Vysvětlil jsem jí, že za tím nemá vidět žádný úskok ze strany soudu, protože k rozhodnutí o odročení na pár dní např. stačí, aby příslušná soudkyně dostala chřipku a zásada nároku na zákonného soudce znemožňuje její nahrazení zdravou kolegyní.
Právě v těchto dnech bych stížnost na týdenní odročení mohl považovat za malichernou, protože s napětím čekám na další vývoj řízení o podmíněné propuštění, zahájeného 29. června 2023. Žádost o podmíněné propuštění po uplynutí dvou třetin trestu podal odsouzený, vykonávající trest odnětí svobody v délce 15 let. Těšil se, že může získat až 5 let znovunalezené svobody, zkrácené jen o čas, odčerpaný nezbytným soudním řízením.
Od svého založení v listopadu r. 2017 spolek Chamurappi z.s. úspěšně podpořil nebo přímo navrhl propuštění 13 odsouzených. Mám dost zkušeností na to, abych věděl, že celé požadované zkrácení trestu podmíněným propuštěním je nedosažitelné. Některé příčiny oddalování propuštění mají povahu neodvratného zásahu vyšší moci. Např. rozhodne-li soud o přibrání znalců, měsíce čekání jsou obvyklé. Někteří znalci činnost ukončili, protože nemohli či nechtěli vyhovět podmínkám, stanoveným novým zákonem. Je jich proto málo, následně jsou přetíženi zakázkami a nestíhají dodat znalecké posudky v rozumných lhůtách.
V našem případě řízení běží, či spíše se vleče, již 18 měsíců a konec je v nedohlednu. Píše se datum 16. ledna 2025 a od rozhodnutí stížnostního soudu o přibrání znalců uplynul přesně rok.
Chcete, aby se koalice STAČILO! dostala do Poslanecké sněmovny?Anketa
Řízení jako celek se vymyká z mezí obvyklého průběhu. Vyskytují se v něm události, které nejsou zcela běžné. První veřejné zasedání se konalo již 25.července 2023, tedy celkem brzy. Ve srovnání s jinými procesy, jichž jsem se zúčastnil, jeho výraznou zvláštností byly neomalené projevy nechuti předsedkyně senátu k žadateli. Prohlásila, že „tak jak jej vidí před sebou, má jistotu, že po propuštění bude páchat další trestnou činnost.“ Pachatelé závažných trestných činů nejsou mezi žadateli o podmíněné propuštění výjimkou. Ale u všech řízení, jichž jsem se zúčastnil, se soudci chovali k žadatelům s neosobní zdvořilostí, samozřejmě i k těm, jejichž žádostem nakonec nevyhověli.
Nepřekvapilo mě, když předsedkyně senátu vyhlásila zamítavé rozhodnutí jak o žádosti o podmíněné propuštění, tak o nabídce společenské záruky Chamurappi z.s. za završení polepšení žadatele
. Z jednání jsem dostal kopii protokolu i usnesení. Proti usnesení jsem podal stížnost. Především si ovšem stěžoval žadatel, který mimo jiné vnímal úkorně chování předsedkyně senátu k němu. Stížnostní soud stížnost spolku Chamurappi z.s. zamítl jako podanou neoprávněnou osobou. Podle jeho právního názoru předkladatel nabídky společenské záruky nemá právo stížnosti. Překvapilo mě to: již dříve jsem podal tři stížnosti a stížnostní soudy je bez odporu projednaly a dokonce jim vyhověly. Osobně mě upření práva jako takové nebolí. Nemá-li spolek právo stížnosti, odpadá práce, která může být neúčelná. Soudím ale, že není přípustné, aby v takové záležitosti existovala právní nejistota. Upozornil jsem ministra spravedlnosti Pavla Blažka, ale nemám jistotu, že mé podání „do vlastních rukou“ prošlo filtrem úředníků. Jistě by bylo možné nejistotu napravit úpravou trestního řádu, k té ale nedošlo.
Podotýkám, že nejistoty neprovázely uplatnění práva zájmových organizací občanů podávat návrhy na podmíněné propuštění. O toto právo nás připravila novelizace trestního řádu, uskutečněná patrně za účelem demokratizace trestního řízení (sic!) v době, kdy ministryní spravedlnosti byla exprokurátorka Marie Benešová.
Stížnostní soud na základě stížnosti žadatele zrušil usnesení soudu 1. stupně, nikoli však kvůli jeho výhradám. Důvodem byla nezákonnost vedení veřejného zasedání, daná nedodržením lhůty 5 dní na dodání obsílky.
Ve skutečnosti zákonnost vedení veřejného zasedání byla zachována, neboť předsedkyně senátu po zahájení zasedání upozornila žadatele na opoždění doručení obsílky a získala jeho souhlas k jednání navzdory této vadě. Žadatel jí navíc vysvětlil, proč mu vychovatel obsílku doručil se zpožděním. Jenže v protokolu z veřejného zasedání o rozhovoru předsedkyně senátu s žadatelem není ani slovo a z neznámých důvodů nebyl pořízen zvukový záznam. Stížnostní soud prostě rozhodoval na základě zavádějící informace. Zrušení rozhodnutí bylo tedy zbytečné. Dle mého laického názoru je zavinila nedbalost předsedkyně senátu, která nevěnovala pozornost obsahu protokolu a nezajistila pořizování povinného zvukového záznamu.
Další veřejné zasedání se uskutečnilo až 24.listopadu 2023. Soud opět zamítl jak žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu, tak naši nabídku převzetí společenské záruky. Postavení předkladatele nabídky společenské záruky se dále zhoršilo: předsedkyně senátu mi upřela právo na kopii protokolu.
