Vítězství levicové koalice Syriza v mimořádných volbách v Řecku (25. ledna) ukázalo, že Řekové dále nemíní snášet léčbu Trojky (Mezinárodního měnového fondu, Evropské centrální banky a Evropské komise). Více než třetina Řeků žijících v chudobě, vysoká nezaměstnanost a kolaps veřejného sektoru nevedl ke snížení veřejného dluhu – právě naopak. Úsporná opatření ho v poměru k HDP zvýšila na 175 % HDP, druhou nejvyšší hodnotu po Japonsku.

Syriza a její nový ministr financí, Janis Varoufakis, přicházejí s návrhy, jak vyřešit ani ne tak dluh sám o sobě, ale především podmínky, které jsou s jeho splácením spjaté. Na rovinu je potřeba říct, to, co málokdo chce slyšet. A sice, že většina dluhů, nejen ten řecký, vůbec splatitelné nejsou. U veřejných dluhů je často tzv. rolování, tj. při splatnosti dluhopisů jsou vydávány další a dluh tak země „valí“ před sebou. Japonsko, se svým dluhem okolo 230 % HDP už zcela jasně dluh monetizuje, tj. kryje ho emisí nových peněz. Přestože to dělá opravdu ve velkém, tak se spíše potýká s deflací, než s hyperinflací…

Varoufakis takticky přestal mluvit o nesplácení dluhu (když je nesplatitelný, nemá to stejně smysl, někteří prostě nechtějí přijmout fakta, ale realita bývá silnější) a zaměřil se na podmínky splácení. Jeho návrh na vázanost splácení a výkon řecké ekonomiky je velmi dobrý. Vede věřitele k zainteresovanosti na tom, jak se vede řecké ekonomice, což doposavad bylo spíše naopak. Navíc je logické, aby tempo růstu bylo vyšší než úroky, neboť jinak se „zařezává“ do masa, do samotné ekonomické podstaty. Bohužel, eurozóna je ve stavu totální iracionality a dominující německé dogmatičnosti. Odmítavý postoj Německa (ministra financí Schäubleho) po schůzce s Varoufakisem se asi dal očekávat. Varoufakis se přitom usilovně snaží posílit pozici Syrizy pro mezinárodní vyjednávání hledáním spojenců. Jenže právě to působí na „demokratickou“ EU jako červený hadr na býka, protože Syriza zdaleka nemusí být jediná levice (použila bych spíše pojem skutečná levice, na rozdíl od převážně oportunistické a víceméně neoliberální sociální demokracie). Stačí se podívat na španělský Podemos. Možná i z toho důvodu se pravou tvář EU rozhodla ukázat Evropská centrální banka, když Řecko odřízla od financování tak, že přestala brát řecké dluhopisy jako kolaterál (záruku) pro financování komerčních bank. Poselství je jasné: zvolte si koho chcete, ale bude hrát, jak my budeme pískat. A když ne, tak se s ním vypořádáme. Ne nadarmo EU cítí nutkání své „demokratické“ přístupy vyvážet za své hranice, např. na Ukrajinu. Znovu jsme se dostali do situace, kdy si Řekové připomínají nacismus s hesly: víme, co jste zač z let 1941–45, nebojíme se vás. Má snad tohle být ta „mírová“ Evropa? Evropa soudržnosti a solidarity, jak má ve všech možných preambulích?

Pokud Syriza neuspěje, jsou tu alternativy. Le Penová už nyní nejspíš skáče z rozhodnutí ECB radostí až do stropu. Možná si to bankéři neuvědomují. Nebo si říkají, že s takovými jim to vládnutí půjde lépe než se vzdorovitou levicí…