K tomuto námětu mě přivedl překvapivý čtenářský zájem o zprávu spolku Chamurappi z.s. ze 4.listopadu 2018 o podmíněném propuštění odsouzeného. O překvapivosti se zmiňuji proto, poněvadž dvě předchozí zprávy téhož druhu prošly bez povšimnutí.

O těchto řízeních se obvykle ve sdělovacích prostředcích nepíše, takže veřejnost nemá tušení o jejich významu a související problematice. Při tom institut podmíněného propuštění je jedním z činitelů, který naši vlast řadí k civilizovaným státům, řídícím se křesťanskou zásadou odpouštění a uznávajících možnost nápravy odsouzených.

Každý odsouzený k výkonu trestu odnětí svobody má právo pracovat na sobě a chováním ve věznici dokazovat, že pochopil neúnosnost svého protiprávního jednání. Spolu s tím nabývá právo, aby po odpykání části trestu předstoupil před soud a přesvědčil jej, že jeho další pobyt za mřížemi by již byl neúčelný a naopak jeho návrat na svobodu před vypršením trestu je prospěšný nejen pro něj, ale i pro společnost.

O žádostech o podmíněné propuštění rozhodují senáty okresních soudů, v jejichž obvodu se nachází příslušná věznice, stížnosti proti jejich rozhodnutí vyřizují místně příslušné krajské soudy.  Projednávání je  náročné. K žádosti odsouzeného se vyjadřuje vedení věznice, státní zastupitelství, často Probační a mediační služba, někdy nabídkou záruky za dovršení převýchovy odsouzeného zájmová sdružení občanů či rodinní příslušníci.

Soud přihlíží k povaze provinění odsouzeného, ale hlavně hodnotí jeho trestní minulost, chování v průběhu výkonu trestu  a vytvořené podmínky pro jeho život na svobodě. Pro většinu soudů je důležitý vztah žadatele k jeho trestné činnosti: pochopení nepřípustnosti nezákonného jednání a lítost.  Je pochopitelné, že recidivisté narážejí na nedůvěru a naděje na úspěch žádosti je malá. Rovněž nelze očekávat, že by soud propustil odsouzeného, který by byl na svobodě odsouzen k bezdomovectví a žebrání. Je přirozené, že soudy ukládají propouštěnému „na cestu“ různé omezující povinnosti, jejichž plnění má zabránit jeho případnému návratu do vězení. Nově se zavádí  vybavování propouštěných elektronickými náramky.

Choulostivým bodem řízení o podmíněné propuštění je výše zmíněný vztah žadatele k trestné činnosti, za kterou byl odsouzen. Soudy často požadují, aby se odsouzený doznal ke spáchání činu a projevil nad svým jednáním lítost. Připouštím, že vypořádání s minulostí odsouzeného je důležité pro jeho začlenění do společnosti po návratu na svobodu a snižuje nebezpečí, že by v trestném jednání pokračoval. Požadavek soudů má tak svou logiku.

Kamenem úrazu je ale skutečnost, že v našich věznicích maří život nezjistitelný počet odsouzených, kteří se odsouzeného skutku nedopustili. Jistě jich není mnoho, ale jejich výskyt je „experimentálně“ prokázán. Soudím, že propuštění jedinci jsou jen pověstnou „špičkou ledovce“, neboť řetěz vad trestního řízení se v některých případech nepodaří nikdy protrhnout, zvlášť když orgány, které by mohly zjednat nápravu, obvykle kladou tuhý odpor. Skutečnost, že máme ve věznicích několik desítek nebo možná set nevinně odsouzených, je hrůzná a snižuje hodnotu naší vlasti jako právního státu a místa pro lidský život. Nicméně nedá se s tím mnoho dělat, protože politické pseudoelity tento problém nevzrušuje a vrcholoví představitelé státního zastupitelství a justice problém řeší tím, že se tváří, jako by neexistoval a odkrytí pravdy se tvrdošíjně brání.

Uvnitř vězeňských komunit probíhá přenos informací, takže každý žadatel o podmíněné propuštění, který se neztotožnil se svým odsouzením, ví, co ho čeká. Stojí před dilematem: buď si posype hlavu popelem, bude litovat nespáchaného zločinu a dostane se hladce na svobodu, nebo odmítne doznání a projev lítosti a zůstane za mřížemi. Nejhůř dopadají ti, kteří odmítají doznání a lítost, ale obrátí o 180°, když zjistí, že narazili : ohnutím hřbetu přišli o čest, ale stejně zůstanou za mřížemi. Doznáním si uchazeč ztíží případné budoucí jednání o obnovu procesu, o nápravu křivdy. Justice se tedy v takovém případě dopustila bezpráví na nevinném a ještě navíc požaduje, aby se pokořil a doznal vinu za něco, co nespáchal. Tvrzení, že dochází k lámání lidských duší, považuji za přiměřené ocenění tohoto jednání.

V řízení o podmíněné propuštění má klíčový význam stanovisko státního zástupce a nejdůležitější je ovšem rozhodování soudního senátu. Jsem přesvědčen, že by jim všem slušela pokora, s kterou by připustili reálnost možnosti, že před nimi stojí žadatel, který se domáhá propuštění z nespravedlivě uloženého trestu. Neměli by se tedy po postoji žadatele k uloženému trestu pídit. Není to ostatně nezbytné, protože kritéria pro posuzování žádostí jsou natolik přísná a složitá, že by se na svobodu neměl dostat nikdo, jenž by svou přítomností narušoval klid ve společnosti. Ostatně nebezpečnost propouštěného, který svůj pocit křivdy před senátem skryl, se doznáním a projevem lítosti nezmenší.  Názor, že odsouzený, který nedozrál k uznání viny a k lítosti, není dosud dostatečně napravený, je v případě nespravedlivě odsouzených scestný: nespravedlivost jejich rozsudku se vynucením doznání nezmírní, jen je justice tímto jednáním  dále ponižuje.

Bohužel po Listopadu 1989 se vychýlilo kyvadlo vztahu justice k politické moci či moci výkonné z polohy podřízenosti orgánům KSČ a ministerstvu spravedlnosti do polohy  nezávislosti na dobrých mravech a v krajních případech i na zákonu. Neexistuje síla, která by sjednotila soudní praxi a zlozvyk lámání lidských duší zastavila.

Zdeněk Jemelík

Převzato ze Security Magazinu se souhlasem autora i vydavatele.