Našel řadu následovníků, sdílejících jeho víru. Jedním z nich je trestně stíhaný Pavel Buráň, který platí od poloviny r.2022 různým novinářům za šíření bajky o jeho únosu a vydírání bývalým společníkem a dosavadním věřitelem Jaroslavem Novotným, s nímž se před soud dostala i jeho manželka, doc. Jarmila Novotná. Stále dokola tvrdí nebo nechává tvrdit, že k jeho únosu a vydírání skutečně došlo a pravomocné zproštění manželů Novotných bylo neoprávněné, čili Novotní jsou sprostí zločinci a Vrchní soud v Olomouci, který potvrdil jejich zproštění, byl asi zkorumpovaný. Jednotlivé mediální projevy se obsahově od sebe neliší. Opakují se stále stejná tvrzení, neobohacují je žádné novinky.

Stojí za zmínku, že hlavním pojmem v Buráňově brojení proti rozsudku je „únos“, ačkoli obžaloba se týká vydírání.

Několik článků Buráňovy kampaně k ostouzení Novotných vyšlo na Parlamentních listech s cudnou poznámkou „reklama“. Jejich literární úroveň je vesměs velmi dobrá. Protože jsem Buráněm vyvolaný proces sledoval v soudní síni od počátku v r.2017 až do konce v r.2022 a provázel jsem jej pravidelnými komentáři, navíc jsem obeznámen se spisem z přípravného řízení a s některými vedlejšími šetřeními, vím, jak to je ve skutečnosti. Projevy v neprospěch Novotných na Parlamentních listech a jinde a v pořadech televize XaverLive jsem pravidelně komentoval. Poznatky z pětiletého sledování procesu jsem shrnul v kapitole Zlínský horor 2.dílu mé knihy Škůdci v taláru.

Komentování jednotlivých mediálních výstupů Buráňovy kampaně mě časem začalo nudit a byl jsem proto rád, když články přestaly vycházet. Domníval jsem se, že Pavel Buráň má dost starostí s trestním stíháním, které proti němu vede Národní centrála proti organizovanému zločinu (dále jen NCOZ), a štvaní proti Novotným již není jeho hlavní posedlostí. Avšak 30.května 2024 vyšel na Parlamentních listech další štvavý článek „ Soudci z Olomouce doslovně nařídili zproštění viny mého únosce. Odposlechy dokazují, že to byl plán, tvrdí podnikatel“ (zde). Je literárně dobře zpracovaný, ale má neodstranitelnou vadu: jeho obsahem je pouze směs polopravd a jednoznačných lží.

V dané věci je málo jednoznačných pravd. Výchozí je vztah dlužníka Pavla Buráně a věřitele Jaroslava Novotného. Pavel Buráň koupil od Jaroslava Novotného jeho polovinu společné firmy za cenu, kterou mu sám nabídl. Složil zálohu, ale zbytek nedoplatil. Kvůli zahájenému trestnímu stíhání se soud nemohl zabývat občanskoprávním vymáháním pohledávky. Poslat věřitele na dlouhá léta do vězení by byla „bezva finta“, kdyby to ovšem vyšlo.

Další nezpochybnitelnou skutečností je dopis, jímž měl Pavel Buráň projevit vůli uspokojit nároky Jaroslava Novotného. Podle znaleckého posudku jeho autorem měl být ve skutečnosti Jaroslav Novotný. Znalecký posudek, obstaraný obhajobou, Novotného autorství popírající, soud jako důkaz neprojednal, ale dopis jako nezpochybnitelný důkaz viny ponechal stranou.

Není pochyb o tom, že Pavel Buráň 7.října 2013 ve vile Novotných v přítomnosti advokáta skutečně podepsal nějaké listiny. Žádní „únosci“ u toho nebyli. V případě odepření podpisu a v odchodu by mu nikdo nezabránil. Po podpisu listin se „usmíření“ společníci na oslavu obnoveného přátelství těžce opili. Domů odvezla Pavla Buráně pozdější obžalovaná doc. Jarmila Novotná.

