Na úvod si dovolím poznamenat, že se považuji za člověka snažícího se v maximální možné míře dodržovat zákony demokratického státu, a proto mám docela dilema ohledně případného projevu občanské neposlušnosti, a to i v případě, že by zákazy a nařízení naší, byť demokraticky zvolené exekutivy, překročily všechny rozumné meze.

Proto bych si na výzvu policie roušku nasadil, i když mám o významu této ochrany, a to i díky chaotickým nařízením ohledně jejího  používání, vážné pochybnosti. To, aby si na člověku dbalému zákonů a navíc v kategorii 60+ vyzkoušela nějaké hmaty a chvaty, to bych jí nedopřál. Ale každý jsme jiný.

Jistě, bez policie se žádný, byť demokratický stát neobejde. Je prostě potřebná. Tragické důsledky naivních a nezodpovědných experimentů omezit její pravomoci během loňských nepokojů v USA jsou toho výmluvným důkazem. Ostatně není to tak dávno, co jsem se v článku Smrt policisty zastal dvou českobudějovických kriminalistů.

Ale to, co v současné době předvádí městská, ale i státní policie v našich městech, to nemá v historii našeho samostatného státu obdoby. Obzvlášť zásah proti muži – otci s malým dítětem byl vrcholem nepřiměřenosti. Ten člověk sice porušoval vládní nařízení a ani s prokázáním totožnosti nijak nespěchal, ale podle dostupných videí nekladl odpor a nebyl ozbrojen. Záběry plačícího chlapečka volajícího tatínka, kterého jeden z policistů odstrkuje, aby se mohl věnovat „paralyzování delikventa“, nechá asi v klidu málokoho. Tady neobstojí ani, podle mě neuvěřitelný komentář, že první a neomluvitelnou chybu udělal otec, naprosto bezohledný k výchově, psychice a bezpečnosti svého tříletého syna, který prý použil dítě jako lidský štít. A to nechci ani domyslet, že se mohlo v nestřeženém okamžiku chlapečkovi něco stát.

V neděli večer jsem si přehrál video pořízené v sobotu 14. března 2021 na českobudějovickém náměstí Přemysla Otakar II. Na něm se skupinka městských i státních policistů v celkové síle cca deseti mužů marně snaží přesvědčit jakéhosi mladíka, aby respektoval vládní nařízení a nasadil si roušku. Ten ale výzvy policistů zjevně nerespektuje. Po několika minutách se jeden z nich vymrští a sráží mladíka na zem. Ten je v leže na břiše znehybněn jednou botou a jedním kolenem přítomných příslušníků. Za tento zásah by se nemuseli stydět ani protagonisté hollywoodských akčních filmů.

Je velmi pravděpodobné, že mnoha policistům nejsou takovéto „akce“ příjemné. Ostatně, komu by byly. Ale když se hlásili k policii, nemohli nevědět, že je může čekat i rozkaz k vymáhání  „poslušnosti“ od svých spoluobčanů, a to i kdyby byla nařízení vlády jakkoliv nevěrohodná. S tím se musí každý příslušník vypořádat posvém. Ale všechno má své meze. Ti perlustrovaní lidé nejsou žádní kriminálníci, nejsou ozbrojeni, nekladou odpor. Divím se, že po několika podobných případech nevydala kompetentní osoba, pravděpodobně policejní prezident rozkaz, jak v těchto případech postupovat. Tedy přiměřeněji. Nebo že by vydal…?

Protože toto už nejsou jednotlivé excesy. Je to trend, vycházející z atmosféry zastrašování!

Někteří politici a některá média totiž vytvářejí dojem, že každý porušovatel restrikcí je vlastně vrah. Není potom divu, když si nějaká jednodušší část strážců zákona myslí, že proti takovým „vrahům“ je dovoleno vše.