Mediálním a politickým světem hýbou výsledky prvního kola rakouských prezidentských voleb. Tamní tradiční strany zcela vypadly a ve druhém kole se utká Norbert Hofer ze Svobodné strany Rakouska a expředseda Zelených Alexander Van der Bellen. Mluví se o překvapení, šoku, nástupu populistů a extremistů, o přeorání rakouské politické mapy. Jak na to pohlížíte?

Není to žádné super překvapení, v podstatě se jedná o očekávatelnou záležitost. Mě to nepřekvapilo. Chápu znepokojení, že by výsledek měli pozorně číst třeba Němci, protože tyto signály ze zemí mimo Německo chodí už léta. Každé volby na Západě už jsou dnes drama, ať je to Belgie, Francie, Švédsko, Dánsko, Holandsko. Konec konců i americké primárky, kdo by to byl čekal… Ještě před půl rokem mě všichni američtí přátelé upozorňovali, že Trump, to je jen taková raketa, která rychle vyhoří. A nevyhořela. Vůbec ne. Takže jde samozřejmě o vzkaz establishmentu, aby začal komunikovat způsobem, který je pro lidi srozumitelný. Je to vzkaz, že nůžky mezi tím, jak cítí elity spolu se zavedenými stranami a jak přemýšlí normální lidi, se rozevřely. Tyto volební výsledky jsou reakcí na takto rozevřené nůžky, nic jiného to není.

Pamatuji se nedávno, když jsem byl ve Vídni, jak tam vypadaly místní volby. Starosta měl namále a bylo to drama do posledního okamžiku právě kvůli migrační krizi. Stávající letitý starosta nakonec vyhrál díky tomu, že uprchlíky nastěhoval pouze do jedné čtvrti, kde si prohrál, ale zbytek Vídně se mu podařilo těsně uhájit.

Jsou tedy tradiční strany ohroženy, nebo může jít o dočasný výkyv daný vzrůstající nespokojeností?

Pokud nejsou etablované strany schopné voliče oslovit a přitáhnout je na nějakou výraznou osobnost, tak mají problém a v Rakousku se to teď ukazuje. Buď budou mainstreamové strany schopné na to zareagovat a rozloučit se s takovou falešnou politickou korektností a dostat se znovu na místo, které jim po desetiletí náleželo, anebo můžou dokonce politickou scénu úplně vyklidit. Buď na čas, nebo napořád. Tento trend vidíme dneska všude na Západě. Přispívá k tomu samozřejmě i proměněné mediální prostředí, kdy nová sociální média a sítě a další servery šíří informace daleko rychleji, bez cenzury a bez dohledu, který nad tím establishment míval. Jde o prostředí, kde se štiky cítí silněji než kapři a jsou také víc vidět. Pokud jsou kapři líní a stanou se z nich jen vegetariáni, kteří nekoušou, je složité je vůbec zaznamenat. Penězi vloženými do kampaně na fotky a billboardy, tím to zvrátit nejde.

Barack Obama doporučil Britům, aby zůstali v Evropské unii, což vyvolalo u části tamních politiků vlnu nesouhlasu s tím, že jde o vměšování do věcí Británie. Lze to tak brát?

Nebral bych to za vměšování, Obama řekl vlastní názor. Otázkou je, do jaké míry to bude pro rozhodování Britů relevantní. Oni jsou velmi svobodomyslný národ a většinově si nenechají radit ze zahraničí, co mají dělat nebo jak mají volit. Čili to, zda takové doporučení může mít nějakou váhu, vnímám s rezervou. Ale ten samotný fakt mě nepřekvapuje. Myslím, že ať by byl v Americe prezidentem kdokoli, možná i Reagan, v tradici americké politiky by takové doporučení zaznělo, protože v zájmu USA je, aby Británie zůstala v EU. Domnívám se, že je to i v našem zájmu. Je to i tradice americké zahraniční politiky.

Měli jsme teď na CEVRU na konferenci George Friedmana, kde on řekl myšlenku, ke které se dnes bruselští byrokrati nehlásí. Tedy, že myšlenka evropské integrace je konec konců americká idea. Nejznámější je Marshallův plán. USA nabídly po druhé světové válce pomoc, která byla podmíněna tím, že budou státy vzájemně ekonomicky spolupracovat. A byly to i americké složky včetně CIA, které valily peníze, aby povzbudily intelektuální debatu v Evropě. Třeba Montpelerinská společnost fungovala za tyhle peníze.

