V největší debatě o Šumavě z posledních let, kde se v pražském Domě OSN minulý týden sešli společně šéf národního parku, jeden současný a dva bývalí ministři životního prostředí, zástupci kraje, obcí, Hnutí Duha, experti pro lesnictví i horskou ekologii, zaznělo to nejzajímavější úplně nakonec a z publika. Studentka managementu turistického ruchu, jejíž jméno zapadlo v šumu, mluvila o své školní práci, ve které porovnávala různé mezinárodní projekty. „Nejšpičkovější, nejdražší produkty jsou ekologické. Turisty nejvíc láká panenská příroda, divočina, ale záleží i na přístupu místních lidí. Investujme hlavně do lidí, kteří to budou obsluhovat."

Není to poprvé, co jsem něco podobného slyšel. Před pradávnými lety na neuvěřitelně krásném ostrově Grenada - ještě za Bishopa, před krvavým převratem a invazí Američanů - mi podobnými slovy popisovali, jak udělat ze své bídy zdroj. Na výstavbu kosmopolitních drahých hotelů neměli - ale proč by měl člověk jezdit někam, kde je to úplně stejné jako kdekoliv jinde? Proto uvažovali o skromné turistice podobné životu místních lidí. O návštěvě v zemi, kde se zastavil čas a kde můžeme osvěžit smysly jednoduchým životem, který je nám civilizací upírán.

Hlavně, ať není práce

Na samotné Šumavě se však zatím dělá všechno pro to, aby podobný hlas buď vůbec nezazněl, nebo aspoň nenašel sebemenší oporu. Šumavští starostové jsou pobouřeni, jak zopakoval jejich zástupce Jiří Hůlka z obce Horní Planá, že jim soužití s národním parkem nepřináší žádnou perspektivu. Ze současného stavu mají jen nevýhody. Lidí přišli i o práci v lese, kterou místo nich vykonávají najaté firmy s dělníky z Mongolska a dalších asijských zemí. Není divu, v soutěži, kterou národní park vypsal, rozhodovala jen a jen nejnižší cena, jako kdyby šlo jen o peníze. Místním lidem není park ochoten nabídnout nic jiného než sezónní práce za minimální mzdu.

V opatrné mlze, kterou šířil vedoucí úřadu Jihočeského kraje Luboš Průša, rozsvítila kontrolku slova o regionálním rozvoji, turistickém ruchu, zájmu občanů, která si lze snadno přeložit jako zájmy developerů, popsané v úvodu článku.

Nový ředitel národního parku (bývalý poslední federální premiér a ministr kdečeho, včetně zdravotnictví) Jan Stráský si nepřipouští představu, že kácení v nejvyšších polohách škodí a otevírá bránu polomům a erozi. „Odmítám diskutovat o tom, jestli je větší hrozbou vítr, nebo kůrovec," prohlásil rezolutně, jako by o tom něco věděl.

Jaromír Bláha z Hnutí Duha upozornil na ekonomické důvody toho, proč se hlasy odborníků přehlížejí. V Národním parku Šumava je 15 milionů kubíků okamžitě vytěžitelného dřeva. Ceny stavebních pozemků v některých šumavských obcích už se neliší od centra Prahy.

Přežili to Bavoři, přežijeme i my

Den předtím se odehrála jedinečná exkurze po obou stranách státní hranice, na cestě ze šumavské Bučiny do Národního parku Bavorský les. Na Sedmiskalí (Siebenstein Kopf), kde ponechali les svému osudu po kůrovcové kalamitě v 80. letech minulého století, ředitel parku Franz Leibel vzpomínal, že i tam proběhly podobné debaty, jaké vládnou u nás. Dnes tam lidé chodí obdivovat regenerační moc přírody a jsou nadšeni úžasným divadlem, jaké se nedá vidět nikde jinde. Národní park má plnou podporu okolních obcí i všech frakcí zemského parlamentu. Žádná bezzásahová zóna, která byla jednou vyhlášena, už nebyla zrušena. Leibel je čtvrtým ředitelem ve 40-leté historii národního parku.

Provázel nás Karel Matějka, výzkumník, který se udělal pro sebe, přispívá do výzkumných úkolů jiných institucí a vede úžasný informační server www.infodatasys.cz. Ve vysokém sloupci prací, na kterých se podílel, najdete také tohle:

„Projekt: Participativní management chráněných oblastí - klíč k minimalizaci konfliktů mezi ochranou biodiversity a socioekonomickým rozvojem místních komunit

V letech 2003-2005 probíhal tento projekt řešený pro Ministerstvo životního prostředí ČR pod evidenčním označením VaV/610/03/03. Hlavním řešitelem byl Ústav systémové biologie a ekologie AV ČR (dříve Ústav ekologie krajiny), pracoviště České Budějovice. Firma Karel Matějka - IDS je spoluřešitelem zodpovědným za samostatný dílčí úkol 03."

