Erdogan vstoupil do Sýrie. Sice jen do pohraničí, ale vstoupil. A v tom pohraničí žijí Kurdové, tudíž nás čtenáři zásobují rozhořčenými komentáři, že „Erdogan vtrhl na Kurdy a Amíci ho v tom podporují“. Je tomu tak? Jak celou věc chápat? Na druhou stranu turecký premiér Yildirim dal najevo, že by se s Bašárem Asadem mohlo nechat jednat. Jaký posun. Je to výsledek „rapprochementu“ s Ruskem?

Pravdou je, že turecká armáda a letectvo na severu Sýrie útočí na Daeš a současně i na Kurdy – už po prvních hodinách bylo hlášeno na třicet zabitých kurdských civilistů – ale nejsem si až tak jistá, do jaké míry platí, že je „Amíci podporují“. Vždyť Kurdové jsou jedinými přijatelnými americkými spojenci – kromě nich už Západu v Sýrii zbývá vlastně jen Al-Káida a další fanatičtí islamisté. Turecko konstatovalo, že USA o útocích dopředu informovalo, přitom třeba Írán uvedl, že s ním, Ruskem nebo se Sýrií byl útok „předem konzultován“. Wall Street Journal v noci na dnešek informoval, že americké drony Turkům poskytly leteckou podporu, nejspíš ale současně dohlížely na to, aby se nestalo nic nepředvídatelného. Kurdům pak prý Pentagon nařídil držet se západně za Eufratem, jinak ztratí veškerou americkou podporu…

Čili namísto o americké podpoře tureckému útoku bych mluvila spíš o snaze řízeně minimalizovat případné škody a přitom se snažit naštvané Turky uklidňovat určitým appeasementem. Přitom lze považovat za obří diplomatickou facku, že atak na americké spojence Turci zahájili ve chvíli, kdy do Istanbulu přiletěl „napravovat vztahy“ z uplynulého postpučového měsíce osobně viceprezident Biden. Ankara tím dala jasně najevo, v jakém „rozpoložení“ se aktuálně stále nachází; a když k tomu přičteme turecká varování, že „odejdou z NATO“ nebo alespoň „navážou vojenskou spolupráci s Ruskem“, není divu, že se Washington cítí být zahnán do svého druhu kouta a vlastně ani nedutá. Omezuje se na konstatování, že podporuje tu část turecké ofenzívy, která je namířená proti Daeši. 

Důležité přitom ale je, že se v uplynulém týdnu Ankara s Damaškem a Teheránem fakticky shodla na společném postoji proti Kurdům, tedy proti jejich státnosti ve zmíněných zemích. Kurdské zdroje rovnou mluví o už „upečené“ protikurdské koalici, která ovšem tím pádem nestojí jen proti Kurdům a potažmo USA, nýbrž ukazuje mantinely i Rusku – také Moskva má s Kurdy dobré vztahy, nicméně vzhledem k plošnějšímu přístupu se nemusí opírat jen o ně. V současném klinči tak působí spíš jako „mírový vyjednavač“ mezi antikurdskou „koalicí“ a syrskými Kurdy, ale nevím, jak dlouho to může vydržet. Čímž odpovídám na vaši otázku, do jaké míry je nynější vývoj výsledkem sbližování Turecka s Ruskem. Ano je, ale s „národními specifiky“, které velmocím jasně říkají, že nejsou všemocné. 

A také nevím, jestli se USA osmělí postavit se Turecku a Íránu, když jejich vlastní „stavění se“ proti Damašku po šesti letech politické i vojenské podpory islamistickým ozbrojeným skupinám a ideologického omílání „Asad musí jít“ vlastně k ničemu nevedlo. Jen přimělo Rusko a nově i Čínu, aby se do války zapojily také. V Sýrii už tak válčí všichni stálí členové Rady bezpečnosti OSN, což je po mnoha dekádách znovu unikát. Znamená to, že se právě v Sýrii na bojišti rozhodne o novém světovém řádu? 

