Zabýval jsem se jím ve svých článcích z 16. února 2022 (ZDE), z 9. března 2022 (ZDE) a zejména v článku „Když Česká justice lobbuje z 26. května 2022 (ZDE), jímž jsem znectil Petra Dimuna za jeho individuální pohled na tento rozsudek. Napadený autor se ztotožnil s pohledem státního zástupce, jenž se proti rozsudku odvolal. Protože článek vydal v době, kdy všichni napjatě čekáme na stanovisko Vrchního soudu v Olomouci k odvolání, dá se chápat jako vzkaz veřejnosti odvolacímu soudu, jak má rozhodnout.

Úkorný je zřejmě pohled poškozeného, veledlužníka Pavla Buráně, jenž v rozsudku vidí hrozbu nenaplnění snu o odeslání nepříjemného věřitele na dlouhé roky do vězení, kde bude mít jiné starosti než vymáhání stamilionového dluhu. Není to jediná pohroma, která na něj v této době dopadla: policie jej stíhá pro podvod se škodou 170 milionů Kč. Pavel Buráň sice údajně nemá peníze na splácení dluhu, ale zbývá mu dost na to, aby mohl zaplatit námezdné psavce, kteří budou ovlivňovat pohled veřejnosti na něj jako na oběť nespravedlivých orgánů trestního řízení. Nábor již probíhá a jistě bude úspěšný. Pecunia non olet.

I když podporuji obhajobu obžalovaných manželů Novotných, také jsem rozsudek přijal nevlídně. V neuvěřitelně krátkém řízení, předcházejícím vyhlášení rozsudku, se soudce Radomír Koudela ani nepokusil doplněním dokazování nebo jakkoli jinak vyvrátit výhrady odvolacího soudu k jeho rozsudku ze 17. prosince 2021. Obžalované zprostil obžaloby, ale údajně toliko jen proto, aby vyhověl přání odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku jakoby potvrdil jejich vinu. Zkritizoval odvolací soud za vrácení rozsudku, protože dle jeho mínění mohl o zproštění rozhodnout sám. Podle mého laického názoru odvolací soud rozbil důkazy o vině obžalovaných na padrť, takže bez změny důkazní situace jiné východisko než zproštění nebylo možné. Sám ale rozhodnout nemohl, protože by porušil princip dvouinstančnosti řízení. Dané vyhotovení rozsudku a jeho ústní odůvodnění se mi nelíbilo stejně jako státnímu zástupci Petru Matouškovi a novináři Petru Dimunovi. Samozřejmě jsem neměl námitky proti zproštění Novotných.

Kromě článků jsem dal průchod nevoli návrhem na kárné řízení se soudcem Radomírem Koudelou. Na tomto místě předsunu před vyprávění o osudu kárných návrhů pár laických „jakobínských“ úvah o přístupu předsedů soudů a ministerstva spravedlnosti k zákonným povinnostem kárných žalobců. Vycházím především ze zásady, že předseda soudu či kárný žalobce či jiný soudní funkcionář smí činit pouze úkony, které přikazuje nebo dovoluje zákon. Dále se domnívám, že funkce kárného žalobce je specifická, oddělená od funkce předsedy soudu nebo vedoucího státního zástupce, neb se řídí speciálním zákonem č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Předseda soudu se při výkonu svých běžných pravomocí řídí zákonem č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, který mu umožňuje přenést část svých úkolů a pravomocí na jiné osoby. Ve chvíli, kdy jedná jako kárný žalobce, se řídí zák. č.7/2002 Sb., v němž o možnosti přenést pravomoc kárného žalobce není ani slovo. Protože zák. č. 7/2002 Sb. přenášení kárné pravomoci z kárného žalobce na jiné osoby neupravuje, vyvozuji, že kárná pravomoc je nepřenosná. Mám pro to i důkaz z praxe: bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu ČR potrestala místopředsedkyni jednoho okresního soudu za to, že učinila úkon, vyhrazený kárnému žalobci.

