Avšak základní model „nejisté většiny“ v PS PČR se nezměnil. Opět se dá předpokládat, že tato většina může být většinou dvou, tří, maximálně pěti hlasů, a že jistoty vysedávání poslanců ve sněmovně budou opět záviset na loajalitě nebo prodejnosti několika jednotlivců.

Snad si můžeme připomenout různá přetahování se o hlasy poslanců, která vedla hned po roce 1993 k pádu několika vlád a přeformátovávání, chceme-li „přesedávání“ v parlamentních lavicích, poslanců a poslankyň, o jejichž důvodech toho víme dodnes málo nebo vůbec nic. Víme jen, že někdy to bylo až nepochopitelné, a že jména Wagner, Melčák, Pohanka et al z ČSSD se stala symboly. Za nimi nezaostávali ani členové dalších politických stran. Dokonce došlo i na změnu výsledků voleb, kdy dnes dávno zapomenutá poslankyně „přestoupila“ během výkonu svého mandátu do České strany národně sociální a učinila z politické strany, která, pokud se nemýlím, získala ve volbách méně než 1 %, stranu parlamentní.

Významnou výjimkou bylo sestavení menšinové vlády ČSSD Miloše Zemana za podpory ODS, která dosáhla dokonce až na ústavní většinu. To vyvolalo běsy odporu proti tzv. opoziční smlouvě, což bylo nelogické a skutečnosti neodpovídající hanlivé pojmenování. Že se i mužové vážení připojili svými nadávkami k „opo-smlouvě“ je už jen trapnou součástí českého politického folkloru. Ale negativní vzpomínky na doby, kdy po celé volební období byla omezena moc politického zákulisí, jsou dodnes živé a čas od času se objevují v pokleslých politických diskusích.

Také vláda Bohumila Sobotky dokázala obejít úskalí tohoto typického českého politického jevu a až na ČSSD zničující obrat v posledních dvou letech byla relativně stabilní byť poslušná. Nakonec však i ona podlehla „tlakům odjinud“,  de facto se zhroutila a místo několika přeběhlíků se dostala do pozice jejích zrádců celá ČSSD.

Když víme, jaká je v ČR politická praxe a umíme alespoň typologicky pojmenovat politické zákulisí, můžeme začít uvažovat o stavu, ve kterém se právě nacházíme. Jurodiví političtí komentátoři a komentátorky už tři dny sestavují koaliční vládu. Andrej Babiš je ale upozornil, že první krokem ANO 2011 bude ustavení orgánů PS PČR a uvedení celého dvěstěčlenného ansámblu a jeho pracovního zázemí do funkce. Odmítá se bavit o vládní koalici, ale mluví o vytvoření „dělného týmu“ ve sněmovně. Protože i prezident republiky přišel s prohlášením, kolik času poskytne politickým stranám k dohodě o sestavení orgánů sněmovny, lze předpokládat, že jde o první krok, který někteří představitelné do PS zvolených politických stran nezaznamenali. Když v ČT Václav Moravec, asi nikoliv omylem, položil věcnou otázku Petru Fialovi, zda bude usilovat, jako předseda druhé nejsilnější strany, o funkci předsedy PS PČR, ukázalo se, že Fiala byl na takovou otázku nepřipravený a odkázal tazatele na nějakou další schůzi ODS. Odpovědí ostatních předsedů politických stran jsme se nedočkali, protože všichni byli pohlceni svou předvolební rétorikou a vysvětlovali nám, s kým budou nebo nebudou vládu sestavovat. Snad jen Vojtěch Filip pochopil, že je KSČM nabídnuto tenké záchranné lano, a že existuje malá možnost nějak se zachránit.

Obsazování lukrativních a vlivných míst v PS PČR je v této době mnohem důležitější než dohady nejrůznějších šmoků o jakékoli budoucí koaliční vládě. Mimo jiné i proto, kdybychom si mohli dovolit připomenout jízlivost Václava Klause a žertování Miloše Zemana, že začíná „proces tunelování malých politických stran“ a politická scénografie, pokud se noví poslanci nerozhodnou rozpustit se a vydat se směrem k nejistotě dalších voleb, může se dramatický prostor české politiky změnit.

Zdeněk Zbořil

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.