Američané tedy něco podporovali, ale pochopitelně už nevidí jednotlivé problémy a snahy unifikovat úplně všechno. Hledí na to spíš geopoliticky. Pochopitelně nechtějí, aby Británie odešla, protože by to znamenalo mimo jiné posílení Německa.

Barack Obama se při své evropské „pouti“ setkal i s německou kancléřkou Merkelovou a otevřeně ji pochválil za její postoj k migrační krizi. Merkelová podle něho prokázala skutečné morální a politické vedení. Co na to říci?

To je asi lichotka nebo politická pomoc, kterou chtěl dát někomu, s kým se roky snaží spolupracovat. Podle mě je to ale chyba, špatná kalkulace nebo nepochopení, o čem evropský problém je. Amerika je samozřejmě přistěhovalecká země od samého počátku, tohle ale není případ Evropy, a tuplem ne Německa jako takového. Celkově to ze strany Obamy beru jako nepochopení, o čem Evropa je; jako viděné skrze americkou optiku.

A ještě bych dodal, že Německo loni přijalo milion a dvě stě tisíc cizinců, vesměs z arabského světa. Já si nevzpomínám, že by v dějinách USA přijali za jediný rok tolik imigrantů. V největší vlně před první světovou válkou to bylo maximálně osm set tisíc za rok při úplně jiné rozloze území a hustotě obyvatel, než má Německo. V tomto ohledu Obamův postoj odráží nepochopení naší evropské reality.

Turecko jsme spolu řešili už minule a možná předminule. V každém případě se situace vyvíjí a Turci naléhají, že když nebudou zrušena víza, pustí migranty volně do Evropy. Přitom stejně do Řecka odtamtud připlouvají stovky lidí…

Slabost a problém této dohody je, že Evropa a zvlášť Německo dopustily, aby situace vygradovala tak, že dneska klečí EU v čele s Německem před Tureckem na kolenou. To je nedůstojné. Přesto se Turkům nedivím, ti jen využívají situaci. Dlouho jsme Turecko školili a trochu jím pohrdali, a teď se před ním plazíme po kolenou. Evropa měla dělat takovou politiku, aby se do této situace nedostala. A dostala se do ní sama svými chybami jak ve vztahu k Turecku, tak i ve vztahu k migrační vlně, protože ta byla takhle masivní jen proto, že mnozí Evropané v čele s Angelou Merkelovou jim vystavili neomezené pozvání. Nemám iluze o tom, že většina lidí cestuje z ekonomickým důvodů, což ukazuje i náš český případ s těmi Iráčany. U nás se jim nelíbí, v Německu je nechtějí, tak se vrátí do Iráku. Pak jasně vidíme, že jim o život nejde.

Francie prý nedávno dostala nabídku od Izraele na jakési nové technologie, které by měly pomoci v boji proti terorismu, ale Francouzi to odmítli. Jaká represivní a preventivní opatření bychom měli zavést v problematických zónách a muslimských ghettech?

Před týdnem jsme měli na CEVRU profesora Boaze Ganora, který vede protiteroristické centrum a on nám řekl, že Izrael soustavně západní Evropu upozorňuje na různé problémy a rizika. Nevím, jestli byl problém ve sdílení technologií, ale pokud je řeč o radikalizaci muslimů v Evropě ve druhé nebo třetí generaci, tak často jsou frustrovaní v těch svých ghettech, kde jsou frustrovaní a nejsou doma ani v té zemi, odkud pochází rodiče. Takoví lidé mají problémy s vlastní identitou a jsou věčnými terči pro různé šílené kazatele v mešitách. Vybavuji si, jak nám Izraelci říkali, že s tímhle se musí pracovat formou prevence.

Jeden příklad: pracovat s první a druhou generací, tedy komunikovat s rodiči. Jakmile bezpečnostní složky získají informaci, že se nějaký mladý radikalizuje, tak v Izraeli navážou komunikaci s rodiči. Tam na rozdíl od postmoderních západních společností, kde děti často s rodiči nemluví, tak v arabských zemích rodinné vztahy fungují, jsou pevně determinované a je příležitost, aby se rodiče pokusili mládež ovlivnit. Tohle se prý Izraelci snažili Francouzům vysvětlit, že to má velký smysl v rámci prevence, a naráželi na neochotu nebo nejrůznější předpisy a ochranu osobních údajů a nevím čeho ještě. Obecně ale platí, což se týká problému infiltrace, že Izrael i Amerika opakovaně upozorňují na nebezpečí, které tu bylo bagatelizováno, že v rámci migrační vlny projdou do Evropy radikálové a tady je samozřejmě prevence k ničemu.

