Iniciátoři pouličních shromáždění vkládají demonstrujícím do úst požadavky, z nichž srozumitelné jsou výzvy k odstoupení Marie Benešové a Andreje Babiše. Neschopni porazit jej legitimními prostředky parlamentní demokracie, usilují o jeho svržení oklikou a nezdravě ctižádostivá seniorka se veze s ním, ač zatím nic neprovedla. Demonstranti se zaštiťují  voláním po nezávislosti justice. Tento požadavek by ale vyžadoval upřesnění. Není jasné, v čem demonstrující spatřují omezení nezávislosti justice a v jakém směru by ji chtěli rozšiřovat, popř. co vůbec o činnosti orgánů vynucování práva vědí.

Ze souvislostí je zřejmé, že pod pojem „justice“ zahrnují celou soustavu orgánů činných v trestním řízení od policie přes státní zastupitelství až k soudům. Ve svém zaujetí si neuvědomují, že aspoň policie podala důkaz nezávislosti, když komisař Pavel Nevtípil dovedl vyšetřování účelového obvinění v kauze Čapí hnízdo až do podání návrhu na obžalování obviněných. Nevíme sice dosud, jak s návrhem naloží dozorový státní zástupce Pavel Šaroch, ale sama tato  skutečnost je důkazem, že s nezávislostí orgánů činných v trestním řízení to u nás není tak špatné, jak se domnívají demonstrující. Svým způsobem to je potěšující jev, i když se přirozeně nemůžeme radovat z toho, že se nezávislost projevuje právě na stíhání skupiny obviněných, mezi nimiž má okrajové postavení také předseda vlády a nejsilnější parlamentní strany.

Jako laik, zabývající se dlouhodobě sledováním excesů orgánů činných v trestním řízení se s požadavky spolku Milion Chvilek z.s. a jím zmatených demonstrantů na prohloubení nezávislosti justice nemohu ztotožnit. Pravidla trestního řízení jsou nastavena tak, že uplatnění vnějších vlivů na průběh trestního řízení zákonným způsobem je prakticky vyloučeno a v tomto směru k prolomení nezávislosti orgánů vynucování práva může dojít pouze tehdy, když se v řízení rozhodujícím způsobem uplatní mravně pokleslý jedinec, popř. zájmová skupina darebáků, zneužívajících svou moc. Nezávislost orgánů činných v trestním řízení je institucionálně uspokojivě zajištěna a v praxi se projevuje. Nedovedu si např. představit, jakým způsobem by Marie Benešová s téměř nulovou pravomocí vůči státnímu zastupitelství mohla zasáhnout do trestního stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo. Dovedu si pouze představit, že státní zástupce Jaroslav Šaroch žije pod tlakem vědomí o velkém významu jeho rozhodnutí, jež nejspíš vyvolá bouři, ať rozhodne jakkoli. Ale nedovedu si představit, že by mu Marie Benešová mohla vnuknout názor, jak má nebo nemá rozhodnout.

Nezávislost orgánů činných v trestním řízení jde  ovšem tak daleko, že nelze předejít beztrestnému zneužívání moci pokleslých jedinců, chráněných extenzivních pojetím pojmu „nezávislost“, k beztrestnému poškozování práv stran trestního řízení, jdoucímu někdy až do úrovně justičních zločinů. Nejde ale o systémovou vadu organizace, jen o lidská selhání.

„Laboratorním vzorkem“ zneužívání moci je způsob, jakým příslušné orgány nakládají s obž. Shahramem Zadehem, jehož případem se zabývám již od r.2015. Při eskortování k soudu s ním zacházejí jako s nebezpečným teroristou.

Je obžalován ve dvou souvisejících kauzách. Ve „velké daňové kauze“, vedené u Krajského soudu v Brně před senátem předsedy Aleše Novotného, jej obžaloba činí  odpovědným za krácení daně z přidané hodnoty v obchodování s pohonnými hmotami se škodou 2,5 miliardy Kč. V „malé kauze“ u Městského soudu v Brně čelí obžalobě z přípravy ovlivňování svědků ve „velké daňové kauze“, čehož se měl dopustit založením organizované zločinecké skupiny, jež mu měla obstarávat křivá svědectví k vyvinění ve „velké daňové kauze“.

