Podávají proti nim různé stížnosti. Obvykle se ale dovědí, že okruh činů, na které si lze stěžovat, je velice úzký a právě v případě jejich bolesti se stížností nedá zjednat náprava. Postižení časem objeví institut kárného řízení. Zjistí, že každý předseda soudu nebo vedoucí státního zastupitelství, ministr spravedlnosti  a někteří další státní činitelé mají kárnou pravomoc, tedy právo poslat provinilce před kárný soud. Pouštějí se pak cestou podávání podnětů ke kárnému řízení. 

Justiční funkcionáři odmítají řešit jako stížnost nebo kárný podnět jakýkoli poklesek, který dle jejich domnění lze napravit nebo dokonce byl napraven opravným prostředkem, tedy nikoli delikventem, ale jinou institucí. Podle téže logiky by neměl být trestně stíhán lupič, jemuž policie odebrala lup a vrátila jej oloupenému.

V poměru k počtu podnětů ke kárnému řízení je počet skutečně podaných kárných žalob zanedbatelný a odsouzených kárně obžalovaných ještě méně. Projevuje se v tom rozdílnost představ postižených na straně jedné a kárných žalobců a soudců na straně druhé, jaký je správný vzorec chování vykonavatelů spravedlnosti v dané situaci. Číst o něčem ve spisu nebo v novinách a totéž přímo prožívat „na místě činu“ je podstatný rozdíl.
Například vedoucí státní zástupce při hodnocení obsahu podnětu zvažuje, zda napadené jednání je v souladu s obecnými právy státního zástupce. Postižený účastník řízení hodnotí jednání především s přihlédnutím k újmě na jeho právech, kterou státní zástupce způsobil. Zvlášť bolí zásah, o němž státní zástupce mohl vědět, a asi skutečně věděl, že jím svého nedosáhne, čili pouze jím předvedl váhu svého ega.  Stát v tomto směru hraje se stěžovateli přesilovou hru, neboť vyhodnocení důvodnosti stížností a kárných návrhů je v jeho rukou a postižení nemají proti tomu účinné prostředky k obraně. Přísloví o „kaprech, kteří si nevypustí svůj rybník“ je na tento stav přiléhavé.

Obtížnost dosažení postihu za kárné provinění je dána již vymezením pojmu v zákonech. Podle § 87 zákona o soudech a soudcích je „ kárným proviněním soudce zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů“. Podle § 28 zákona o státním zastupitelství je „kárným proviněním zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce“.

Obě ustanovení jsou neurčitá. Podle nich lze za kárné provinění považovat cokoli nebo také nic. Uvedu příklad soudce, jehož hanebný rozsudek tvrdě odmítl odvolací soud a uložil mu nové projednání věci s přihlédnutím k uloženým závazným pokynům. Při odůvodnění nového rozsudku horlil proti postupu nadřízeného soudu a uvedl, že vydává rozhodnutí proti svému přesvědčení jen proto, že mu to přikázal nadřízený soud. Vztah odvolacího a nalézacího soudu je dán zákonem a rebelující soudce jej zpochybňuje. Jedná přímo proti právnímu řádu. Dle mého laického názoru v očích laické veřejnosti podrývá důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Ale podle jistého kárného žalobce soudcovo vystoupení není kárným proviněním. Je to prý pouze jeho nezávislé rozhodnutí, do něhož kárný žalobce nesmí zasáhnout. Dodávám, že usnesení odvolacího soudu, jež mám konkrétně na mysli, proti němuž se pan soudce vymezil, je tak zdrcující, že mě překvapuje, že se dobrovolně nevzdal taláru.

Aby nepřišli státní zástupci zkrátka, uvádím příklad státního zástupce, který se postavil proti zahájení vyšetřování brutálního trestného činu a podařilo se mu je odsunout o půl roku. Nebo  jiný jeho kolega se odvolal proti zprošťujícímu rozsudku soudu s vědomím, že nemůže s odvoláním uspět, neboť se odvolává proti právním názorům odvolacího soudu, jenž o jeho podání rozhodne. Nedosáhl ničeho jiného než prodloužení o několik měsíců čekání na spravedlnost nespravedlivě stíhaných v dlouholetém procesu. Délka procesu a zprošťující rozsudek na jeho konci jsou vizitkou úrovně jeho práce. Posláním státního zastupitelství je stíhání trestných činů. Státní zástupce, který bránil zahájení vyšetřování, postupoval přímo proti své zákonem stanovené povinnosti. Svévolné prodloužení procesu bylo škodlivým zásahem do životů nespravedlivě stíhaných. Podle mého laického názoru jednání obou zmíněných státních zástupců lze podřadit definici kárného provinění. Kární žalobci si to ale nemyslí.

Vágní definice kárného provinění vyhovuje soudcům i státním zástupcům, protože činí vymáhání odpovědnosti za poškozování práv účastníků řízení velmi obtížným a naopak je chrání před hněvem poškozených občanů. Takové vymezení kárného provinění není ale jediné možné. Například španělský zákon o prokuratuře obsahuje konkrétizovaný popis kárného provinění s roztříděním poklesků dle závažnosti.

Na rozdíl od trestního řízení kárné řízení nemá přípravný předstupeň. Prověřování důvodnosti kárného podnětu provádí sám kárný žalobce nebo jím pověřený kolega. Zvláště u malých soudů a útvarů státního zastupitelství je pro kárného žalobce velmi nepříjemné potkávat denně na chodbě provinilce, jehož by měl napadnout. To  má samozřejmě vliv na ochotu vyhovět podnětu stěžovatele. Není-li zbytí, zpozdí podání  kárné žaloby o jeden den…

Zejména se ale kární žalobci  snaží svou úlohu pokud možno neplnit, přesouvat ji na jiné osoby. Kárné řízení upravuje zákon č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, v němž je popsána soustava kárných žalobců a vymezeno jejich postavení. O možnosti   přenášení rozhodovací pravomoci kárného žalobce na jiné  osoby v něm není ani slovo. Je to další případ svázání pravomoci s osobou justičního činitele, jaký známe např. z vymezení pravomoci prezidenta republiky rozhodovat o milosti, pravomoci ministra spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona nebo nejvyššího státního zástupce podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu ČR potrestala kdysi místopředsedkyni jistého okresního soudu za udělení důtky podřízenému soudci, protože neoprávněně provedla úkon v pravomoci kárného žalobce. Nejvyšší soud ČR odmítl projednat dovolání, podepsané prvním náměstkem nejvyššího státního zástupce. Přenášení pravomoci kárného žalobce na jiné osoby nelze tolerovat, protože je oslabením důležitosti kárného řízení. Přesto k němu stále dochází i tam, kde by se to nedalo čekat. Např. můj podnět na zahájení kárného řízení se soudkyní  Vrchního soudu v Olomouci Martinu Kouřilovou nevyřídil oslovený kárný žalobce Petr Angyalossy, ale místopředseda soudu Petr Šuk. Nešvar se ze setrvačnosti udržuje např. u Krajského soudu Brno a přežil i výměnu předsedy soudu.

Někteří vedoucí státní zástupci využívají k obraně proti předkladatelům kárných návrhů ustanovení, podle něhož se podání neposuzuje podle označení předkladatelem, ale podle obsahu. Návrh na zahájení kárného řízení se vyhodnotí jako prostý podnět k vykonání dohledu, a pak už to dále jde jako po másle: státní zástupce jednal zcela správně. Ale i kární žalobci, kteří se k své pravomoci hlásí a podání vyhodnotí jako návrh na zahájení kárného řízení, nejsou v praxi o mnoho vstřícnější k obětem svévole.

Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Na poměry v kárném řízení to je velmi přiléhavé, neboť ministerstvo spravedlnosti, jež nese politickou odpovědnost za poměry v justici a státním zastupitelství, se ze všech zúčastněných institucí chová nejhůř, a to bez ohledu na to, kdo tomuto úřadu právě vládne. Ministři přicházejí a odcházejí, jejich „životnost“ je krátká, ale úředníci zůstávají a domnívají se, že v podstatě k plnění úkolů ministerstva ani ministra nepotřebují. O kárných podnětech rozhodují, tvrdíce bez důkazů, že jde o rozhodnutí ministra. Z jejich písemných projevů je zřejmé, že nechápou, že kárnou pravomoc nemá ministerstvo, ale osobně ministr jako ústavní činitel a ministerstvo je pouze jeho servis. Projevuje se to v častém používání majestátního plurálu.

Občas odůvodněním zamítavého rozhodnutí úředníci zpochybňují odbornou úroveň ministerstva. Např. kritiku jednání soudkyně Martiny Kouřilové, která při odvolacím řízení neoprávněně zjišťovala mou totožnost, úřednice Ivana Borzová odmítla tvrzením, že paní soudkyně chtěla předejít možnosti, že by se do soudní síně dostal nevyslechnutý svědek. Hloupější argument snad ani nelze vymyslet. Nedostatečná znalost spisu prý není závadou, protože její následky je možné napravit opravnými prostředky. Jako laik si myslím, že soudce, který se pustí do rozhodování o lidských osudech, aniž by se řádně seznámil se spisem, by měl okamžitě přijít o talár, aby nemohl své pochybení v budoucnu opakovat. V daném případě povrchní znalost věci znemožnila soudkyni poznání, že popis skutkového děje v prvostupňovém rozsudku je ve skutečnosti rozporná vyprávěnka recidivisty Romana Šulyoka jako korunního svědka obžaloby, a obsahuje do očí bijící nepravdy. Vykonávání úkonů v pravomoci kárného žalobce místopředsedou soudu Petrem Šukem obhájila úřednice tvrzením, že přece na něj úkol přenesl předseda soudu. Ale kárná pravomoc je nepřenosná a je špatné, když viditelné porušení zákona obhajuje úřad, který by měl bdít nad jeho dodržováním.

Ministři se úlohy kárného žalobce pokud možno neujímají, protože se bojí, že by je soudcovská lobby obvinila z neúcty k nezávislosti soudců a justice. Současný ministr  Pavel Blažek těsně  před nástupem do úřadu tvrdil, že bude vyvíjet tlak na vyvozování odpovědnost soudců a státních zástupců za přehmaty. Zvláště ukazoval na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, za což mu tleskám. Po jeho návštěvě tohoto úřadu se jeho dlouholetý šéf Ivo Ištvan vzdal funkce a nechal se přeložit na Nejvyšší státní zastupitelství. Tvrdí ovšem, že chystal svůj odchod bez ohledu na změnu v osobě ministra a nemám důvod mu nevěřit. V rozporu s nástupními prohlášeními se k pokleslým soudcům a státním zástupcům chová Pavel Blažek stejně ochranářsky jako všichni jeho předchůdci, ne-li dokonce hůř. Nevyhovění kárnému podnětu vzkazuje předkladateli přes úředníky (pokud se ovšem skutečně jedná o jeho rozhodnutí), ale oba pracovně jistě hodně vytížení vrchní státní zástupci Ivo Ištvan a Lenka Bradáčová i současný nejvyšší státní zástupce Igor Stříž vydávají rozhodnutí se svým podpisem. Když se chce, všecko jde.

Vyšlo  dne 27.4.2022 na mém blogu a na webu spolku Chamurappi z.s.