Tři velké šoky během necelých dvou desetiletí zásadně proměnily globalizaci. Když se nad nimi zamyslíme, otvírají příležitost pro oslabení našeho koloniálního postavení. To je zhruba základní zpráva, kterou jsem si odnesl z pondělního ekonomického semináře v Klubu společenských věd, kde vystoupila docentka Ilona Švihlíková, děkanka Vysoké školy obchodní.

Nejprve probírala základní trendy.

Když jsme do toho po roce 1989 naskakovali, zjistili jsme, že ve světě už vládne jasná hierarchie, která nám vymezila pořízenou roli. Moc se soustředila v nadnárodních korporacích USA, EU a Japonska. Role států byla oslabena. Řada zemí proto zkouší zlepšit své postavení zapojováním do integračních projektů.

Od roku 2008 globalizací otřásly tři šoky, nejprve finanční krize, potom pandemie a teď válka na Ukrajině a s tím související energetická krize a inflace. Finanční krize ukázala slabiny měnové unie, až to musela zachraňovat Evropská centrální banka na principu „ať to stojí, co to stojí“. Pak se k tomu přidaly vládní finanční injekce a velice uvolněná měnová politika se stala na dlouhá léta standardem. Nyní jsou pokusy vydávat toto „kvantitativní uvolňování“ za příčinu současné inflace a řešit to utahováním, ale ve skutečnosti se potýkáme hlavně s důsledky energetické krize.

Svět se nevyvíjel všude stejně. Zatímco Západ prožíval šoky, na Dálném východě probíhal bezprecedentní růst Číny. Z historie známe podobný případ, kdy Spojené státy ekonomicky doháněly vedoucí průmyslovou mocnost Británii. Ale USA to trvalo sto let, zatímco Číně se podařilo dohonit Spojené státy (v paritě kupní síly) už roku 2017, tedy za pouhých 40 let od zahájení reforem. To je nejrychlejší hospodářský růst zaznamenaný ve světové historii.