Nejdůležitější nezpochybnitelnou skutečností je zjištění, že „únosce“ kromě Pavla Buráně nikdo neviděl a nikdo jiný o nich nemluvil. Podle Buráňovy výpovědi v přípravném řízení měli být čtyři: tři při jeho přepadení a únosu na silnici, čtvrtý- patrně jejich velitel - čekal ve vile. „Únosci“ měli mezi sebou mluvit nějakým východoslovanským jazykem a možná to dokonce mohli být „Rusáci“. Policie „velitele“ vůbec neustanovila. K rekognicím předvedla tři občany Slovenské republiky, kteří mluvili běžnou slovenštinou. Pavel Buráň je sice při rekognicích „poznal“, ale hned prvním odsuzujícím rozsudkem soud pravomocně, tedy se souhlasem státního zástupce, jednoho z nich zprostil obžaloby. Druhým rozsudkem pravomocně zprostil zbývající dva. Senát Radomíra Koudely přesto manžele Novotné odsoudil k trestům odnětí svobody na 7 a 4 roky. Po vyhlášení rozsudku se soudce Radomír Koudela přede mnou vyjádřil, že je nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit. V důkazní situaci „únos bez únosců“ nemohl počítat s tím, že jeho rozsudek obstojí v odvolacím řízení. Vrchní soud v Olomouci jej skutečně zrušil a vrátil mu věc k novému projednání. Podle výrokové věty třetího rozsudku soud pak obžalované zprostil obžaloby, protože se nepodařilo prokázat, že se žalovaný skutek stal. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci správnost výrokové věty rozsudku potvrdil.

Nebyl to tedy Vrchní soud v Olomouci, který obrátil směr řízení ve prospěch Novotných, jak tvrdí Pavel Buráň, ale senát Radomíra Koudely, který pravomocným zproštěním „únosců“ prokázal nesmyslnost obžaloby.

Spoluúčast státního zástupce Petra Matouška na zproštění „únosců“ obžaloby je významná, protože jinak v průběhu celého řízení usiloval o usvědčení Novotných a proti zprošťujícímu rozsudku se neúspěšně odvolal.

Autoři všech článků, vydaných v režii Pavla Buráně, hřeší na nevzdělanost čtenářů v trestním právu. Například zpochybňují zprošťující rozsudek Novotných, protože jeho výroková věta je v rozporu s odůvodněním. Ale právní účinnost má pouze výroková věta. Odvolací soud se na základě odvolání státního zástupce s uvedeným rozporem vypořádal. Nečinilo mu to potíže, protože se věcí zabýval třikrát a samozřejmě znal dokonale vývoj důkazní situace. Rozsudek s rozporem mezi výrokovou větou a odůvodněním je rarita. Nechci spekulovat nad tím, proč soudce Radomír Koudela takovou raritu zplodil. Ale uvažoval jsem nad tím nepřímo v článku „Rozpaky soudce R.“ (ZDE)

Jiným příkladem projevů právní nevzdělanosti jsou stížnosti, že Vrchní soud v Olomouci neprovedl vlastní dokazování: odvolací soud provádí vlastní dokazování pouze tehdy, má-li v úmyslu změnit napadený rozsudek, k čemuž zde nebyly důvody. Odvolací soud vyhodnotil důkazy, shromážděné soudem 1. stupně, jako úplné.

Pochopení u práva neznalých čtenářů může dosáhnout stížnost Pavla Buráně, že mu odvolací soud neumožnil vystoupení. Neměl ale na ně právo, protože v odvolacím řízení proti zprošťujícímu rozsudku poškozený není stranou řízení. Přesto předseda senátu byl vůči němu velkorysý: přečetl dopis, jejž mu poslal Pavel Buráň jako jakési vlastní odvolání. Jeho argumentaci vyvrátil.

V neprospěch „bajkařů“ ve službách Pavla Buráně vyznívá jimi zamlčovaná skutečnost, že zpochybňování rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal na základě ústavní stížnosti Pavla Buráně Ústavní soud. Usnesením ji zamítl jako zjevně nedůvodnou.

