Na severu Sýrie, kde se ukrývají poslední povstalci, by měla vzniknout „bezpečná zóna“. Co to přesně znamená a koho by přesně měla chránit? 

„Bezpečná zóna“ by měla vzniknout na severozápadě Sýrie podél hranic s Tureckem. Měla by se táhnout nějakých 400 kilometrů a jejím hlavním cílem je dostat kurdské jednotky od tureckých hranic, aby se Ankara „necítila ohrožená“ kurdskými „teroristy“, jak jim říká. Nicméně, myslím, že zatím nemá smysl se tím zabývat nějak hlouběji, protože se vsadím, že nikdo pořádně neví, jak to nakonec dopadne. Američané jsou spojenci Turecka i Kurdů a oba tito jejich spojenci si jdou vzájemně po krku, a to tak, že zcela vážně. Je otázkou, jestli se vůbec Pentagonu podaří obrousit hrany z obou stran natolik, aby souhlasily s nějakou finální podobou „bezpečné zóny“. Na jih Turecka snad teprve včera dorazila šestice amerických vojenských expertů, kteří až nyní vůbec mají začít – společně s Turky – „scoutovat“ terén a hledat ideální varianty. Mají mapy, satelitní snímky, všechno možné, celý nápad se omílá už rok, ale teď teprve přijela parta šesti „expertů“ se podívat, co vlastně bude a nebude možné. Fascinující. Prý by ve výsledku cílem mělo být jakési „opsání“ společných vojenských kontrol, jaké už nějakou dobu patrolují v původně kurdském Manbídži. Ke kurdské nelibosti, nutno podotknout. 

Je ale přitom jasné, že Turecko celou oblast chce, nebo v ní chce mít alespoň rozhodující politický a ekonomický vliv, zatímco Kurdové tam Turky nechtějí ani vidět. A Američané tam „jen“ kvůli společným patrolám nebudou navždy. Zkrátka, celá ta vize „bezpečnostní zóny“ je ještě běh na dlouhou trať. Počkáme a uvidíme, jakou formu nakonec bude mít. Pokud se tedy vůbec někdy z teorie promění v realitu.

Navzdory masivnímu nasazení techniky a ztrátám na životech civilistů se Saúdům v Jemenu nedaří potlačit povstalce. Ba právě naopak. Může to mít dopad na vliv prince Mohammada bin Salmána? Kdyby Saúdové v Jemenu prohráli, znamenalo by to výrazné posílení Íránu?

Svým způsobem lze konstatovat, že Saúdové už v Jemenu dávno prohráli – armáda vyzbrojená nejmodernější americkou a západní technikou za desítky a možná stovky miliard dolarů není už pátým rokem s to porazit místní rebely. To je faktická prohra, nic jiného. A pokračování agrese může vyústit vlastně jen v to, že se Jemen promění v saúdský „Afghánistán“, tedy, že nakonec bude muset Rijád začít s Hútiji vyjednávat o nějakém míru, nebo v saúdský „Vietnam“, kdy bude opravdu poražen na hlavu a donucen k potupnému ústupu. 

A ano, v Jemenu se samozřejmě válčí i o osud korunního prince MbS. Už toho dokázal pokazit fakt mnoho – nebyl s to donutit k poslušnosti ani maličký Katar, nedokázal naplnit americké přání a vytvořit „arabské NATO“ k boji proti Íránu, nedokázal dokonce ani vyvést saúdský ropný konglomerát Aramco na burzu, zato ale dokázal nechat zavřít saúdské nejbohatší elity v luxusním hotelu v Rijádu a tam z nich mučením „vytlouct“ stovky miliard dolarů do královského rozpočtu, rozřezat motorovou pilou jednoho chlapíka na konzulátu v Istanbulu nebo kývnout na návrat amerických vojáků do Saúdské Arábie, která hostí nejposvátnější místa světového islámu… Zkrátka, MbS vymýšlí spoustu věcí a daří se mu, bohužel, jen v těch případech, kdy má téct krev. A je jasné, že s takovým neschopným lídrem království bude dál ztrácet pozici v regionu. On si sice ještě pořád umí kupovat podporu Západu pro svou politiku, ale třeba americký Senát už běžně hlasuje proti dosavadní pomoci Saúdům, a zdá se, že i v politice vůči Íránu ho opouštějí nejbližší tradiční spojenci – vedle Kataru je už dnes řeč o Ománu, Kuvajtu, dokonce i Spojených arabských emirátech… A platí, že každé oslabení saúdských pozic svým způsobem může – nemusí, ale může – posilovat regionální pozice Íránu. Válka v Jemenu je v tomto ohledu jen jedním dílkem větší skládačky.       

