„Kdo jaktěživ bohem nebyl, zkusil ještě málo, není to tak hezký život, jako by se zdálo,“ stěžuje si bůh Perun ve křtu svatého Vladimíra. Americký prezident Donald Trump, u kterého se doma občas česky mluví, Karla Havlíčka Borovského asi nezná, ale samotnou myšlenku by mohl snadno rozvinout. Dveře do ulice může zdobit cedule „nejmocnější muž planety“, ale kde je síla, tam je odpor. Líp se slibuje, než dělá.

Když se pokoušíme proniknout chaotickým sledem událostí, ve kterých se Trump pokouší tu zrušit Obamovu zdravotnickou reformu, tu protáhnout ropovod indiánským územím či zrušit omezení těžby uhlí, vypadá to jako demonstrace moci zaslepené potrhlou ideologií. Může vzniknout dojem, že to postrádá jinou logiku než rozprášení poraženého protivníka.

Ale kdo je ten protivník? Obama? Demokraté?

Nikoliv. Protivníkem má být zbytnělý stát, který se hrne do věcí, na které nemá gebír – a ani sílu. Trump ruší nadměrné povinnosti (koupit zdravotní pojištění) a zákazy (natáhnout trubku, těžit uhlí), pro které nevidí dostatečné zákonné zmocnění federálního centra, a tedy i veřejnou vůli je prosazovat. Takhle argumentoval v kampani a nyní plní své sliby.

Tyto sliby vycházely vstříc pocitům podstatné části amerických voličů, že jsou vystavováni nepřiměřeným nákladům a rizikům, aniž by z toho něco měli. Povinné zdravotní pojištění i pro nemocné má smysl, jen když se pojišťují i zdraví. Někdo musí na léčení přispět. Ti zdraví to mohou pojmout jako projev solidarity (a je úkolem vůdců dosahovat takovýchto projevů občanské soudržnosti), jenže v pozadí je kšeft. Dokonce antisolidární kšeft, který naopak přesouvá rostoucí podíl národního bohatství k jednomu promile nejbohatších.

Obama totiž nedokázal prosadit svoji reformu bez kompromisů. Nakonec musel slíbit, že na tom jak farmaceutický průmysl, tak poskytovatelé péče vydělají. Takže je to dražší, plné konfliktů a narůstajícího napětí. Trump proto začal pokusem o zrušení Obamacare, ale původně to nabízel jako první krok, na který naváže reforma reformy. Teď se do toho zamotal a hledá cestu ven. Také Republikáni jako celek zjišťují, že mydlit do něčeho jako opozice neznamená, že proti tomu, co označují za průhledně hloupé, mají vymyšleno něco průzračně chytrého.

Také v energetice aby se bůh, cár, premiér či prezident přetrh, a nic to nepomůže. „Ten chce zimu, ten chce teplo, ten zas časy jiné, jeden chce mít žito drahé a druhý laciné,“ Když tohle odposlechl od Peruna Havlíček, vystihl dokonale složitost úkolů národohospodáře. Zrušme omezení těžby uhlí, které horníci chápou jako útok na jejich pracovní místa. Jenže jejich uhlí už ani Perun nepomůže, je prostě drahé ve srovnání s břidličným plynem, a nadprodukce plynu sráží ceny ještě níž. Proto jsou uhelné elektrárny zavírány. Zrušení zákazu těžby uhlí tak nejspíš dorazí ty nešťastníky, kteří ještě přežívali, protože vyšší nabídka těžby se musí spotřebitelům ještě víc vnucovat.

I ten břidličný plyn je pěkně tvrdý chleba. Těžaři se zatím bránili nízkým cenám tím, že zvýšili intenzitu využití otevřených studní. Trump jim nabídl také uvolnění podmínek, ale to je hlavně uvolnění konkurence. Protažení plynovodů do Kanady, ke kterému dal právě souhlas, posílí nabídku plynu zhruba o desetinu. Při nízkých cenách přitom není jiná cesta z bídy, než těžit víc. A víc těžby přinese nižší ceny, tak to chodí.