Jako kárného žalobce jsem si zvolil předsedu Krajského soudu Brno Milana Čečotku. Pan předseda se ale vůbec neobtěžoval a podnět vyřídil záporně místopředseda soudu- vedoucí zlínské pobočky Jiří Rezek. Nepřekvapilo mě to, protože jsem opakovaně poznal, že se ztotožňuje se zvykovým právem na téměř úplný výkon pravomocí předsedy soudu. Ve vztahu k tomuto procesu stojí za zaznamenání, že prostřednictvím rodinných vztahů patří do vlivového okruhu poškozeného Pavla Buráně.

Pan místopředseda mi sdělil: „K Vašemu podnětu Vám sděluji, že jsem neshledal důvody pro zahájení kárného řízení. Pokud senát, kterému předsedal JUDr. Radomír Koudela, posoudil skutkový stav odlišně od odvolacího soudu, nelze v tomto spatřovat důvody pro zahájení kárného řízení. Lze ještě poznamenat, že naprostá většina námitek proti procesnímu postupu soudu, byla shledána jako nedůvodná. Podle § 118 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nesmí výkon státní správy soudů zasahovat do nezávislosti soudů. Předseda soudu jako orgán státní správy soudů není oprávněn posuzovat správnost procesního postupu a rozhodnutí soudu a z tohoto dovozovat důvody pro zahájení kárného řízení. Pokud jde o to, že předseda senátu JUDr. Radomír Koudela hodnotil u hlavního líčení dne 16. 2. 2022 rozhodnutí odvolacího soudu, tak osobně sice nepovažuji za vhodné hodnotit rozhodnutí odvolacího soudu, avšak z obsahu záznamu o hlavním líčení nevyplývá, že by tak předseda senátu činil dehonestujícím způsobem, kterým by byla narušena ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, důstojnost soudcovské funkce."

Jiří Rezek neměl pravomoc kárného žalobce. Pro zjevnou nezákonnost jsem proto jeho rozhodnutí pojednal jako nulitní. Obrátil jsem se 17.3.2022 znova na předsedu soudu Milana Čočotku výtkou, že nevyřídil můj kárný návrh. Na jeho odpovědi mě především zaujalo, že mé podání, jednoznačně určené do jeho rukou, obdržel až 29.3.2022, a to od zlínské pobočky. U tohoto soudu tedy má obsluha datové schránky pravomoc posoudit, komu patří doručené podání a případně odklonit přípis od předsedy soudu. Jádro jeho odpovědi spočívá ve slovech „S obsahem vyjádření a také zvukového záznamu jsem se seznámil a JUDr. Rezka vyrozuměl o tom, že se s odůvodněním jeho závěru a způsobem vyřízením stížnosti ztotožňuji. JUDr. Rezek ve své odpovědi ze dne 7. 3. 2022 poté uzavřel, že po zhodnocení a zvážení všech okolností neshledal důvody pro zahájení kárného řízení proti JUDr. Koudelovi. Na základě nesouhlasu s vyřízením této záležitost jsem Vaše tvrzení znovu prověřil a opětovně konstatuji, že Váš podnět nemohu vyhodnotit jako důvodný. V postupu a jednání JUDr. Koudely jsem neshledal provinění odpovídající ust. § 87 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích,a tudíž ani důvod, který by mohl vést k úvaze o podání návrhu na zahájení kárného řízení vůči jeho osobě“.

V závěru odpovědi se pak opřel o ustanovení zákona č.6/2002 Sb. o soudech a soudcích, jako by příslušný zák. č.7/2002 Sb. vůbec neexistoval.