Jsem zvědav, kdy Pavel Buráň prohlásí za zkorumpovaný i Ústavní soud.

Autoři proburáňovských pamfletů se zásadně nezamýšlejí nad skutečností, že popisovaný únos Pavla Buráně a jeho vydírání jsou organizačně náročné akce, které musel někdo naplánovat a řídit. Policie se marně pídila po jakýchkoli stopách organizace únosu ze strany Jaroslava Novotného a po jeho styku s „únosci“ kdykoli před činem. Podáním trestního oznámení získal Pavel Buráň výhodu: zkoumání možnosti, že ve skutečnosti sám stavěl na věřitele „boudičku“, nepřicházelo v úvahu. Později nevzbudila pozornost nezpůsobilost policie vysvětlit před soudem, jakým způsobem se do jejího hledáčku dostali předvedení „únosci“.

Připouštím, že zaťatost Pavla Buráně a stálost obsahu jeho tvrzení mohou přece jen rozviklávat přesvědčení o neuskutečnění žalovaného činu. Zejména ve video pořadech působí vystoupení Pavla Buráně sugestivně. Zpochybnění obrazu provokace, určené na dlouhodobé vyloučení věřitele Jaroslava Novotného ze hry, je ve skutečnosti vyslovením podezření na osudové selhání zlínské policie, která dodala nepravé „únosce“ a nenašla žádné stopy po organizátorských krocích Jaroslava Novotného k přípravě žalovaného trestného činu. Je-li si Pavel Buráň jist svou pravdou, měl by se obrátit na Generální inspekci bezpečnostních sborů s podnětem k prověření postupu zlínské kriminální služby.

Dosud se ovšem „v prostředí“ spíše rojily bájné pověsti o 30 milionech Kč, vyčleněných Pavlem Buráněm na povzbuzení zájmu zlínské policie na rychlém a úspěšném vyšetření zločinů Novotných. Úplatky měl posílat prostřednictvím Michala Rédla, právě vazebně stíhaného v kauze Dozimetr. To jsou ovšem klepy, jejichž pravdivost nikdo neprokázal a asi ani nikdo neprověřoval a prověřovat nebude. Šíří je nejspíš ti, kteří nic nedostali a myslí si, že by si „všimné“ zasloužili. V jiných kauzách je ale „štědrost“ Pavla Buráně prokazatelná. Právě mediální štvanice na Novotné jej přišla hodně draho. Za přesvědčení Jaroslava Novotného, aby snížil pohledávku výměnou za zastavení trestního stíhání, slíbil vyjednavači Konstantinu Erinovi 10 milionů Kč. Špatný kamarád natočil na video jeho doznání, že nosil policistům balíčky klobásek a láhve kořalky a sliboval jim dobré zaměstnání po odchodu do civilu. Šušká se o uplácení svědků v řízení, které proti němu vede NCOZ.

Neúspěch řízení proti Novotným je pro Pavla Buráně velmi nepříjemný. Mimo hypotetické možnosti právní odvety „únosců“ i Novotných za křivé obvinění a Novotných za pomlouvání mu musí dělat starosti vymáhání dluhu, jenž během dlouhého trestního řízení narostl do obrovských rozměrů. Jeho zarputilost v mediálních aktivitách je tak možná projevem úzkosti, vyvolané výše zmíněnými nepříznivými okolnostmi. Stíhání NCOZ kvůli závažné trestné činnosti určitě na něj nemá povzbuzující účinky.

Pavel Buráň stále nachází novináře, kteří kauzu neznají, ale stále znova píší variace na téma únosu, jehož uskutečnění se u soudu neprokázalo. Jejich psaní nemůže vyvolat obnovu procesu. Kauza je uzavřena definitivně. Neexistuje žádný nevyužitý právní nástroj, který by mohl vyvolat její otevření. Proč přesto vstupují do služby Buráňovy „pravdy“ stále další novináři ? Odpověď je prostá: pecunia non olet. Pavel Buráň je úspěšný podnikatel, peněz má zatím stále dost.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.