Pokud jde o Írán, našel si Donald Trump jiné „téma na hraní“, popřípadě sdělil Johnu Boltonovi, že ho to nebaví? Je poněkud klid. Je snad krize zažehnána?

To samozřejmě záleží na tom, co si kdo představuje pod pojmem „zažehnaná krize“. Na jedné straně platí, že Trump nejspíš vyčerpal všechny triviální nápady typu sankcí nebo pohrůžek válkou, Írán podle očekávání odmítl pokleknout, a tak ve Washingtonu nejspíš nevědí, co dál. Trump a pentagonská generalita agresi proti Íránu nechtějí, a jiné páky k nátlaku proti Teheránu už nemají. Všechny své ekonomické a jiné hrozby už buď zrealizovali, nebo už nedávají smysl. 

„Naštěstí“, Trump rozjel podobných krizí hned několik, takže se opravdu nenudí a při absenci dobrých nápadů může pozornost přehazovat jinam. Teď aktuálně přece „bojuje“ s Čínou. A ta kupodivu také odmítá před Washingtonem pokleknout, takže se další americké navyšování dovozních cel odkládá. Formálně prý kvůli tomu, aby Trump umožnil Američanům užít si Vánoce v klidu, protože beztak většina dárků pod stromečkem pochází z Číny, a při navýšení cel by se mnohé z nich pořádně prodražily. Ve skutečnosti ale Trump nemůže zkazit Vánoce svým vlastním voličům. Vánoce před prezidentskými volbami…

Takže se dá předpokládat, že si teď – místo Íránu a Číny – pro změnu vyšlápne na Evropu, kterou nechával už dlouho „na pokoji“. Nebo na tu Venezuelu, kde se mu také nedaří, a tak proti ní v týdnu, po období klidu, vyhlásil ekonomické embargo. Nebo proti Světové obchodní organizaci, z níž prý chce také vystoupit…  

Trump se nenudí. Jestli ale jeho politika „simultánních krizí a obchodních válek“ jako celek dává nějaký praktický smysl, natož užitek, tak to fakt nevím.    

Rusům vybouchla experimentální raketa a jako vždy tak trochu nezvládli krizovou komunikaci. Je to rána pro pověst Ruska? Někteří jeho „příznivci“ se v podstatě radovali a tvrdili, že když to bouchlo Rosatomu, tak je jasné, že dostavbu jaderných bloků jim opravdu svěřit nesmíme.

Nebudu se tvářit, že tuším, co to je nějaký ten „izotopový pohon“ nebo tak něco, takže nemám nejmenší páru, co to tam vlastně bouchlo. Nicméně, když tam umírali lidé z Rosatomu a právě Rosatom vydává oficiální prohlášení, lze vcelku snadno usoudit, že se tam právě nějaký „atom“ neplánovaně „uvolnil“. 

Ne, vážně. Havárie se stávají, a jaderné havárie se také stávají. A jestli Rusové „nezvládli krizovou komunikaci“? Stačí si vzpomenout, jak Japonci tutlali „Fukušimu“… Chci říci, že se nehody stávají. Murphyho zákon přece jasně postuluje, že když se něco může pokazit, tak se to taky pokazí. Spíš než pro kritiku „komunikačního selhání“ je to podle mého příležitost k pořádně hlasitým, byť předem marným výzvám k ukončení světových závodů ve zbrojení… 

A jestli to může mít nějakou souvislost s Temelínem, to si netroufám odhadnout. Osobně doufám, že to bude z naší strany spíš technické rozhodnutí, a nejen čistě politické.    

Pokud jde o ruské protivládní protesty, tak to jsme už řešili. Teď se objevila nová myšlenka: Že Putin už není potřeba, protože vznikl „kolektivní Putin“: Ruský úřední a silový establishment, který už vlastně Putina nepotřebuje, může „jet“ už bez něho, a ještě předstírat změnu a oteplení vztahů se Západem. Je to relevantní úvaha?

