A protože, jak se říká, zvyk je železná košile, tak se někdy podívám , co dávají. A ejhle, dnes v podvečer (píšu článek ve středu 5. 10.) jsem na ČT 2 objevil „Slavnostní koncert při příležitosti výročí narození prezidenta Václava Havla“. Zejména mě zaujalo, co budou dávat -  Česká filharmonie provede v přímém přenosu z Rudolfina mou oblíbenou Symfonii č. 9 Antonína Dvořáka. Tak to si nenechám ujít, řekl jsem si. Ale tušil jsem, že to nebude „zadarmo“.

A nebylo.

Po vyslechnutí státní hymny se slova  ujal jakýsi muž - konferenciér, který pro mě nepříjemným, až afektovaným způsobem koncert uváděl. Kromě jiného pozdravil bývalou „první dámu“, a vyjmenoval funkce těch našich politiků, osobností veřejného života a dalších hostů, kteří se slavnosti účastnili.  Postupně jsme  tak mohli i  zahlédnout mj. premiéra Sobotku a předsedy obou komor Parlamentu pány Hamáčka a   Štěcha, kteří spolu s ministrem Hermanem slavnostní koncert pořádali. Dále pak ministry Babiše, Stropnického, Zaorálka, Dienstbiera a další známé osobnosti.     Kameraman  našel  i bývalého Havlova spoluvězně, kardinála Duku.

Bylo zřejmé, že se tato akce neobejde bez nějakého proslovu, vzpomínky. A tak byli postupně na podium pozváni předsedové obou komor parlamentu, kteří na bývalého prezidenta krátce vzpomněli. Ale když konferenciér ohlásil projev premiéra Sobotky, řekl jsem si, že všechno mít nemusím a stáhnul jsem zvuk. A pak  jsem se jen občas podíval, aby muzikanti nezačali hrát beze mě. A tak jsem několikrát zahlédl, že premiéra vystřídal Petr Pithart. Když  se mi ale zdálo, že  otevírá němě ústa nějak dlouho, nevydržel jsem  a zvuk  zesílil.

A strnul  jsem. Petr Pithart sice nemluvil o dvojdomku, zato popisoval jakéhosi „zlého“ raka. Zbytek jeho projevu mě zaujal natolik, že jsem si po skončení koncertu pustil mluvené slovo všech aktérů znovu a celé.

Premiér Sobotka mluvil déle než předsedové obou komor parlamentu, ale vzhledem k tomu, co koná, nebo spíš nekoná naše vláda v současné době, byly to, i když na první pohled možná pěkně znějící, ale přece jen prázdné fráze. A pak konferenciér uvedl toho, na jehož projev jsem čekal především. Hosta, prý nad rámec původního programu, Petra Pitharta.

V úvodu svého projevu Pithart vysvětlil hostům obsah hesla „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Poté se věnoval dalším Havlovým myšlenkám, např. o českému šovinismu a provincionalismu, jež by chtěly bránit našemu otevření se evropské integraci a světu, nebo jak Havel   kriticky hovořil o těch, kteří chtěli bránit integraci, zaštiťujíc  se falešným argumentem ztráty národní identity. Pithart přiznal, že se máme lépe, ale zároveň připomněl, že Havel říkával, že se zabýváme pořád a pořád  jen ekonomikou. „Tak, jak se máme dnes líp se zároveň přiznaně i nepřiznaně,  nenápadnými  pohyby pozpátku, jakýmsi račím pochodem, vzdalujeme EU, Evropě, Západu.“  V závěru vyzval členy vlády, aby tomuto račímu posunování se postavili mnohem přesvědčivěji než dosud. „Seberte odvahu a sní i rozvahu. A mluvte tak jasně, jak mluvil Václav Havel v této síni před devatenácti lety.“

A i když si nemyslím, že bylo obecenstvo vybíráno tak pečlivě, jako při procesech v padesátých letech, potlesk vestoje dával tušit, že minimálně jeho velká část  přišla z „Pražské kavárny“.

Je sice pravda, že podrobně program v Rudolfinu nesleduji, ale takovéto zneužití vzpomínkové slavnosti k politické agitaci, navíc dva dny před volbami, Dvořákova síň  pravděpodobně už dlouho nezažila. Takhle jsem se při televizním přenosu naposledy styděl v prosinci 1997, kdy na stejném místě tehdejší prezident republiky Václav Havel velmi tvrdě zkritizoval budoucího prezidenta republiky Václava Klause.

Zdeněk Lanz