Stížnostní soud dne 16. ledna 2024 zrušil rozhodnutí nalézacího soudu a přikázal, aby byli k řízení přibráni znalci z oboru psychiatrie a psychologie. Proti jeho rozhodnutí není stížnost přípustná, ale zejména by byla nemístná: žadatel je složitá osobnost, recidivista a mezi argumenty žadatele a Chamurappi z.s. na straně jedné a nalézacího soudu na straně druhé jsou příkré rozpory. Odborné nahlédnutí do žadatelovy mysli je prospěšné pro objektivní posouzení jeho žádosti.
Předsedkyně senátu vydala usnesení o přibrání znalců až 6. května. Za několik dní je zrušila a nahradila novým, jímž přibrala stejné znalce, ale na provedení díla jim stanovila jako mezní lhůtu až 8 měsíců. Ve chvíli, kdy píši tento článek, nemám zprávu, že by znalci již žadatele vyšetřili, takže mám obavy, že hranici 8 měsíců překročí.
Usoudil jsem, že protahování řízení zdlouhavým postupem při přibírání znalců již překročilo hranice slušnosti. Oslovil jsem ministra spravedlnosti Pavla Blažka jako kárného žalobce návrhem na zahájení kárného řízení s předsedkyní senátu. Ač kárným žalobcem je ministr spravedlnosti jako ústavní činitel, nikoli ministerstvo, úředníci ho „nepustili k lízu“. Usoudili, že podnět spolku Chamurappi z.s. je podle obsahu stížností na průtahy, o které může rozhodnout předseda příslušného okresního soudu, jemuž odeslali podání, adresované do vlastních rukou oprávněného kárného žalobce. Dále to běželo podle pravidla „pán poručil psovi, pes ocasovi…“, které jistě znáte. Až jsem ztratil trpělivost a obrátil jsem se jako na kárného žalobce na předsedu nadřízeného soudu s podnětem k zahájení kárného řízení na předsedkyni senátu i na předsedu okresního soudu, posledně zmíněný se ozval velmi zdvořile o pár dní později. Snažil se obhájit předsedkyni senátu. V té chvíli již ale nemohl ve věci rozhodnout, poněvadž sám se stal kárně podezřelým.
Nadřízený krajský žalobce nečekal, až se mu dostane do rukou spis z řízení o podmíněné propuštění a rozhodl tak, že se vlastně nic nestalo a vyjádřil naději, že jeho rozhodnutí přijmu s porozuměním. Vyhověl jsem jen ve vztahu k předsedovi okresního soudu.
Považuji tento příklad selhávání způsobu vymáhání odpovědnosti soudců za poškozování zájmů „zákazníků justice“ za otřesný, bohužel nikoli zcela ojedinělý. Nedávno jsem se zabýval osudy nepravomocně odsouzených (např. ZDE nebo ZDE), kteří museli na písemné vyhotovení rozsudku čekat 16 měsíců. Pak odvolací soud rozsudek zrušil a nařídil projednání věci v novém složení senátu. Znamená to, že se celé dokazování musí opakovat od začátku. Takže postižení se koncem r. 2024 dostali tam, kde byli v r. 2015 a mohou se těšit na několik dalších let soudního řízení. Soudce, který nedokázal vytvořit písemné vyhotovení rozsudku v nějaké přijatelné lhůtě, měl zajištěnou beztrestnost předsedou soudu, který mu překročení procesní lhůty opakovaně povoloval. Návrh na kárné řízení s předsedou soudu, který nehorázné soudcovo jednání zaštítil, vyšuměl bez reakce.
Oba případy ukazují, jaký je skutečný poměr justice a jejích „zákazníků“. O rovnosti nemůže být řeči. Občan, který propase nějakou procesní lhůtu, může přijít bez náhrady o životně důležitá práva. Pokud jsou lhůtami vázáni soudci, jsou vazby velmi volné a dodržování lhůt je prakticky nevymahatelné.
Kární žalobci z řad předsedů soudů se přednostně snaží viníky průtahů řízení ospravedlnit a často svou výlučnou a nepřenosnou pravomoc přesouvají na místopředsedy.
Soudce a kárné žalobce spojuje kastovní solidarita a mimo to pohrdavý vztah k „zákazníkům“: je to pro ně chátra. Neuvědomují si, že i zločinci jsou stále lidé a justice by s nimi měla jednat s tímto vědomím. Ve speciálním případě řízení o podmíněné propuštění jen neochotně připouštějí možnost, že vězení může výjimečně působit na odsouzeného výchovně a přivést jej ke kladné změně žebříčku hodnot. Zvláště si neuvědomují, že žadatelé o podmíněné propuštění vyvinuli jisté úsilí, aby získali naději na úspěch, za které očekávají odměnu v podobě uznání jejich polepšení. Žadatelé se těší na návrat na svobodu a vyvolávání průtahů a nejistoty může mít účinky psychického trýznění. To ale nikoho z otalárované kasty nebolí.
Výskyt nežádoucích jevů by mohl omezit ministr spravedlnosti, pokud by důsledně využíval pravomoc kárného žalobce. Ale zatím se nevyskytl žádný, který by se nebál postupovat tvrdě proti provinilcům s vědomím, že bude čelit odporu Soudcovské unie, politiků a novinářů, kteří ho budou napadat kvůli zasahování do nezávislosti soudců a soudů, neboť dle jejich názorů je soudcům vše povoleno.
V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.
Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
