První dvě otázky spolu souvisí, nicméně, vezměme to chronologicky. Tálibán měl být pozván k mírovým rozhovorům do Camp Davidu. To je samo o sobě zajímavé, nicméně z rozhovorů sešlo. Jedna verze je, že Trumpa rozzuřil teroristický útok v Kábulu, nechtěl věřit, že takového „vyjednávacího nátlaku“ je někdo schopen. A druhým drbem je, že rozhovory o míru v Afghánistánu sabotoval John Bolton. Jak to asi bylo? A co to znamená pro ten prokletý Afghánistán?

Trumpovo vysvětlení, podle něhož mír s Tálibánem zrušil kvůli jednomu zabitému vojákovi při explozi v Kábulu, mi – po 19 letech války a tunách mrtvých – nepřipadá uvěřitelné. A nezdá se mi ani vysvětlení, že „mír“ se rozpadl kvůli tomu, že tálibové chtěli přesné datum úplného stažení amerických vojáků, zatímco kábulský prezident Ghání to „zazdil“, že by pak prý vůbec nemělo smysl jednat o vnitroafghánském urovnání. Ale od kdy USA hledí na názory loutkových vlád, které si někde vytvořily? Zatím nejpravděpodobnější mi tak připadá Trumpova obava, že by za svých současných kriticky špatných vztahů s médii nedokázal odchod z Afghánistánu „prodat“ voličům jako „vítězství“; naopak, oživily by se vzpomínky na Vietnam a porážku, což z hlediska znovuzvolení není zrovna ideální…

Co to znamená pro Afghánistán? Přinejmenším pro nejbližší dobu se zase bude válčit naplno, tálibové už se do toho pustili, postupují znovu hned v několika oblastech najednou a některé analýzy tvrdí, že jsou v současnosti nejsilnější za celou dobu války, která začala už v roce 2001. Čili nejen pro Afghánistán, ale i pro americké a jiné okupační jednotky včetně těch českých, to znamená, že se bude umírat dál. 

Johnu Boltonovi prezident Trump sdělil, že „jeho služby již v Bílém domě nejsou potřeba“ (možná ne zrovna těmito slovy) a Bolton rezignoval. Média informují, že prezidenta cíleně sabotoval a že jeho lidé se s ostatními v Bílém domě „nekamarádili“. Jak zhodnotit „život a dílo“ Boltona, kterého se řada lidí ve světě upřímně bojí, protože by leckterou zemi rád srovnal se zemí?

Na nějaké shrnující hodnocení „života a díla“ Johna Boltona je ještě asi brzy, protože z funkce v Bílém domě sice odchází, ale v politice rozhodně nekončí. Obávám se, že o něm ještě uslyšíme. Ale za devět měsíců po Trumpově boku toho stihl hodně: sabotoval sbližování se Severní Koreou a přestřelenými požadavky dokázal zhatit hanojský summit s Kimem, tlačil všemožně na útok proti Íránu, až ho musel Trump osobně umravňovat, totálně nezvládl „změnu režimu“ ve Venezuele, zabránil odsunu amerických jednotek ze Sýrie, chtěl v Afghánistánu bojovat „na furt“. Takový „velký bořitel“. U nás bychom mu klidně mohli říkat „Kazisvět“. Samozřejmě je svým způsobem zázrak, že Trump s Boltonem po boku vydržel a nerozpoutal žádnou válku. Pořád je prvním US prezidentem po dekádách, který během prvního mandátu ještě nemá žádnou „svou“ válku. 

Poté, co od Trumpa odešel ministr obrany Mattis a „chief of staff“ Kelly, tedy končí další jestřáb. Co to znamená pro svět, hlavně pro Sýrii, Afghánistán, Ukrajinu, Rusko, Severní Koreu nebo Venezuelu? Čeká teď svět více klidu a míru?

No, na zklidnění bych moc nesázela, protože Bolton je sice pryč, ale na jeho místo už prý míří jeho dlouholetý zástupce, bratr-jestřáb Charles Kupperman, a co víc, Mike Pompeo, Mark Esper a další jestřábi jsou v administrativě pořád. Chci říci, že pádem jednoho jména se nic změnit nemusí. Sice formálně může, protože okřídlené politologické fráze už zase moudře hlaholí o tom, že si „Trump rozvazuje ruce“, konkrétně třebas ke zmírnění sankcí proti Íránu,  ale rozhodně nemusí.