Proti rozhodnutí kárného žalobce nelze uplatnit opravný prostředek, ale je přípustné se stejnou věcí se obrátit na jiného věcně a místně příslušného kárného žalobce. Protože jsem se nemohl ztotožnit se smířlivým postojem předsedy krajského soudu k počínání soudce Radomíra Koudely, podal jsem nový návrh kárnému žalobci - předsedovi Nejvyššího soudu ČR Petru Angyalossymu. Vyřídil ji údajně z jeho pověření místopředseda soudu Petr Šuk. Sama o sobě je tato skutečnost důkazem o bohorovnosti soudních funkcionářů. Místopředseda Petr Šuk vyřídil můj kárný návrh proti soudkyni Vrchního soudu v Olomouci Martině Kouřilové. Pravomoc kárného žalobce mu nepříslušela a navíc jednání soudkyně bagatelizoval v její prospěch. Podal jsem návrh na kárné řízení proti němu nejdříve předsedovi Nejvyššího soudu ČR Petru Angyalossymu, po neúspěchu ministrovi spravedlnosti, který se takovými nesmysly, jako jsou kárné návrhy proti justičním funkcionářům, vůbec nezabývá. Byť se tedy tentokrát Petr Šuk odvolal na pověření předsedou soudu, jednal opět nezákonně, protože zákon č.7/2002 Sb. neumožňuje přenesení kárné pravomoci z předsedy soudu jako kárného žalobce na kohokoli dalšího. Již tím, že vykonával pravomoc kárného žalobce nezákonně opakovaně, dal najevo jistotu, že si může dovolit úplně cokoli.

Podnět zamítl. S vyřízením nespěchal: podání z 21. 4. 2022 vyřídil až 1. 6. 2022. Odůvodněním se plně ztotožnil s jednáním soudce Radomíra Koudely. Sdělil mi: „Vámi uváděné skutečnosti nezakládají důvod pro podání návrhu na zahájení kárného řízení s JUDr. Radomírem Koudelou, ani pro přijetí jiného opatření vůči jmenovanému soudci.

V obecné rovině s Vámi souhlasím, že i nevhodné odůvodnění rozhodnutí může za určitých okolností naplnit znaky kárného provinění ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Vámi popisovaná část odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 61 T 5/2017, však podle mého názoru nenarušuje důstojnost soudcovské funkce a ani neohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů ve smyslu označeného ustanovení. Otázku vhodnosti či potřebnosti Vámi citované pasáže pro odůvodnění rozsudku orgánům státní správy Nejvyššího soudu nepřísluší hodnotit“.

Jeho názor je zřejmě v ostrém rozporu s pohoršením státního zástupce Petra Matouška i novináře Petra Dimuna a nakonec i mého.

Oba pokusy o vyvolání kárného řízení se soudcem Radomírem Koudelou potvrzují, že předsedové soudů se vyhýbají plnění povinností kárných žalobců, protože si s poklesky svých podřízených nechtějí pálit prsty. Nechávají na jejich blahovůli, jak se chovají ke stranám řízení a jak plní zákonnou povinnost soudit v souladu se zákonem, odborně a nestranně. Výsledky benevolence předsedů soudů jako kárných žalobců pak dopadají na hlavy stran řízení. Ale co je kárnému žalobci do toho, že nějaký občan je vláčen po soudech o několik let déle než je třeba, a že se do vězení občas dostávají nevinní lidé?

Po zkušenostech s neúspěšným pokusem o vyvolání kárného řízení proti soudkyni Martině Kouřilové a místopředsedovi Petru Šukovi s podáním návrhu na vyvolání kárného řízení ministrovi spravedlnosti Pavlu Blažkovi se v této věci na něj znova neobrátím. Bylo by to zbytečné. Nositelem kárné pravomoci je pouze ministr osobně. Úřad mu slouží jako servis. Ale ve skutečnosti kárné podněty vyřizují úředníci a úřednice, jejichž kvalifikovaností si nejsem jist. Ministr nebere svým podpisem na sebe odpovědnost za jejich rozhodnutí. Ač před nástupem do funkce sliboval, že bude vyvíjet tlak na vyvozování odpovědnosti soudců za jejich poklesky, trpí kárným žalobcům svévoli – pokud se ovšem o kárných podnětech vůbec dovídá. A samozřejmě toleruje i poklesky soudců, kvůli nimž se na něj obrátili občané.

V souvislosti s tímto případem jsem si uvědomil, jak malý je svět. V těchto dnech se sdělovací prostředky často zabývají osobou zlínského podnikatele Michala Redla, stíhaného společně s bývalým náměstkem primátora Petrem Hlubučkem. V dávné minulosti stanul před Krajským soudem Brno na pobočce ve Zlíně a byl odsouzen. Trest ale nenastoupil. V té době „náš“ soudce Radomír Koudela patřil do jeho vlivového okruhu.

Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz.