U vedlejší silnice konečně vidím prvního člověka. Muž tak kolem 65 let. Nemá roušku na obličeji, ačkoliv jsme v zastavěné části města. Vyhnu se mu obloukem, a pak na něj zavolám, a připomenu mu povinnost nosit roušku. Znechucen cosi zabrumlá, a jde dál. Vypadal na bezdomovce, a tak co si na něm kdo vezme? I kdyby přijela policie, tak ho stejně zase pustí bez pokuty. No nic, jdu dál. Přes trávník kousek vedle mne jde mladík kolem dvaceti let. Ať koukám, jak koukám, roušku nevidím. Upozorním ho tedy na to, že od pondělí 1. března se musí ve městě nosit roušky. Je to nějaký slušně vychovaný mladík. Řekne jen, že co je mi do toho, a jde dál. Ani mi nevynadal. Prostě slušňák!

Blížím se k samoobsluze a proti mně jde po chodníku vysoká slečna – paní. Kdo to má poznat, když na její prsteníček není pořádně vidět. Jaké překvapení – jde beze všeho, tedy bez roušky. Abych dodržel distanc dva metry, tak uhnu do sněhu. Když projde kolem, tak se jí ptám, zda ví o tom, že se ve městě musí nosit roušky, a proč ji tedy nemá nasazenou? Neodpovídá a jenom se „tváří“. Neřekl bych, že příliš kamarádsky. Řeknu jí tedy, aby si laskavě roušku nasadila. Stojí a pokračuje ve „tváření se“. Vyndám tedy z kapsy svůj druhý - „hloupý“ mobil a oznamuji jí, že tedy volám policii.

Nějak se v ní hnulo svědomí nebo co, a začala po kapsách hledat roušku. Nakonec ji (dokonce chirurgickou) přece jenom našla, a zkoušela si ji nasadit. Moc jí to nešlo, rouška jí stále padala dolů. To bylo asi od toho častého používání. Nakonec si ji nasadila, a chtěla odejít. Jenže jí koukal z roušky nos. Tehdy se ukázalo, že jsem občas člověk zásadový, neboť jsem ji na to upozornil. Nosánek si schovala a s výrazem v obličeji, který jsem naštěstí neviděl, nakonec odešla.

Jdu tedy dál. Jenže proti mně jde muž kolem čtyřicítky. Na obličeji nic. Ale pozor, v ruce má respirátor. A světe, div se! Když mě vidí, tak si respirátor bleskově nasazuje, takže jsme kolem sebe přešli předpisově vybaveni. Po dalších dvaceti metrech jde proti mně další žena. Vypadá docela sympaticky ve svých asi 30 letech. Ruce má zdvižené do úrovně ramen (asi bývalá číšnice) a v nich nakoupené nějaké jídlo - chlebíčky. Nebudete tomu věřit, ale na obličeji nemá nic. Ustupuji tedy opět do sněhu (to jsem si mohl vzít na nohy rovnou sněžnice) a upozorňuji ji na to, že by měla mít chirurgickou roušku nebo respirátor. Něco huhňá o tom, že spěchá, a že má ruce plné, a že si tedy roušku nasadit nemůže.

Znělo to docela logicky. Žensky logicky. Co na to říct? Tak jsem se za ní jen chvíli lítostivě díval a zjistil, že jde do místní malé fabričky. Asi sekretářka - svačinářka pana ředitele. Takže skóre 4:1 ve prospěch odmítačů nošení roušek a lidí bezohledných k ostatním, najmě k ohroženým starým lidem. Ve svém posledním článku v Neviditelném Psu píši o 30 procentech těchto „lidí“. Dle mezinárodní studie se jedná o 46 %. Dle Babiše o 50 %. Jenže, kam se všichni hrabou na nás v Desné, my jsme to dotáhli až na 80 %. To jsme ale pašáci, což?

A co dělá městská a státní policie? Domlouvá, apeluje a vyzývá. Abych nezapomněl – tak ještě k tomu všemu hříšníkům domlouvá, aby neurazila jejich jemnocit, sobectví a neschopnost soucítění s bližními.

Zdeněk Joukl
praktický sociolog