Považuji za nutné  na tomto místě předeslat, že jako laik mám jisté pochybnosti o konstrukci obžaloby ve „velké daňové kauze“, a to nejen v případě obž. Shahrama Zadeha, ale i skupiny spoluobžalovaných kolem obž. Daniela Rudzana. Jsou to ale pouze opatrné pochybnosti s připuštěním možnosti omylu, které mohou vyvrátit výsledky dalšího dokazování, do jehož konce je ještě daleko. Naopak trestní stíhání v „malé kauze“ se mi jako laikovi jeví jako nezákonné od samého počátku, protože pan obžalovaný se nedopustil ničeho jiného než opatřování důkazních prostředků ve svůj prospěch, na což má zákonné právo. Není prokázáno, že by si objednal křivá svědectví a ostatně dodané „zboží“ nijak nevyužil, ač k tomu měl příležitost. Tvrzení žalobce, že za tím účelem založil organizovanou zločineckou skupinu, popřel nalézací soud nepravomocným rozsudkem. Ať je to jakkoli, i vrah má právo na spravedlivý proces, a v těchto kauzách nejde o lidské životy, ale pouze o peníze, jejichž zcizení umožnil stát neefektivností činnosti svých orgánů. Nelze proto souhlasit s používáním nezákonných postupů v nakládání s panem obžalovaným.

Policie a státní zastupitelství používají k jeho usvědčování postupy, jejichž zákonnost ve mně jako v laikovi v některých případech vzbuzuje pochybnost. Před pěti lety Finančně analytický útvar, tehdy podřízený ministerstvu financí, potěšil ministra financí Andreje Babiše podáním trestního oznámení na velkou skupinu pachatelů, okrádající ve velkém stát o daň z přidané hodnoty při obchodování s pohonnými hmotami. Z poznatků z výslechů svědků v obou kauzách Shahrama Zadeha ale vyplývá, že podezřelé, na které ukázal Finančně analytický útvar, policie nikterak neznepokojuje, ač od podání trestního oznámení již uplynula dlouhá doba. Ale někteří z nich se vynořují v obou jeho kauzách jako svědci na straně obžaloby nebo dokonce jako spolupracovníci policie při vytváření skutkové podstaty žalované trestné činnosti.

Nepřehlédnutelná a pochybnost o zákonnosti vzbuzující je snaha státních zástupců a soudců držet Shahrama Zadeha za každou cenu ve  vazbě. Soudci se nestydí lhát, když potřebují odůvodnit rozhodnutí o ponechání ve vazbě.  V souvislosti s „velkou daňovou kauzou“ strávil ve vazbě 22 měsíců. Dostal se na svobodu po složení rodinou a přáteli rekordní kauce 150 milionů Kč, ale hned na dvoře věznice byl znova zatčen a předveden před soudce s návrhem na uvalení předběžné vazby, jejíž trvání není zákonem omezeno. Soud ale návrhu nevyhověl. V následujícím období se pak pan obžalovaný disciplinovaně dostavoval k soudu a nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěl uprchnout, nebo se skrývat či jinak mařit trestní stíhání. V té době se oženil s Češkou, čímž dále prohloubil své zakotvení v České republice jako adoptované vlasti.  Nicméně  státní zástupce vykonstruoval obvinění z „malé kauzy“ a 2. prosince 2016 jej nechal znova vzít do vazby, z které se dosud nedostal. Rekordní kauce jej nechrání, protože ji soud přijal v jiném řízení. Nalézací soud jej při vyhlášení rozsudku dne 5. března 2019 propustil z vazby, ale státní zástupce Robert Eichler podal proti usnesení stížnost, které Krajský soud v Brně samozřejmě vyhověl.

Stálé prodlužování vazby hodnotím jako týrání pana obžalovaného a jeho rodiny. Během jejího trvání došlo k různým nezákonnostem, z nichž pouze překročení hranice trvání koluzní vazby vyneslo dozorovému státnímu zástupci Michalu Galátovi potrestání kárným soudem, zatímco zneužití zdravotní dokumentace jeho manželky a zveřejnění choulostivých fotografií z obsahu jeho iPadu zůstalo nepotrestáno .  V loňském roce se obž. Shahram Zadeh stal poprvé otcem a své otcovství silně prožívá. Se synem,  jenž je jeho věrnou kopií, se smí potěšit pouze při návštěvě ve věznici.