Jak je vidět, nejde o to, co víme, nebo nevíme, ale co chceme, nebo nechceme. Matějka ve své jiné práci, v příspěvku k letošní závěrečné zprávě o biodiverzitě šumavské přírody, upozorňuje, že posledních tři tisíce let se odehrával pravidelný rozpad „stromového patra" na Šumavě s periodou zhruba 180 let, jak ukazují analýzy pylu v některých depozitech. Katastrofální polomy?

Hřeben je kolmo na směr extrémních větrů z dunajské kotliny. Nebezpe

ný je tedy hlavně vítr, a tomu jsme pomohli holinami, které odhalují další čisti lesa. Bouře Kyrill, která v okolních zemích zdaleka nenadělala takové škody, pak působí jako orkán století.

Další zvládne i kůrovec, kterému se nejlíp daří v monokultuře. Nahoře to má snadnější, tam nic jiného než horský smrk neroste, ale v nižších polohách (pod 8. lesním vegetačním stupněm) by měly být smrky odděleny smíšeným lesem, který by kůrovce zastavil. Tento nejjednodušší způsob boje s kůrovcem však má v praxi národního parku minimální odezvu. Dokonce i na plochách po kalamitě, která nám dala volnost volby, jak dál, jsou v plánech zkreslovány vegetační podmínky (je to vykazováno jako 8. vegetační stupeň), aby se tam znovu nesázelo nic jiného než smrk.

Sjezdovky všude

Karel Matějka je skromný tichý člověk, a tak ho teď odstrčím, abych si udělal prostor pro svoji dryáčnickou tečku. Velké zájmy se schovávají za velká hesla. Dopřejme jim to a podívejme se na směsku hesel „svoboda podnikání" a „zelená Šumava".

Základem budiž svoboda každého, ať si urve. Představme si to nadšení po volbách, ve kterých by tato svoboda vyhrála. Znamenalo by to, že každý obyvatel Šumavy si vypálí svůj kousek lesa a postaví si tam hotel a sjezdovku. Do pěti let by tak les zmizel a zadlužení majitelé nových hotelů mohou vstoupit do další fáze, spočívající v úvahách, co dál. Turisti je neruší - co by tam dělali?

První by měli jasno ti, kdo s hotely a sjezdovkami začínali o něco dřív a dokázali shromáždit nějaké peníze. Najali by si dobrodruhy, kteří by začali konkurenční hotely vypalovat. Když mohla hořet provlhlá Petrova bouda, proč by nehořely i nové suché? Vypálení hoteliéři by pak pochopitelně museli změnit svůj obchodní model. První část by spočívala ve výpravách do údolí, kde by loupili potraviny, a druhá na hřebeny, kde zbyly nějaké peníze.

Také vláda by se musela přizpůsobit nové situaci. Nejprve by natáhla před bavorskou hranicí ostnaté dráty, aby se vyhnula mezinárodním třenicím. A pak by udělala klíčový krok a rozšířila hranice národního parku o dalších třicet kilometrů do vnitrozemí. Také tam by byl natažen plot s několika vstupními branami.

Oněmi branami by přicházeli vytoužení turisté. Místo batůžkářů, kteří mají svačinu z domova a pijí ze zurčivých potůčků, by přišli adrenalinoví borci milující život na doraz. U vchodu by byli navlečeni do kombinéz s nápisy - Turista, obrat! - a podepsali by souhlas, že o mezenou hotovost, kterou si smějí do parku vzít, budou nemilosrdně okradeni. A potom by procházeli po vymezených cestách - jak je to obvyklé v neklidných kmenových územích - a pozorovali zblízka procesy přirozeného výběru v tlupách horalů. Dočasně nepřístupná by byla jen místa, kde by štáby BBC natáčely skrytými kamerami strhující dramata při sezónní migraci viditelné ruky trhu.

Zájezd by nakonec zamířil zpátky na hranice parku, do hospod, jejichž předzahrádky by byly posunuty kousek dál, aby je ani paličské epizody nemohly vyřadit z provozu. Totálně obraným hostům, kteří by tam přicházeli, by se nalévalo na dluh, ale obsluhovali by je rovnou exekutoři. Pravidla by přitom trvala na tom, že dokud nezezelená poslední účastník zájezdu, nikdo nesmí domů. Jakže by se jmenoval ten operátor? Zelená Šumava...

Publikováno se souhlasem vydavatele.