Nicméně, ke Kurdům ještě jedna poznámka: Na jedné straně proti nim stojí regionální těžké váhy, na straně druhé den před zahájením ofenzívy do Sýrie přiletěl do Istanbulu na neohlášenou návštěvu šéf iráckého Kurdistánu Masúd Barzání a podpořil Erdogana ve všem, co mu na očích uviděl. Čili iráčtí Kurdové, kteří už mají „své jisté“, nejsou nijak nadšení z toho, že by mohly vzniknout v Sýrii, Íránu nebo Turecku další Kurdistány, jejichž lídři by nejspíš bouchli do stolu s výkřikem „Tak kdo tady bude šéfovat?“ Následovala by vnitrokurdská válka. Ne nepodobná té, jakou mlčky pozorujeme v Jižním Súdánu. Takové práce, peněz a propagandy to stálo odtrhnout surovinově bohatý křesťanský jižní Súdán od „brutálního“ pouštního arabského severu; a najednou se tam „dole“ všichni řežou mezi sebou a to myslím doslovně – řežou se hlavy, děti z těl matek, masakrují se členové různých křesťanských národů a klanů mezi sebou… Je fajn, že se o tamních desítkách tisíc mrtvých raději v západním mainstreamu mlčí. Zas by nám mohlo o trochu víc padnout sebevědomí a posílit kognitivní disonance, tedy psychologický rozpor mezi tím, co kdo tvrdí a co je pravda… 

Mám dojem, že to po čase chce opět inventuru. Čili: Turecko, Saúdové, USA, EU, Rusko, Bašár, ropné monarchie v Zálivu, umírněná syrská opozice, neumírněná umírněná syrská opozice, Daeš. Kdo aktuálně s kým proti komu, kdo je v lepší situaci a komu teče do bot? Kdo o co hraje? 

Částečně jsme to probrali už v předchozí otázce, ale z toho, co jsme nezmínili: EU rovnou vynecháme, má svých starostí dost. V Rijádu se o víkendu vyloupl ruský náměstek ministra zahraničí Bogdanov, kterého přijal osobně nejmocnější muž království, ministr obrany princ Muhammad bin Salmán a shodli se „na prohlubování společné spolupráce“ a „na ochotě sbližovat názory“, čímž podle všeho mysleli Sýrii. Zdá se, že poté, co na ruskou „oběžnou dráhu“ přistoupili Turci, Íránci, Egypťané, Izraelci a nejnověji i jemenští rebelové, kteří prý Rusku nabídli k využívání své přístavy a letecké základny, a o Syřanech ani nemluvím, tak se i Saúdové rozhodli, že je na čase něco změnit. „Když nemůžeš Rusy zastavit, přidej se k nim,“ shrnul tuhle izraelský Haarec íránský pohled na věc a očividně to platí obecně. S výjimkou Evropských hodnot v Evropě, samozřejmě. Dál. Aktuální emír Spojených arabských emirátů prý přežil pokus o převrat, který organizovali jeho mladší pokrevní příbuzní, takže v Dubaji mají aktuálně jiné starosti než nějakou Sýrii. Z „vnějších“ hráčů zbývá vlastně jen Katar, který dál podporuje džihád v Sýrii s neztenčenou intenzitou, ale přitom i „jeho“ Al-Džazíra už začala stále hojnější zaručené zprávy o „posledních“ vybombardovaných nemocnicích v Sýrii dávat do uvozovek. Neumírněná i umírněná opozice – vesměs kolem nebo uvnitř Aleppa – je dál pod ochranou USA, ale OSN nyní kritizuje Washington, když říká, že se zastavením palby na 48 hodin a humanitární pomocí městu, bohužel, souhlasí jen Rusové, a nikdo jiný… 

Zajímavější je postavení Daeše, který jako by se oním bojem proti Kurdům dostal na druhou kolej zájmu, ale přitom platí, že nejprve je třeba dořešit (dobojovat?) body, které by do budoucna znovu mohly region destabilizovat, a Daeš se pak už nějak, dříve nebo později, „umlátí“. 

Přijíždí k nám Angela Merkelová. Co byste této ženě řekla, kdybyste jí stanula tváří v tvář? Jaký osud ji čeká? A jak se o ní bude psát za 20 let? 

Co bych jí řekla? Su weltmanka, a tak bych spustila osvědčené „Guten Tag, wie gehts?“ A co byste jí asi tak říkal vy? 

Fakt nevím, jaký osud ji čeká, ale pokud máte na mysli něco zlého, tak to si nemyslím. Váleční velezločinci typu Bushe nebo Blaira si žijí spokojeným životem, s tučnými konty. A německá kancléřka se ke spáchání čehosi tak šíleného nikdy ani nepřiblížila. A co víc, spousta lidí jí nepřijde na jméno, že se z titulu nejmocnějšího státu EU snaží Unii rozhýbávat v době, kdy z 28 členských zemí zní jen naprosto zoufalá kakofonie. Jistě není třeba se vším, co vymyslela, souhlasit, proti něčemu je třeba i protestovat, ale ta ženská se dostala do funkce v té nejhorší možné době, a přesto pořád něco zkouší. Nic nezkazí jen ten, kdo se o nic nepokouší, mimochodem. Takže sice nevím, jak se o ní bude psát za dvacet let, ale já ji vnímám spíš jako tragickou figuru pod tlakem z mnoha stran a v komplikované době, kdy ani nevíme, co bude za rok za dva, na obzoru máme jen další a další krize a většina našich hodnot a svobod jsou už jen hodnoty a svobody fantomové. 

