Oba kandidáti druhého kola Hofer a Van der Bellen v prvním kole vyšachovali ze hry politiky etablovaných politických stran na rakouské politické scéně – sociální demokracie a lidovců. Tyto politické strany vládly zemi v tandemu téměř nepřetržitě od roku 1945. Propadák vládních kandidátů na post hlavy státu samo o sobě představoval politické „tsunami“, které ostatně vyústilo v rezignaci dlouholetého kancléře a šéfa soc. dem. W. Faymanna.

V prezidentských volbách se utkali dva odlišní kandidáti. Norber Hofer prosazuje program, který stojí na ochraně rakouské kultury a tradic, euroskeptickém postoji k současné Evropské unii, a to včetně odmítání připravované TTIP. Dále v programu vyzdvihnul větší důraz na neutralitu rakouské armády, obranu sociálního systému a pracovních míst. A konečně kladl důraz na přímou demokracii a na Rakousko jako prioritu. Hofer a jeho Svobodní jsou známými kritiky imigrační politiky a uprchlická krize významně přispěla k jejich politické podpoře. Hofer opakovaně podpořil politiku uzavřených hranic.

Alexander van der Bellen, bývalý stranický šéf Zelených, hájí ve svém programu spíše liberální a otevřenější hodnoty a pojetí Rakouska. Snad trochu překvapivě a podobně jako Hofer skloňuje i on pojem „vlasti“, i když s jiným politickým obsahem. V politickém programu podpořil EU a členství Rakouska v Unii, ale také odmítl chystanou TTIP, v čemž se shoduje s Hoferem. Vedle ekologické noty Van der Bellen podpořil význam sociální politiky a konečně vyjadřuje podporu integraci uprchlíků v Evropě a hledání celoevropského řešení. Nejenom v tomto bodu se zásadně s Hoferem rozchází.

Napínavé čekání na výsledky

Oficiální a konečné výsledky voleb nejsou v daný moment známy a jejich vyhlášení se očekává dnes po 17:00. Hlavním důvodem je dopočítávání tzv. korespondenčních hlasů (tj. hlasů ze zahraničí a hlasů mimo domovské volební okrsky). Dosavadní výsledky, které nejsou konečné a nepočítají skoro se 14 % čili zhruba 880 tisíci korespondenčními hlasy oprávněných voličů, ukazují na mírný náskok kandidáta Svobodných Norberta Hofera. Konktrétně měl získat podporu 51,9 % voličů, zatímco Van der Bellen získal celkem 48,1 % hlasů. Volební účast byla 60,7 % a v reálných číslech je Hoferův náskok nad Van der Bellenem roven 144 006 hlasům.

Ve srovnání s výsledky prvního prezidentského kola si výrazně polepšil a podporu mobilizoval Van der Bellen, což ale na to, aby se dostal před Hofera, nestačilo. Tedy alespoň soudě podle předběžných a nekompletních výsledků, které jsou k dispozici.

Trik letošních prezidentských voleb spočívá v dopočítání přesně 885 437 vydaných korespondenčních volebních lístků, takže výsledek voleb není zcela jistý i přes Hoferovu mírnou převahu. Rakouský ministr vnitra odhadnul , že se nyní dopočítává asi 740 tisíc hlasů z korespondenčních lístků a přibližně 700 tisíc jich bude nejspíše platných.

Podle prognózy společnosti SORA, kterou využívá ÖRF ve svém zpravodajství o volbách, vypadá  v daný moment projekce následovně – po přičtení asi 680 000 korespondenčních hlasů bude výsledek pro oba kandidáty shodný: Hofer 50 % a Van der Bellen také 50 %. Nicméně v odhadu hraje roli statistická chyba a další faktory. Jinak řečeno, výpovědní hodnota prognóz je značně omezená a stavět na ní zavání čistou spekulací.

Kdo bude rakouským prezidentem tak bude s jistotou známo až v pozdním pondělním odpoledni. Co ale volby přinesly bez ohledu na konečný výsledek?

