Již v roce 2006 byl přijat zákon č. 135/2006 Sb., na ochranu před domácím násilím. Je česká právní úprava nedostatečná, co se týče ochrany před domácím násilím?

Ne, právní úprava ochrany před domácím násilím je dostatečná. To samozřejmě neznamená, že domácí násilí, násilí na dětech a násilí na ženách neexistuje a že to není vážný problém. Tyto jevy se nikdy nepodaří zcela vymýtit, protože někteří lidé jsou prostě násilničtí, hloupí a omezení.

Jak si Česká republika stojí v oblasti rovnoprávnosti žen a mužů? Došlo v této otázce od revoluce k nějakému posunu, a pokud ano, hodnotíte jej pozitivně?

Zcela jistě došlo k výraznému zlepšení společenského postavení žen. Problém je ten, že obě pohlaví jsou v zásadě rozdílná. Pokud se na ně uplatňují stejná pravidla, dosahuje se rozdílného výsledku. Z tohoto důvodu existuje pokušení tuto nerovnováhu napravit tím, že se osobám, které se zdají být diskriminované, dá více práv. Do určité míry je to správné, ale je obtížné najít hranici, aby toto vyvažování nezpůsobilo další nerovnosti a nespravedlnosti. Málo se dá například udělat s tím, že začínající profesní kariéra žen bývá zbržděna mateřstvím. Na druhé straně je ale otázkou, zda to tak není správné, protože mateřská péče o dítě je do určitého věku dítěte nezastupitelná i v případě, že je otec objektivně lepším rodičem.

V čem shledáváte přínos Istanbulské úmluvy?

Pro Českou republiku žádným přínosem není. Česká republika má standardy boje proti násilí na ženách nastaveny na obdobné úrovni, jaké vyžaduje Istanbulská úmluva. Neznamená to, že by ratifikace úmluvy nevyžadovala změnu českého právního řádu. Byla by to však změna malá, a navíc ne vždy ku prospěchu věci.