Na druhou stranu bych se s ní fakt pobavila o „společné evropské armádě“. Ono to z úst našeho pana Sobotky zní krásně rezolutně, ale zkusme si to představit v praxi. Budeme mít armádu svou, pak nějaké jednotky pro NATO, aby to natřely těm Rusům, a pak ještě třetí armádu kvůli migraci? Násobí se tím jen bizár. Třeba v Bruselu má Česká republika tři ambasády: Jednu pro EU, další pro NATO a třetí jen tak pro Belgii. Tři baráky, tři velvyslanci, tři kompletně obsazené a dobře placené úřady. A teď česká vláda přichází s tím, že je potřeba doplnit stavy armády, a protože je zájem mizivý, budou prý brát i ty, které by jinak odmítli. Když jsem viděla ty zprávy, tak se mi vybavil Rudolf Hrušínský coby modelový Švejk, jak na invalidním vozíku s berlemi vykřikuje „Na Bělehrad!“ Tři ambasády, tři armády, verbujeme i ty, co nejsou dobří, protože nejsou lidi… Co když příští rok Francie, Itálie nebo Nizozemsko taky půjdou do „Exitu“? Odválčíme to i za ně? 

Coby dělostřelecká příprava na návštěvu Merkelové se řada jedinců pustila do mudrování nad naším poměrem k Německu. Jakub Janda napsal, že historicky vždy, když jsme s Německem neměli dobré vztahy, se nám nevedlo dobře. Profesor Martin C. Putna označil Merkelovou za to nejlepší, co nám v Evropě zbylo. Redaktor ČRo Ondřej Houska poznamenal, že s Merkelovou můžeme nesouhlasit, ale když na ni budeme křičet a plivat, nic tím nevyřešíme. Co dodat k těmto intelektuálním výkonům? Jak charakterizovat náš reálný a jak náš ideální poměr k Německu? A propos, co říkáte na avizované demonstrace proti Merkelové? 

To jako že Jakub J. vyzdvihuje třeba protektorát, kdy české vlády byly s Němci zadobře, a proto se měli dobře i naši předci? Nechci jeho přesnou citaci hledat, nemám na to sílu, a tak jen doufám, že je to jen zkreslení. Nicméně, obecně platí, že stále ještě žijeme v demokracii, v níž má každý právo na svůj názor. Možná se to změní už příští rok na jaře, až Evropské hodnoty se svými cenzorskými manuály pojedou ruku v ruce s Ministerstvem vnitra, které má monopol na násilí, ale zatím má každý právo, aby si více méně říkal, co chce, což samozřejmě platí i pro fanoušky paní Merkelové. Beztak tím v praxi v zásadě nikdo nic nezmění. A to platí i pro můj názor na demonstrace. 

Ukrajina slaví 25 let nezávislosti, leč v předvečer oslavy se porvali zástupci generální prokuratury a Západem oktrojovaného protikorupčního úřadu. Joe Biden řekl Porošenkovi, že pokud nevyhodí generálního prokurátora, nebudou „money“. Na oslavě Porošenko vyjádřil odhodlání získat zpět ztracená území. Co k tomu všemu říci, co dodat k vývoji v oslavující zemi a co oslavenci prorokovat do nejbližší doby? 

V ukrajinských médiích se dokonce objevil Bidenův citát: „Petro, vy svou miliardu dolarů nedostanete. Je to normální, můžete si generálního prokurátora nechat. Jen prostě pochopte, pokud se tak zachováte, my platit nebudeme.“ Tady u nás se média – nejspíš pod vlivem sorosovských peněz, i když některá i čistě z hujerovského nadšení a zadarmo – stále ještě snaží vydávat Ukrajinu za nejlepší výdobytek světové demokracie (hned po Iráku a Libyi, dodala bych); a realita je přitom demokraticky prostá: „Ukrajinský prezidente, dělej, co ti říkáme, nebo si tady vyhnijte.“ A když ti nedáme miliardu před zimou, tak ti většina národa pomrzne, protože nebudete mít na plyn. Nejspíš i proto Porošenko hrozí vyhlášením válečného stavu – na jedné straně tím světu připomíná čím dál méně zajímavou „ruskou hrozbu“, na straně druhé se ale možná připravuje na „hladové bouře“, protože průměrný Ukrajinec už nemá kam chudnout dál. Takhle oslavený „Den nezávislosti“ bude opravdu z těch nezapomenutelnějších. 