Bruselské útoky ukázaly, že na bezpečnost zřejmě Belgie kašlala. Zazněly i názory, že se vědělo, že tam žijí radikálové, ale měli s nimi nepsanou dohodu, že nebudou nic dělat a budou tam moct v klidu žít. Na druhou stranu Izrael je často dáván za vzor ve vzdoru vůči islámskému radikalismu. Měli bychom se inspirovat a provést v tomto směru „izraelizaci“ Evropy? Či jinak, občas zaznívá názor, že se buď v otázce bezpečnosti staneme druhým Izraelem, anebo nepřežijeme…

Je-li se kde co učit, tak je Izrael na prvním, druhém i třetím místě a teprve daleko jsou všichni ostatní. Izrael je stát, který nerezignoval na plnění základních funkcí demokratického státu. Zatímco mnoho evropských zemí na to de facto rezignovalo. Já učím mezinárodní vztahy a tam se za uplynulých dvacet třicet etablovat pojem „failed state“, tedy stát, který selhal. To jsou státy jako Somálsko, Afghánistán, Sierra Leone. Typické je Somálsko, kde selže centrální autorita, přestane plnit své funkce a země se stane rejdištěm různých kmenových, soukromých i zahraničních zájmů. Třeba v jisté éře tam našla bezpečný přístav Al-Káida.

A já už léta říkám, že v evropských měřítcích je Belgie něco jako „failed state“, kdy stát v podstatě rezignoval na plnění svých základních funkcí. Jde o výsledek různých tlaků. Brusel je sídlem evropských institucí a je tam tlak shora na ukrajování kompetencí státu ve jménu institucí EU a zároveň je tlak zezdola. Belgie je přece složena z Vlámů a Valonů, kteří vytunelovávají stát zespodu. Pak ho vytunelovává kdejaká nevládní organizace nebo lobbistická skupina také zespoda. Pak ho vytunelují různé mezinárodní korporace ze strany a pak státu už nezbude vůbec nic. A pokud tam existuje nějaké podhoubí a Belgie byla kdysi významná koloniální mocnost čili přítomnost afrických a blízkovýchodních migrantů tam má svoje zázemí už po desetiletí, najednou se všichni divíme, že v té zemi mají minimálně netušené možnosti pro aktivity různé ozbrojené skupiny mající za cíl prohlubovat dál selhání státu a mohou mít za cíl i teritorium postupně ovládnout. Toto je příklad Belgie. Jedno trestuhodné selhání za druhým. Policie jde prozkoumat byt s podezřením, že tam jsou teroristé a nevezme si zbraně. Příkladů je víc.

Jde o systémový problém. I z hlediska EU, která by měla řešit ochranu hranic. Copak to spraví nějakých patnáct set pohraničníků? To je přece nesmysl. V Schengenu mohou být pouze ty země, které dokážou ochránit část hranice, která jim přísluší. Když to nedokážou, nemají tam co dělat.

Abych to uzavřel. Jednotlivé evropské státy se musí od Izraele učit, jak naplnit část svých povinností, která jim v rámci jednoho celku a pravidel hry přísluší.

Po tom všem, co jste teď řekl, nedá se říct, že ty konkrétní státy si za ty problémy a útoky můžou samy?

Samozřejmě, že si za to můžou. Pokud víme, jaká je reálně situace v některých evropských zemích typu právě Belgie a pokud přesto žijeme dál ve světě imaginárních snů, problém neřešíme, ale zveme sem další hordy, aby se problém prohloubil, je to známka sebevražedného konání, které vykazuje ztrátu smyslu pro realitu. Pak není divu, když se konají volby, že lidé mají tendenci volit někoho jiného. Vezměme si, jak se proměnila rakouská rétorika za posledních pár měsíců. Před časem byli na německé straně a blížícími se prezidentskými volbami úplně otočili. Ještě nedávno nemohli Viktoru Orbánovi přijít na jméno za to, že začal budovat plot a dneska začali budovat stejný plot v Brennerském průsmyku. Je to probuzení do reality, ale trochu pozdní.