V současné situaci je ale asi zbytečné rozepisovat se podrobněji o hlavních důvodech tohoto kroku. Každý jen trochu soudný člověk nemůže nevidět, že Evropská unie v současné epidemiologické krizi totálně selhává, ne-li dokonce škodí. A pro skalní zastánce užší evropské integrace to stejně nemá valný význam, ty asi nic nepřesvědčí.

EU selhává ve vztahu k národním státům a k jejich občanům, kteří „bruselským potentátům“ zajistili svými daněmi „blahobytný socialismus“. A už jen to je, mírně řečeno, pěkná lumpárna.

Samozřejmě, že jsem nepřišel s ničím novým. O nutné změně našeho vztahu k Evropské unii se hovoří a píše již delší dobu. Mluví se dokonce o tzv. „czexitu“, tedy prakticky o vystoupení České republiky z EU. Je sice možné a dokonce i pravděpodobné, že se přístup lidí k této „nadnárodní socialistické instituci“ v „době pokoronavirové“ zásadně změní. Nikdo ale není schopen zodpovědně odhadnout, jak by referendum o vystoupení z EU dopadlo. Starší průzkumy naznačují, že by „czexit“ neprošel. Ovšem jak těsně? Toť otázka.

Nejjednodušší by bylo, kdyby se celá „slavná Evropská unie“ pod tíhou vlastní neschopnosti zhroutila jako domeček z karet. To je ovšem jen zbožné přání. Je totiž téměř jisté, že bruselští soudruzi využijí pokrizové období, budou tvrdit, že bez nich to z krize nepůjde a začne ještě větší utahování šroubů.

Ale co s tím? Tady je každá rada drahá. A co to zkusit postupně. Podle pořekadla „Nemusí hned pršet, stačí, když kape.“  Pro nás voliče by to znamenalo, abychom tlačili na politiky, aby iniciovali legislativní proces vedoucí k návratu našeho vztahu k EU před tzv. Lisabonskou smlouvu. Pro „eurohujery“ by to sice byl krok zpět, ale pro „euroskeptiky“ krok vpřed. Tedy směrem k návratu suverenity národního státu, jemuž ještě pořád smíme říkat Česká republika.

Bez ohledu na to, že by se někteří naši „slovutní doktoři“ mohli snažit dostat nás do blázince. Tak jako se tam svého času pokoušeli dostat tehdejšího prezidenta republiky Václava Klause.

Zdeněk Lanz