„Třešničkou na dortu“ ve způsobu, jakým s ním státní moc zachází, je způsob provádění eskorty k soudnímu jednání. Zatímco ostatní obžalované, kteří přicházejí do soudní síně z věznice, přivádějí příslušníci Vězeňské služby ČR v běžných uniformách, vyzbrojeni jen pistolemi, Shahrama Zadeha doprovází šestice zakuklených těžkooděnců, z nichž někteří jsou vyzbrojeni samopaly. Jsou důkladní: než povolí vstup pana obžalovaného do soudní síně, jeden z nich se přesvědčí, že se za zády senátu neskrývá atentátník. Rozmístěni v protilehlých částech soudní síně po celou dobu jednání ohrožují svými samopaly senát, obhájce a  veřejnost. Jeden se stále drží v jeho těsné blízkosti, neodstoupí ani při poradě s obhájcem a vzbuzuje dojem, že se snaží naslouchat. Takový doprovod by byl přiměřený, kdyby se jednalo o nebezpečného zločince, vraha nebo teroristu. Obž. Shahram Zadeh toto zacházení oprávněně považuje za újmu na jeho osobní důstojnosti. Dotazoval jsem se odpovědných činitelů Vězeňské služby, proč s panem obžalovaným  takto nakládají a dověděl jsem se, že podle informací od policie panu obžalovanému hrozí blíže nespecifikované nebezpečí, před nímž jej ozbrojená  eskorta chrání. V tomto případě musíme uznat, že Vězeňská služba nemá jinou možnost než pana obžalovaného chránit. Nemám důvod nevěřit představitelům Vězeňské služby, že jim policie  takové upozornění poskytla. O důvodnosti informace o ohrožení pana obžalovaného nevím nic. Na druhé straně je třeba přiznat, že pan obžalovaný má z této „péče“ určitý prospěch. Často se stává, že k soudu putuje v jeden den více vězňů, které Vězeňská služba přepravuje hromadně. Společně přijíždějí i odjíždějí, volný čas během dne tráví ve společné cele. Rozhodne-li se pan obžalovaný, že jeho další přítomnost  v soudní síni již není nutná a soud mu povolí ji opustit, nemusí s ostatními čekat na návrat do věznice až na konci úředních hodin soudu, ale eskorta jej odveze ihned. Soudce Michal Kabelík to kdysi vtipně připodobnil ke speciální taxislužbě.

Ovšem legenda o ochraně bezpečnosti pana obžalovaného dostala vážné trhliny, když Vězeňská služba ČR „vylepšila“ svou péči o kontrolu listin, jež si odnáší z věznice k soudu a přináší zpět, a také o kontrolu písemností, jež při poradě v soudní síni předkládá obhájci nebo naopak je od něj přijímá.

Do písemností, jež používá obžalovaný v soudní síni, smí nahlížet při jeho vystoupení pouze soud. Komunikace mezi obžalovaným a jeho obhájcem je chráněna zákonem jako důvěrná. Státní orgány ji nesmí kontrolovat. Popsané jednání příslušníků eskorty nelze odůvodnit péčí o bezpečnost pana obžalovaného. Domnívám se tedy, že počínání jinak korektní Vězeňské služby ČR jí bylo někým vnuceno a je nezákonné. Generální inspekce bezpečnostních sborů by měla prověřit důvodnost a zákonnost tohoto nakládání s panem obžalovaným.

Demonstrantům z hnutí Milion Hloupostí tedy vzkazují, že další prohloubení nezávislosti orgánů vymáhání práva by patrně vedlo k častějšímu výskytu nezákonností v trestním řízení. To by ovšem bylo nežádoucí, protože stát již nyní každoročně vyplácí obětem justičních přehmatů  desítky milionů Kč, na které jejich původci ze svých platů nepřispívají.  S prohloubením nezávislosti by vyplacené sumy rostly.