Pro neochotu dělat kompromisy nakonec odešla z politiky, ačkoli získání poslaneckého mandátu poměrně brzy po vstupu do Unie svobody bylo příslibem dalšího slibného vývoje její kariéry.

Patří k málu advokátů, kteří neváhají sáhnout k medializaci svých názorů na právní stránku kauzy i na chování orgánů činných v trestním řízení. Za zmínku stojí například její vystupování proti zastavení trestního stíhání bývalých manažerů Nomury v kauze „České pivo“ státním zástupcem VSZ Ladislavem Letkem, dnes kárně stíhaným. Nedávno kvůli svému mediálnímu vystupování čelila návrhu místopředsedy Městského soudu v Praze Jaromíra Jirsy na kárnou žalobu v České advokátní komoře. Návrh byl ale neúspěšný, neboť advokátní komora rozhodla, že advokát má právo veřejně polemizovat se soudem. Vzápětí se pustila do útoku na předsedu Městského soudu v Praze Jana Sváčka zpochybněním je způsobilosti stát se soudcem Ústavního soudu ČR. Dostala se tím do rozporu s míněním spolku Šalamoun, který naopak kandidaturu Jana Sváčka podporuje.

Jejím nejčerstvějším vstupem na mediální scénu jsou projevy rozhořčení nad rozhodnutím soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 o vyhovění žádosti ods. Petra Smetky o podmíněné propuštění po odpykání části trestu. Jméno soudkyně není v tuto chvíli známo.

Jejímu rozhořčení se nedivím. Ze zdrojů, jež z pochopitelných důvodů nestojí o zveřejnění, bylo již dosti dlouho známo, že vynálezce podvodu H-Systému se před spoluvězni holedbal, že to má tentokrát u Obvodního soudu pro Prahu 4 dobře zařízené a určitě se cestou tohoto řízení dostane na svobodu.

Předpokládalo se, že se zmýlí, protože soudci jsou čestní a neúplatní a držíce se zákona, nemohou jeho žádosti vyhovět. V případě odsouzeného, kterému soud uložil povinnost náhrady škody, se má zkoumat, jak se k ní postavil, a co na jeho případné propuštění říkají poškození. V tomto případě je známo, že poškození dosud nedostali ani haléř. Naopak policie prověřuje podezření na pokus odsouzeného o skrytí či vyvedení majetku z jejich dosahu, z něhož mohli být aspoň částečně odškodněni. V této souvislosti mu obstavila nemovitý majetek a hotovost na účtu v celkové hodnotě téměř 300 milionů Kč.

Soudkyně ovšem tuto okolnost velkoryse přehlédla. Zástupci poškozených se o nařízeném veřejném jednání vůbec nedověděli, nemohli se zúčastnit, ač od r.2011 je jejich právo ošetřeno zákonem.

Zejména si soudkyně před projednáním věci nevyžádala od Městského soudu v Praze výchozí trestní spis. Tím ovšem porušila zásadní pravidlo, že soud nesmí ve věcech odsouzených učinit žádné rozhodnutí, nemá-li k disposici trestní spis z  odsouzení a není-li s jeho obsahem obeznámen.

Nedostupnost spisu je velmi častým důvodem pro odročování zahájení řízení k žádostem o podmíněné propuštění, nebo již nařízeného veřejného jednání. Odsouzení tak zůstávají za mřížemi déle než je nezbytně nutné jen kvůli tomu, že jejich spis nebyl včas předložen místně příslušnému soudu. Spis se vyžaduje i při méně závažných rozhodnutích. Např. odsouzená M.T. šla kvůli nedostupnosti spisu dvakrát zbytečně k Okresnímu soudu v Opavě k projednání návrhu ředitele věznice na její přeřazení do mírnějšího režimu výkonu trestu. Jednání bylo vždy odročeno kvůli nedostupnosti spisu. Nedostupnost spisu byla kuriózním důvodem pro ukončení vazby obž. Rostislava Roztočila, jemuž soudkyně prodloužila vazbu v době, kdy se jeho věcí zabýval Nejvyšší soud ČR a držel proto spis. Bývalá předsedkyně základní organizace KSČ si myslela, že pro ni zákon neplatí stejně jako nyní soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4. Po návratu spisu Vrchní soud v Praze rozhodnutí o prodloužení vazby jako nezákonné zrušil a obžalovaného propustil na svobodu.