Jasně, že je Ukrajina tradičně zkorumpovaná, jasně, že je tradičně v rukou oligarchů, kterým je „nacionální idea“ na hony vzdálená a chtějí stát i zahraniční pomoc jen dál rozkrádat, jasně, že to víme už dlouho, vždyť už jsme tam jednu barevnou revoluci v roce 2004 pořádali… A pořád dokola. Ukrajina má prostě smůlu, že hraničí s Ruskem a pro některé zatvrzelé ideology studené války je beranidlem, nikoli státem, v němž by se mělo lidem žít dobře, nebo aspoň lépe. Kdysi jsem četla větu, která byla připsána Bismarckovi: „Rumun není národnost, Rumun to je řemeslo.“ Nikdy se mi sice nepodařilo dohledat zdroj, ale svým způsobem je to zajímavá myšlenka, protože některé národy jako kdyby opravdu měly prostě geografickou i jinou smůlu. A platí to i pro Ukrajince. Snaží se tvrdit, že jsou národ, ale rozšířit platnost této ideje na celé území, které dostali, neumějí jinak než silou. A tak ještě více přitvrzují. A tuhle, pár dní před oslavami „nezávislosti“ – nezávislosti na SSSR a závislosti na Západě, který ale nechce zaujmout „vyživovací“ roli SSSR ani Ruska – tam jeden vrcholný funkcionář prohlásil, že Rusko chce zničit „ukrajinskou rasu“. To mě nadchlo. Věda totiž až dosud znala rasy europoidní, mongoloidní, negroidní a australoidní, a najednou tu navrch máme i Ukrajince! No jupí! 

Proč jsme to, proboha, nenechali Rusku? Na zkorumpované Ukrajině by vykrvácelo ekonomicky mnohem dřív než v důsledku našich sankcí... a ještě bychom se jim mohli posmívat. A slaví svou nezávislost velkolepou vojenskou přehlídkou, kterou bychom v ruském případě vysvětlovali nezměrnou národní militantností a agresivitou. Vojenskou přehlídkou v době, kdy musela být zrušena námořní část americko-ukrajinských manévrů Sea Breeze, protože hlavní ukrajinská loď nebyla s to vyplout na moře… Zkrátka, škoda mluvit. 

Čtenáři by jistě uvítali, kdybychom se zamysleli nad současností zemí, kde jsme pomáhali zavádět demokracii. Čili jak to dnes vyhlíží v Afghánistánu, Iráku a Libyi? 

Obecně platí, že Američané k válkám přistupují s podceněním protivníka, přemrštěnými představami o svých vlastních schopnostech, a hlavně s naprostým nepochopením toho, o čem že ta válka vlastně bude. Ale vedle toho pro tuto pokračující praxi existuje i další důvod: Patnáct let trvající válka v Afghánistánu – jen v Afghánistánu – si vyžádala 70 miliard dolarů. Přičtěme k tomu Irák, Libyi, Sýrii, Jemen, kde Západ všemožně pomáhá Saúdům, a jsme ve vysokých bilionech. A ani v tom Afghánistánu jsme se nepřiblížili nějakému vítězství, naopak, Taliban ještě nikdy neovládal tolik území jako dnes, a k tomu se tam přesouvá i Daeš. Zprávy inspekčního úřadu z minulého týdne konstatují, že se při válčení v účtech Pentagonu „ztratilo“ – tedy rozkradlo – 6,5 bilionu dolarů, které nelze nijak doložit. A k tomu se jen v Afghánistánu a Iráku „ztratily“ ruční zbraně za 40 miliard dolarů. Což v zásadě znamená, že skončily v rukou Daeše, Al-Káidy a podobných part. A čím déle (i díky „ztraceným“ zbraním v rukou protivníka) války potrvají, tím lépe pro americké zbrojovky a jimi placené politiky ve státě, jehož dluh už je dávno nesplatitelný. 

Čili Afghánistán je rozbitý stejně jako Irák nebo Libye, přes kterou do Evropy proudí migranti, zatímco při původním stavu by proudit nemuseli, ale někdo v Americe si nakradl do alelujá. O demokracii v těchto vámi zmíněných zemích nemluví už ani Hillary. A to je už co říct. 

Závěrem tradiční otázka. Co dalšího bychom měli během příštího týdne sledovat? 

Myslím, že vývoj situace kolem Turecka, mě osobně bude zajímat nejvíc, ale určitě se objeví i další „výživné“ události. 

Kronika doby - Okno do světa Terezy Spencerové: ARCHIV ZDE