Z jeho předrevolučních prognóz, které měly největší cenu v analytické části, v popisu nesmírně nákladné, energeticky a materiálově náročné ekonomiky, která maří potenciál zaměřením na špatné cíle, jsem si ujasnil to, co jsem intuitivně cítil. Nejprve jsem ho potkal na tiskovce, pak při rozhovoru a potom ještě víckrát v jeho pracovně Prognostického ústavu ve Washingtonově ulici, s výhledem do parku u hlavního nádraží (dnes hnízda pašeráků a lupičů Sherwood). Ukázal mi i další práce, které šly více do detailu. Svět se měnil a na cestě byla dividenda míru a svobody. Dokážeme jí využít?

Možné plody budoucnosti se rýsovaly dlouho před listopadem 1989. V Novém Jičíně se chystali na rozřezávání tanků, jak se o tom jednalo na vídeňské konferenci o snižování konvenčních zbraní ve Střední Evropě, ve Slušovicích vyrůstaly nové haly biotechnologií kolem výzkumáku, který nabízel revoluční skok pro české zemědělství, v Drážďanech narůstaly protestní pochody, malé země jako Nikaragua a Afghánistán ukázaly, že je možné vzdorovat velmocím, v Praze se dařilo opakovaně dostat do Československého rozhlasu debatu s občanskými iniciativami, jaká tam předtím nikdy nezazněla. Pryč bylo „bezčasí“ normalizace.

V televizi jsem poprvé s Valtrem Komárkem natáčel spolu s Pavlem Bezouškou, srdcem dnešního televizního Nedej se! Bylo to v Národním technickém muzeu na začátku listopadu 1989. Náš Televizní klub mladých měl být věnován debatě o tom, jestli se s republikou dá něco dělat, nebo stačí využít oplocení, označit to celé za muzeum a vybírat vstupné. Hlavním hostem byl profesor Valtr Komárek, který tu volbu bez váhání potvrdil a výklad uzavřel věcnou úvahou, že stav země odráží kvalitu jejího vedení. Šanci máme, řekl, když u toho budou tihle mladí – a ukázal na jednoho ze svých doktorandů Pavla Kysilku, tehdy nadějného mladého ekonoma, který zrovna vyhrál nějakou cenu.

Uplynulo pár týdnů a setkávali jsme na zasedáních federální vlády, které jsem sloužil – jak jsem to chápal – jako „oči veřejnosti“. Ten hlavní konflikt jsem ale ve zprávách zachytit nemohl. Odehrával se ve sporech mezi Komárkem, který byl jako místopředseda vlády formálně odpovědný za reformu, a ministrem financí Václavem Klausem a jeho družinou, která měla v rukou čtyři odstavečky jakéhosi chilského modelu („washingtonský konsensus“), bez sebemenších představ, co to obnáší. „Myslel jsem, že ekonomie jsou čísla,“ řekl Komárek odevzdaně ve vládě po marných pokusech dozvědět se od Klause, jestli si spočítal, co chce s ekonomikou udělat.