Nemohu hodnotit rozhodnutí soudkyně z meritorního hlediska, protože nemám její usnesení k disposici. Ba mohl bych je podpořit, pokud by stálo na úvaze, že odsouzený bude mít na svobodě lepší podmínky pro získání prostředků na odškodnění obětí, nebýt ovšem toho, že jeho jednání spíše prozrazuje, že nemíní zaplatit vůbec nic.

Považuji je ale za nezákonné z důvodu porušení procesních předpisů. Nejde mi v tomto případě ani tak o to, že rozhodla ve prospěch podvodníka Petra Smetky, jako o jeden z viditelných projevů neúcty soudkyně k právnímu řádu státu, který soudce obecně za jeho ochranu štědře platí a vybavuje různými doplňkovými výhodami, k nimž m.j. patří praktická trestněprávní imunita.

Jsem přesvědčen, že zmíněná soudkyně zasluhuje přinejmenším „svlečení z taláru“ kárným soudem, ne-li trestní stíhání za zneužití pravomoci úřední osoby.

Čtenáři by se ale neměli nechat svést mým laickým názorem. Jsem obeznámen s míněním nezpochybnitelného odborníka, popřípadě člověka, jenž by jím měl být, tedy náměstka ministra nespravedlnosti Filipa Melzera, který možnost kárného stíhání odmítá s odkazem na to, že soudce nemůže být trestán za rozhodnutí.

Má samozřejmě pravdu ve vztahu k meritorní části rozhodnutí o podmíněném propuštění. Ale plete si rozhodovací nezávislost soudců s právem na vědomé a cílené porušování platných zákonů. Tak daleko přece soudcovská nezávislost nesahá, aby je vyvazovala z povinnosti podřizovat se ústavě a zákonům. Platí pro ně totéž, co pro všechny a nelze jim v tomto ohledu přiznat zvláštní postavení nadřazené nad postavení ostatních občanů.

Filip Melzer je důsledným vykonavatelem linie myšlení svého šéfa, směřující k neprolomitelnosti soudních rozhodnutí v krajním případě i za cenu věznění nevinných lidí (je štěstí, že je zakázán trest smrti). K nástrojům této části trestní politiky Jiřího Pospíšila a jeho skvadry patří i netečnost k neetickému či nezákonnému jednání státních zástupců a soudců, případně i jeho obhajoba. Pro ilustraci jejich názorů: soudce, který po dobu sedmi let nečinil žádné úkony v jisté trestní věci, protože tolik času potřeboval na to, aby pochopil, že obžalovaného může stíhat jako uprchlého, prý nezpůsobil průtahy. Ve svém výsledku to je politika podpory svévole státních zástupců a soudců ke škodě daňových poplatníků, kteří si ministra a jeho blízké platí za něco jiného: za ochranu spravedlivého procesu, jehož se jim však občas nedostává.

Ostatně, jiné uvažování nelze očekávat od člověka, který považuje kopnutí do blatníku auta, tedy do pouhého kusu plechu, za takové ohrožení majetku, zdraví a života jeho majitele, které navozuje stav nutné obrany a opravňuje ho k použití smrtící zbraně, zatímco sražení neozbrojeného opilce k zemi úderem do hlavy teleskopickým obuškem pouze za pokyn sraženému k útěku z místa střetnutí.

Je ovšem možné, že se vzrušuji zbytečně. Jediným způsobem zrušení výše diskutovaného nepravomocného soudního rozhodnutí je stížnost žalobkyně. Na místě ji nepodala, což může napravit písemným podáním nejpozději v pondělí 30. ledna 2012. Bylo by pro mne překvapením, pokud by tak neučinila, protože žalobci se v neprospěch obžalovaných neodvolávají jen výjimečně. Znám extrémní případ odvolání žalobkyně proti zprošťujícímu rozsudku, s nímž se předtím zjevně ztotožňovala, což bylo zřejmé z nestranného až vstřícného chování v průběhu řízení.

Pokud ale stížnost nebude podána, budeme si muset myslet, že se Petr Smetka před spoluvězni nechlubil nemístně, protože to patrně skutečně měl dobře „ošéfované“ nejen u soudu, ale i na státním zastupitelství. A budeme o něco více věřit jinak neuvěřitelnému tvrzení, že za peníze se dá koupit i spravedlnost, která tím ovšem ztrácí právo na toto pojmenování.