Zároveň nutno podotknout, že výhružky odstoupení USA od Pařížských dohod byly jen zpestřením diskurzu, nic takového se nestalo. Výsledek je tedy nejistý. Politika uvolnění tržních sil v jejich ničivém náporu proti fosilní energetice je pod palbou kritiky, ale logiku má.

Trumpova metoda vstřícnosti tak nabízí i jiný pohled než karikaturu škůdce. Ať se to mydlí mezi sebou, já to soudit nebudu. Perun měl podobný přístup: „A co všechno na mně chtějí, nelze vyjmenovat, zbláznil bych se, kdybych si to měl jen pamatovat.“

Hlavní část Trumpova hospodářského programu se má odehrát v oblasti radikální daňové reformy. Skutečně radikální. Kdyby se dalo na koncept, který předložil už loni v létě republikánský předseda Sněmovny reprezentantů Paul Ryan, byl by to zvrat základních pravidel přijatých před sto lety, tedy odchod od daně na bázi vykázaného příjmu a přijetí principu zdanění toku hotovosti s přihlédnutím ke směru toku vůči státním hranicím – směr ven nedanit, na domácím trhu ano.

Dále - zrušit daňový odečet úrokových nákladů, ale zároveň umožnit úplný odpis investice hned v roce pořízení. Jen tahle drobnost zásadně zacloumá finančním průmyslem, protože zvýhodní reálné investice a akcie a znevýhodní přehazování hromad peněz, tvářící se, jako že „peníze pracují za vás“. Houby pracují, naopak vy platíte někomu, kdo nepracuje. Tohle tedy bude zásadní bitva, kde hlavními protivníky budou největší finanční instituce, největší dovozci a největší korporace, které skrývaly své zisky v zahraničí.

Trump si zatím není jistý, zda do toho opravdu půjde. Jeho postoj k této kardinální otázce zaznamenává cykly mezi přijetím a odmítáním. To lze jen pochválit. Nemá smysl skákat do bazénu, dokud nemám jistotu, že je tam voda. Kritici tohoto konceptu upozorňují jak na provázanost globálních trhů, tak na automatické přizpůsobení dolaru, který posílí a smaže tak výhodu nezdaněných vývozů. Možná. Trump vidí hlavní přínos v obnově domácí výroby a vzniku pracovních míst, což lze v jazyce politiků přeložit jako posílení spokojeného voličského jádra. Ale je nejvyšší čas, aby uvažoval i o volebním právu robotů.

Sledovat Ameriku jenom z Washingtonu nedává smysl. Právě ve chvíli, kdy Trump podepisoval své dekrety o uhlí a plynovodu do Kanady, vstoupil do kalifornské průmyslové skupiny Elona Muska čínský investor a koupil 5 procent akcií za 1,8 miliard dolarů, čím posunul tržní kapitalizaci Tesly na druhé místo automobilek v USA, hned za GM. Musk teď rozjíždí výrobu svého levnějšího modelu, který má stát 30 tisíc dolarů. Současně rozvíjí ucelený energetický koncept, umožňují auta nabíjet doma ze střechy a mít energeticky nezávislou domácnost. Čínský investor může znamenat další směr expanze, po Evropě i do Číny.

Samotný boj o automobil bez fosilního krmení se odehrává i na břehu, který je Číně bližší, v Japonsku. Toyota je rozhodnutá, že obejde auta na baterie a soustředí se na vůz na palivové články, živené stlačeným vodíkem. Dosavadní přístup nabízí třikrát větší hustotu energie než nejlepší baterky, ale znamená to zcela jinou – a velice drahou – infrastrukturu čerpadel. Jedna taková stanice stojí 30 milionů dolarů. Auta mají být k dispozici v olympijském roce 2020, hlavně dvě stovky autobusů pro přepravu sportovců.

Trumpovy kroky povzbudily konkurenční boj jak v oblasti fosilní, tak v té alternativní. Různým zájemcům zasvítily různé příležitosti. Oponou trhne zas ten prevít trh? Poučil se Trump z Perunových trampot? Ten si postěžoval: „Sám se žádný starat nechce, o všechno se modlí, jako by měl každý boha jen pro své pohodlí.“