Sociální demokraté si prakticky vybírali nového předsedu z trojice Šmarda, Maláčová a Krejčík. A nepřekvapivě si vybrali Šmardu. Maláčová je asi známější, ale ve vnitrostranických poměrech byla až příliš moc spojena se současným a neúspěšným vedením Jana Hamáčka, který si navíc proti sobě velkou část spolustraníků poštval nevybíravým zasahováním do kandidátek v Ústeckém kraji, v Praze i na jižní Moravě.

A ten třetí vzadu? Krejčík. Ten reprezentuje takové divné křídlo ČSSD. Na předsedu kandidoval už posledně a podobně jako tehdy ani tenktokrát neuspěl. Samotný Miroslav Krejčík je bývalý šéf vojenské rozvědky a kontrarozvědky. Širší veřejnosti je neznámý a i zainteresovaným pozorovatelům jsou jeho vize pro ČSSD, ale i osobní motivace neznámé.

Přesto dokázal za sebou shromáždit 41 hlasů z 233 možných, což není uplně zanedbatelné. Zvláště vezmeme-li v potaz, že Jana Maláčová získala hlasů 62. Před novopečeným předsedou Šmardou teď leží tváří v tvář voličům tři velké výzvy.

1. Šmarda vs. Zeman

V první řadě je to skutečnost, že Šmarda je v lepším případě, kdy ho veřejnost vůbec zná, vnímán jako ‚ten, kterého nechtěl Miloš Zeman‘. Připomeňme, že tehdy v roce 2019 měl Michal Šmarda nahradit Antonína Staňka na pozici ministra kultury. Prezident republiky Miloš Zeman se ale tehdy proti Šmardovi vymezil a nakonec si na premiéru Babišovi a předsedovi ČSSD Hamáčkovi vymohl, že se ministrem kultury stal Lubomír Zaorálek.

Je úplně jedno, jestli si myslíme, že tehdy prezident jednal správně, nebo špatně. Podstatné je, že tehdy se dostal do přímého střetu s Michalem Šmardou. A sociálnědemokratický volič má Miloše Zemana rád. A i proto dost možná volil stejně jako prezident v posledních volbách hnutí ANO.

A přesně tohohle voliče chce nyní sociální demokracie získat zpět. A přesně proto Michal Šmarda nemusí být tím nejlepším předsedou. Protože prostě na první dobrou si ho cíloví voliči spojí právě se sporem s prezidentem, a získají tak vůči němu averzi.

2. Komunálismus

Za druhé Šmardovo tažení do čela ČSSD připomíná vzpouru komunálních politiků. V průběhu sjezdu bylo snad milionkrát řečeno, jak ČSSD získává v Bohumíně přes 50 % a jak je třeba, aby se strana soustředila na nadcházející komunální volby (podzim příštího roku).

Výsledkem bylo, že zástupcem Šmardy se stal bohumínský místostarosta Igor Bruzl, o kterém snad nikdo nikdy nic v Česku neslyšel. A další místopředsednická místa zaujali starosta městské části Brno-Líšeň Břetislav Štefan a pardubický hejtman, který ve volbách do Sněmovny ČSSD ani nevolil, Martin Netolický.

Komunální politici se tak stali páteří vedení strany. Na jednu stranu jsou lidmi, kteří si dokázali získat důvěru ve svých městech a obcích. Na druhou stranu komunálismus vede k otupování názorů a rozmělňování principů.

V podstatě všichni starostové v Česku jsou centristé bez nápadů, bez inovací, lidé, kteří by si vlastně mohli založit svoji vlastní politickou stranu a kteří to vlastně už udělali. Akorát ta strana se k její vlastní škodě nejmenuje ČSSD, ale STAN.

A to je stín, který musí Šmarda a spol. překonat. Musí ukázat, že on ani jeho tým nejsou jen oblíbenými správci radnic, ale skutečně autentickými politiky se silnými názory, kteří vědí, jak spravovat naši zemi. Zatím se jim to nepodařilo.

3. Komunikace

A tím se dostáváme ke komunikaci. Michal Šmarda by si měl rychle najít někoho, kdo se mu o ni profesionálně postará. Zatím to vypadá jako komunikace podomního prodejce hrnců nebo náhodného internetového sdělovatele zjevných a zcela banálních ‚pravd‘.

Posuďte sami. Titulky z webu ČSSD se Šmardovým obličejem v tuto chvíli zní takto:

„Kdo má nějaký plán, měl by s ním přijít hned, vyzval Šmarda starou i novou vládu“