A co víc, možná, že Bolton nepadl proto, že je to jestřáb, ale proto, že je to neschopný jestřáb. Vždyť se od nástupu do funkce soustředil na západní polokouli a loni v listopadu zahovořil o „tyranské trojce“ čili o Venezuele, Kubě a Nikaragui. Ale ničeho nedosáhl: stačí si vzpomenout, že v lednu Washington uznal za hlavu Venezuely Guaidóa, pak uvalil proti Venezuele ty nejtvrdší, tedy ropné sankce, a nakonec v dubnu dokonce uspořádal i pokus o vojenský převrat. A nic. Guiadó je trapně zapomenutý a Maduro v Caracasu dál vládne, přičemž jeho podpora naopak roste…

Čili je nakrásně možné, že „ajeťáka“ Boltona vystřídá někdo schopnější. Současně ale netvrdím, že americká zahraniční politika zůstane ve vztahu k zemím, které jste jmenoval, stejná. Trump nemá zájem o nekonečné setrvávání v Sýrii, vzhledem k tomu, že se plně soustředí na Čínu jako na svého hlavního nepřítele, může mírně „zvolnit“ ve vztahu k Rusku, což se nutně dotkne i Ukrajiny, nejspíš si pořád chce vydupat mírovou nobelovku nějakou dohodou s Kimem. Uvidíme…      

Mimochodem, dokonce i ČT přinesla kratičkou zprávu, že panují spory o pomoc Ukrajině mezi Bílým domem a Kongresem. Jak známo, obě strany v Kongresu chtějí být tvrdé na Rusko. Čeho přesně se toto kolo střetu týká?

Nevím, co máte na mysli. Mluvíte o tom, jak Kongres – pod záminkou toho, že se Trump snaží ovlivňovat volby v roce 2020 – začal vyšetřovat to, jak se Trump snaží z Ukrajiny vymámit informace o tom, jak kyjevští dodávali do štábu Hillary „zaručené tutovky“ o Trumpových neexistujících vazbách na Rusko a ovlivňovali tak americké volby 2016 ve prospěch Demokratické strany? Strach z ovlivňování voleb tím, že se provalí, jak byly volby ovlivněny. Ano, to je dobrá šílenost. Chudáci ukrajinští oligarchové netuší, na jakou stranu se teď mají vrtnout…

Benjamin Netanjahu podle průzkumu mírně ztrácí v průzkumech před předčasnými volbami. A oznámil plán obsadit další část Západního břehu Jordánu. Co mají tyto dvě informace společného? Chystá se obsadit území tzv. židovských osad? A co vlastně z palestinských území zbude, když Gaza je zcela zdevastovaná a Západní břeh do značné míry zastavěný osadami?

Další anexe okupovaných palestinských území je svým způsobem formalita a je otázkou, jestli premiéru Netanjahuovi ještě může přinést nějaké body. Palestinská území jsou roztříštěná, navzájem nepropojená, tvoří asi 10 procent z území, které kdysi Palestině přiřkla OSN, neustále (Západem) omílané dvoustátní řešení je dávno už pohřbené. A volby v tomto směru moc nezmění, protože izraelská politická scéna se sice mezi sebou hádá kvůli vnitroizraelským problémům, ale v zásadě se shodne na postoji k Palestincům. Vždyť lídr „modrobílých“ opozičníků Benny Gantz nyní chodí a tvrdí, že Arabům by se na Blízkém východě nejlépe žilo právě v Izraeli a že Palestinci jsou happy, že mohou být okupovaní Izraelem. Vlastně jedinou výjimkou je pidistrana Merec, která myslí konec okupace vážně, ale její podpora neustále klesá, a tím samozřejmě i její význam…

Tak máme jasno o „škalutalech“ v Evropské komisi, respektive o rozdělení resortů. Naše komisařka Jourová bude chránit „právní stát“ a „základní hodnoty EU“. Je jí co závidět? Máme na ni být pyšní?

