Můj pohled na jeho favoritku je zásadně odlišný, což jsem vyjádřil např. článkem Alternativní obraz Marie Benešové. Jsem přesvědčen, že není vybavena vlastnostmi a schopnostmi, odpovídajícími nárokům na důstojného držitele tohoto významného postu. Nicméně nepatřím mezi ty, kteří se jí „bojí“, protože nepovažuji za možné, aby zastavila trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo, i kdyby si to snad přála, a je zřejmé, že už pochopila, že jí nepřísluší provádět zásadní změny v resortu. Z mého hlediska byla pro Andreje Babiše východiskem z nouze ve chvíli, kdy Jan Kněžínek náhle opustil úřad. Hnutí ANO prostě nemá sklad uchazečů o funkci ministra spravedlnosti,  a když už kvalitního člověka najde, neumí ho ve funkci podržet. Již jmenování Jana Kněžínka po resignaci Roberta Pelikána bylo východiskem z nouze. Slušný člověk s úřednickými zvyklostmi nebyl trvalým řešením. Demonstranti, zbubnovaní spolkem Milion chvilek, si voláním po její resignaci zbytečně „honí trika“, protože obavy z jejího jednání ve prospěch Andreje Babiše jsou zbytečné. Resignace seniorky Marie Benešové by v tuto chvíli ničemu neprospěla, pouze by vyvolala další ochromení ministerstva a nutnost hledání dalšího náhradníka, bez záruky, že by nevyvolával veřejné pohoršení.

Fenykovo vystoupení  v její prospěch hodnotím na pozadí štvanice na Andreje Babiše, kterému vřeštící opoziční pidižvíci mimo jiné vyčítají, že svou vládu opírá o podporu KSČM, a že je registrovaný jako tajný spolupracovník StB. Jejich projevy jsou výronem bezbřehého pokrytectví. Vadí jim pár tisíc členů a voličů KSČM, kteří se veřejně a čestně hlásí k nepopulárnímu názvu strany a její ideologii, a do Poslanecké sněmovny vysílají kvalitní, státotvorně se chovající reprezentaci,  zatímco nevadí masy těch, kteří zahodili rudé knížky, ke své „matce straně“ se otevřeně nehlásí a v tichosti nám vládnou stejně jako před Listopadem. V justici a státním zastupitelství je vliv kryptokomunistů velmi silný: jejich zastoupení zejména na vyšších soudech a státních zastupitelstvích a v řídích funkcích je dosud významný, ovšem chybí zde „partaj“, které se báli a která je držela na řetěze Není to zanedbatelná okolnost: i Ústavní soud připustil v odůvodnění ústavního nálezu z 15.listopadu 2011 č.j. I.ÚS 517/10, že vliv komunistické indoktrinace v minulosti může být zátěží pro jejich myšlení v přítomnosti.

Argument registrace Andreje Babiše jako tajného spolupracovníka StB stojí na dokumentaci, vytvořené zločineckou organizací StB, jejíž obsah demonstrující neznají, a tedy ani nemohou posoudit její věrohodnost. Nedbají, že odsuzování lidí na principu kolektivní  viny odporuje mezinárodnímu právu a nezamýšlejí se nad tím, že jiný tajný spolupracovník StB Jan Kavan se stal ministrem zahraničí a místopředsedou vlády a nakonec i předsedou Valného shromáždění OSN. Mladí lidé netuší, že kdysi každý, kdo vycestoval do kapitalistické ciziny, se musel po návratu zpovídat, s kým  a o čem tam mluvil, takže pracovník zahraničního obchodu se nutně musel stát předmětem zájmu tajných služeb. A už nikdo si neuvědomuje, že v trestním řízení StB podléhala dozoru prokurátorů, z nichž razantním pojetím výkonu funkce vynikali vojenští prokurátoři. Prokuratura byla úzce spjata s aparátem KSČ a v hierarchii moci stála nad justicí. Její pracovníci museli být bezpodmínečně loajální vůči KSČ a většinou byli členy strany. Vojenská prokuratura byla postrachem vojáků. Tvůrci lustračního zákona na tyto mocné škůdce zapomněli.

Suma sumarum: v naší justici a státním zastupitelství stále působí právníci, kteří dobrovolně vstoupili do služeb represivních orgánů totalitního režimu a podíleli se na výkonu „třídní justice“, při němž docházelo k potlačování občanských práv. Někteří si ani neuvědomovali, že slouží protiprávnímu režimu a zpochybnili tak své profesní kvality. Jiní možná o jeho protiprávnosti věděli, ale své profesní svědomí přesto ochotně prodali „za mísu čočovice“. Jako celek tvoří velké „bratrstvo kočičí pracky“, spojené pocity sounáležitosti, které má dosud v justici a státním zastupitelství značný vliv a jehož příslušníci si v případě potřeby vzájemně kryjí záda.

Obě klíčové postavy, o nichž je zde řeč, jsou příslušníky „bratrstva“. Marie Benešová byla nenápadnou referentkou okresní prokuratury a jako jedna z mála nebyla členkou KSČ. Netuším, čím prokazovala povinnou loajalitu ke KSČ. Jaroslav Fenyk byl členem KSČ a vojenským prokurátorem, údajně horlivým ve službě. Vzpomenu-li si na štvanici, které byl vystaven bývalý předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček, když jej prezident Václav Klaus a později i Miloš Zeman navrhli do funkce soudce Ústavního soudu, nemohu pochopit, jak se mohl stát ústavním soudcem a dokonce místopředsedou Ústavního soudu člověk se špatnou minulostí Jaroslava Fenyka. Váha jeho podpory Marie Benešové tomu odpovídá – nelze ji brát příliš vážně.