Netuším, kdo s touto „úvahou“ přišel, nenarazila jsem na ni. Ale mám z ní radost. Už jen proto, že jsme se i s vámi přece už mnohokrát bavili o tom, že v Rusku fakt o všem nerozhoduje Putin. Že to jen naše západní média a politici vytvořili iluzi jakéhosi všemocného Cimrmana (nebo „génia zla“, chcete-li), jehož jeden den má něco kolem stovky hodin, aby všechno stíhal. Takže ano, jsem ráda, že někdo konečně uznal, že tu meleme nesmysly. 

Trvalo to, ale dočkali jsme se pochopení, že Putin se svým nejbližším týmem vytvořil systém, který jede „sám od sebe“. Každodenní zprávy ruských médií o zatýkání zkorumpovaných činitelů, přičemž ve vzduchu létají nakradené miliardy, sice značí, že ta „jízda“ pořád dost kodrcá, ale cosi se aspoň děje. Vědí, k čemu to tam má směřovat…

A ruské oteplování vztahů se Západem? No, proč ne? Ale taková idea pořád odráží náš pocit nepostradatelnosti – kdo se s námi nekamarádí, je outsider, celý svět chce přece „být in“ a kamarádit se s námi, myslíme si. Protože kdo se s námi nekamarádí, toho v některých českých médiích zkritizují tak, až mu z toho nebude dvakrát dobře. A kvůli tomu už přece stojí za to změnit politiku a pokleknout před tím naším Západem…

Ne, vážně. Žádné reálné „oteplování“ ve vztazích Ruska se Západem nenastane, dokud se budeme tvářit, že vše má běžet podle nás. Že stále existuje unipolární svět. Dokud si budeme odmítat přiznat, že svět je multipolární. Nebo líp, že už fakt nejsme jeho „pupkem“. Ve skutečnosti přitom ale v současnosti jde přece hlavně o to, abychom na světové scéně byli pro srandu co nejmenšímu počtu králíků… 

Podle průzkumu Češi ztrácejí sympatie k západním státům, a naopak Rusko si v jejich očích stojí nejlépe od roku 2006. Čím to? Samozřejmě se ozvalo, že to je „soustavnou propagandou“...

Je vcelku bizarní, že současní západní politici a jejich sponzoři netuší, co za propagandu provádějí. Nejspíš protože s tím nemají „živou“ zkušenost. A lidé typu Jakuba Jandy taky ne, protože jsou příliš mladí, aby si pamatovali a uvědomovali, jak hloupě – po komunisticku – generují pitomosti, které musejí mít ve výsledku dopad. Podle zákona o akci a reakci. Ve výsledku tak chrlením „ohně a síry“ prokazují svým chlebodárcům – zadarmo přece blbne na kvadrát málokdo – medvědí službu. I když, na mladší ročníky, které budou za čas vládnout, to nějaký vliv, přinejmenším dočasný, mít může, ne že ne.

Přitom „fór“ přece není v tom, jestli máme být tady v Česku jen pro Západ, nebo pro Rusko. Zeměpisem nepohneš. Jsme na hranici. Nemůžeme být jen pro Losnu, nebo Mažňáka. Pro bílou, nebo černou. Dokud si nepřiznáme, že se svět rychle mění a fakt není černobílý, nemáme šanci v něm obstát. Natož v něm obstát nějak důstojně. Pro dobro českých občanů. Neberte to jako nějaký nacionalismus, ale pro koho jiného má vlastně ten náš český stát být?    

Matteo Salvini se rozhodl usilovat o předčasné volby. Má k tomu důvod, průzkumy jasně vede. „Aféra“ s jeho poradcem, který se na čemsi domlouval s Rusy, se ho nijak nedotkla. Je EU schopná snést ho jako premiéra, nebo by to pro ni byla vážná rána „do trupu“?

No, „rána do trupu EU“ by to asi opravdu byla. Ale zvykejme si na to. Je to důkaz, že nevládky a některá média nemohou přehlušovat realitu navždycky. Teď to nemyslím tak, že bych tomu fandila, jen konstatuju fakt. Zatím vše napovídá tomu, v Itálii skandály na základě „ruských stop“ nefungují, a bude zajímavé sledovat, co bude dál. Italský Senát včera předčasné volby zamítl, ale nesmrtelný dědek (a Putinův přítel) Berlusconi se prý už chystá se Salvinim do vlády… 

Co bychom v příštích dnech měli sledovat? 

Příští týden letí Putin za Macronem k jednáním o Ukrajině. Že by se něco mohlo pohnout?