Pyšní, nepyšní, to asi záleží na tom, jak kdo vnímá funkci „hlavního ideologa“ v Bruselu. Osobně si ale myslím, že zrovna o tuhle vcelku nevděčnou funkci žádná velká rvačka asi nebyla, takže bych to až za tak velký úspěch asi nepovažovala.

Nejspíš se ta funkce dá pojmout dvěma způsoby: To paní Jourová zavře oči a bude se tvářit, že neexistuje žádný Macron, který mluví o konci západní hegemonie a vyzývá ke sbližování s Ruskem, že neexistují žádní vzpurní Poláci a Maďaři, že Salviniho Liga neustále posiluje právě na popírání těch „základních hodnot“, že Brexit se svými argumenty jen tak nikam nezmizí, že se v Rakousku znovu k moci nevrátí Kurz, že v Německu posiluje AfD právě především kvůli tomu, že odmítá ty „základní hodnoty“ atd. atp. Mohla by tak dopadnout jako Biľak na konci totáče, když udržoval skanzen v chodu a mlel pořád ty svoje teze o budování socialismu, zatímco v Moskvě vše bořila perestrojka a půlka východních Němců už i přes Prahu odjela na Západ…

Nicméně, paní Jourová už přece odmítla peskovat Miloše Zemana za jeho „neuznání“ Kosova, takže to bere očividně s nadhledem. Protože kdyby tu ochranu „hodnot“ a „boj proti dezinformacím“ začala brát vážně, musí se v dnešní době a při současném stavu rozklížené a neuchopitelné EU logicky zbláznit.

Třeba skvělý bulharský (a možná nejzajímavější dnešní evropský) politolog Ivan Krastev mluví o tom, že žijeme v „zrcadlovém bludišti“ – chybí nám vnímání jednotné reality. Dříve existovala fakta a každý měl právo je nějak interpretovat, ale dnes už má každý jakoby právo na vlastní fakta. Nejen jednotlivé členské státy EU si žijí ve svých „prostorech“, ale roztříštěné jsou i jednotlivé komunity a vrstvy uvnitř jednotlivých států. Nikdo neuznává názory druhých a místo dřívější koexistence, nebo dokonce spolupráce se začínáme navzájem bát i svých bližních… V tomhle hlídat nějaké „základní hodnoty EU“, natož „bojovat proti dezinformacím“ je fakt práce pro rasa. Práce pro rasa, která ve svém důsledku bude jen na základě zákona o akci a reakci posilovat všechny, komu se jediná povolená a navíc i vnucovaná liberální pravda zdá k životu přece jen příliš těsná…

Zlý Viktor Orbán má podle Financial Times další „vroubek“. Chce posilovat ekonomické vztahy se Sýrií. Může vlastně, když Sýrie je stále pod sankcemi? A byl by v Evropě první? A jak vlastně vypadá iniciativa našeho Babiše, který chce v Sýrii pomáhat dětem?

O opětovném otevření maďarské ambasády v Damašku se už nějakou dobu šuškalo, nyní to maďarské ministerstvo zahraničí oznámilo oficiálně. Budapešť se tak od nového roku stane prvním státem EU, který své velvyslanectví v Sýrii znovu otevře poté, co je po vypuknutí války úplně zavřel. Během války tak v Damašku z EU působila jen velvyslanectví České republiky, které zastupuje zájmy USA i EU, pak ještě Rumunska, které snad zastupuje také Francii, a navrch i Bulharska. A vsadím se, že návrat do Sýrie chystají i další státy EU, neboť po odchodu Británie z Bruselu zmizí hlavní prosazovatel sankcí a té nejtvrdší linie vůči Asadově Sýrii. Kdybych si měla vsadit, tak podle toho, kolik italských firem – bez ohledu na americká varování a zákazy – jezdí na damašský mezinárodní veletrh, tipnu si, že prvním ze Západu bude Řím…

Co se týče Babišova sirotčince, tak jsem někdy na jaře viděla pozemek, který tam pro svůj projekt už dostal, ale od té doby nemám žádné informace, jestli se něco vůbec hýbe. 

Co bychom v příštích dnech měli sledovat?

Něco zajímavého se stane zcela určitě…