Ostatně ji zlehčil typicky prokurátorským účelovým nakládáním s fakty. Např. v její prospěch připomněl, že ji do funkce nejvyšší státní zástupkyně navrhl legendární Otakar Motejl. Ten ji ale z vlastní zkušenosti vůbec neznal a dal na mínění různých rádců. S poctivými úmysly ji doporučil její dobrý kamarád Pavel Kučera, tehdy Motejlův blízký spolupracovník, jemuž se později odměnila neoprávněným zahrnutím do tzv. „justiční mafie“ a vystavením souvisejícímu pronásledování. Byli ale i jiní rádci, jejichž úmysly tak čisté nebyly.

Jaroslav Fenyk nepravdivě interpretuje její úlohu v tzv. „kauze katarského prince“. Podle platného ustanovení trestního řádu po předání trestní věci rozhodnutím ministra spravedlnosti do zahraničí národní orgány činné v trestním řízení nesměly konat. Předání trestního stíhání do ciziny bylo výsostným právem ministra.  Bývalá členka KSČ Monika Křikavová zákon nerespektovala a zahájila soudní řízení. Marie Benešová jí jako nejvyšší státní zástupkyně hlučně podporovala v nezákonném jednání. Na motivaci jejího počínání vrhá stín skutečnost, že po odvolání z funkce našla útočiště v advokátní kanceláři, která obstarávala záležitosti „katarského prince“, a odtud se posunula do ochrany podnikatelského klanu Komárků, zabývajícího se obchodováním a těžbou ropy a zemního plynu. Konec nezákonnostem učinil Nejvyšší soud ČR, který nařídil propuštění „prince“ z vazby a zastavil řádění Moniky Křikavové. Jaroslav Fenyk se mýlí, když tvrdí, že případ skončil „ zavát pískem“ kdesi v Katarské poušti. Ve skutečnosti skončil pravomocným rozsudkem českého soudu, s nímž byl spokojen jak žalobce, tak obhájce.

Jaroslav Fenyk zkrášluje její následné odvolání z funkce tvrzením,  že doplatila na snahu o nezávislost justice. Ve skutečnosti doplatila na neúctu k právu a soustavné podrývání autority resortního ministra. Zapomněl dodat, že Pavel Němec jí vlastně prosazením odvolání pomohl, protože pod záštitou Komárků se jí určitě dařilo lépe než jako nejvyšší státní zástupkyni.

K jejím zásluhám přičítá Jaroslav Fenyk označení skupiny osob za „justiční mafii“, ačkoli to byla jedna z jejích největších hanebností. Nezmínil se, že to souviselo se zastavením trestního  stíhání tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Označenou skupinu vytvořila podle estébáckého receptu na zakládání protistátních spikleneckých center a zahrnula do ní hlavně lidi, s nimiž měla nevyřízené účty, bez ohledu na to, zda na zásah do trestního stíhání Jiřího Čunka mohli skutečně mít vliv. Proti „vyvoleným“ se pak rozjela dlouhodobá  hlučná štvavá mediální kampaň, která poškozovala také jejich rodinné příslušníky. V ní přišla ke cti její Fenykem vychvalovaná „prostořekost“. Mezi „mafiány“ se dostal její bývalý nadřízený Libor Grygárek, který před soudem snadno dokázal, že se zastavením trestního stíhání Jiřího Čunka neměl nic společného. Jako první spor s ní zcela jednoznačně vyhrál a zbytku jednání se již nezúčastňoval. Samozřejmě do „mafie“ začlenila Pavla Němce, jenž kdysi navrhl vládě její odvolání. Jako advokát neměl žádnou možnost ovlivnit trestní stíhání Jiřího Čunka. Stejně tak bez vlivu na jednání státních zástupců byl soudce Pavel Kučera, jemuž zazlívala přátelství s Pavlem Němcem. Přirozeně nenáviděla Renatu Veseckou, která měla tu drzost, že usedla do jejího křesla. Jako jediná z „mafiánů“ ovšem nesla aspoň politickou  odpovědnost za poklesky svých podřízených. Někteří příslušníci „mafie“ se ani navzájem neznali. Občanskoprávní spor na ochranu osobnosti skončil po letech smírem, při němž jí žalobci vrátili přisouzené peníze. Nezanikla ale platnost omluvného dopisu, který žalobcům vystavila.

Jaroslav Fenyk se nepoučil od předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, jenž se zásadně nevyjadřuje k případům, u nichž lze  předpokládat, že se ve výhledu mohou dostat do rukou ústavních soudců. Nelenil a vyjádřil se nelichotivě o Liboru Grygárkovi, u něhož lze předjímat, že svou obhajobu povede v krajním případě až do ústavní stížnosti.

Jako přímluvce za bývalou nadřízenou Jaroslav Fenyk podal také přehled jejích skutečných zásluh a úspěchů. Nelze je přehlížet, ale zdůraznění a zkreslování bulvárních prvků jejího příběhu je zastiňuje.

Vyšlo  21.6. 2019 na mém bloggu a  a na webu spolku Chamurappi z.s.