Polarizace politiky

Na prvním místě se ukazuje, že politická polarizace jako příznak rozpadání (neo)liberálního politického konsensu se stává stále patrnějším rysem současné (nejen evropské) politiky. Konsensus totiž ztrácí sociální základnu v podobě konce poválečného sociálního státu, postaveného na smíru mezi kapitálem i prací. Konečně práce i kapitál se v uplynulých 40 letech významně proměnily a nastal čas na to sklízet úrodu neoliberální globalizace i v „prosperující“ Evropě.

V případě rakouského prezidentského souboje můžeme sledovat, samozřejmě s řadou domácích zvláštností, podobný jev jako v českých prezidentských volbách – tj. socio-kulturní politické vymezování se, politická podpora s polarizujícím dopadem na domácí společnost a na politický i veřejný prostor. Hledání shod ve středu už nefunguje a společnost hledá nový konsensus na vznikající linii politického konfliktu mezi vzájemně se vylučujícími postoji a recepty.

Město a venkov volí jinak

Zcela konkrétně: populistický (pojem nepoužívám jako negativní nálepku, ale jako politologický pojem) Norbert Hofer si podle analýz (http://orf.at/wahl/bp16/#analysis) získal podporu především na rakouském venkově a jeho protivník Alexander Van der Bellen naopak ve velkých městech. Nejvýrazněji potom v hlavním městě Vídni, ale také v řadě zemských hlavních měst (například Linec, Štýrský Hradec, Innsbruck).

Populistická hranice nového politického konfliktu tak vzniká (s trochou nadsázky) mezi globalizovaným a kosmopolitním (otevřeným) velkoměstem a obecně více konzervativním či tradičnějším venkovem a maloměstem. V českém prostředí bychom řekli, že jde o konflikt se sociokulturním rámcem mezi „burany“ spolu se „Zemanem-ovarem“ a „kavárnou“ či „elitami“ – což ovšem na rakouské poměry platí jen částečně.

Těmto dvěma kategoriím pak více či méně odpovídá zmíněný socio-kulturní a bezpochyby také v určité míře ekonomický rámec. Nejde vlastně vůbec o překvapující rozdělení a je to jev, který by si zasloužil další a hlubší sociologickou analýzu alespoň pro středoevropský region a v kontextu utvářeném současnou globalizací. Je také celkem jasné, že další politické ignorování tohoto trendu bude přispívat k další politické polarizaci.

Protestní hlasy pro Hofera i Van der Bellena

Rakouský tisk, například článek šéfredaktorky Der Standardu, považuje podporu pro Norberta Hofera za příznak protestních hlasů, a tedy za vyjádření nespokojenosti s dosavadní rakouskou politikou. Jinak řečeno, jedná se zřejmě také o projev nedůvěry v to, že osvědčené a učesané metody řešení problémů budou fungovat a přinesou změnu, pochopitelně změnu k lepšímu, což je obvykle přesně to, co voliči od politiků očekávají a co je dnes často přezdíváno (paradoxně) za politický populismus.

Nicméně dodejme, že i podpora Van der Bellena byla ve vztahu k vládním stranám protestem a tvrdou lekcí sociálním demokratům a lidovcům, jejichž kandidáti propadli. A konečně také podpora pro Van der Bellena ve druhém kole byla pro některé voliče zřejmě hlasem proti Hoferovi, nikoliv ale jasnou podporou Bellenova programu. Tohle je rovněž jasný vzkaz politickým stranám u vlády, který čeká na politické (ne post-politické čili technokratické) uchopení.

Případné zvolení Norberta Hofera do úřadu rakouského prezidenta bude mít na prvním místě symbolický význam, který ale nemusí mít v krátkodobé perspektivě nijak dramatické politické dopady. Hofer (ale případně i Van der Bellen) bude prvním prezidentem od roku 1945, který nebude pocházet z jedné ze dvou vládních politických stran. Půjde tedy o malou revoluci v symbolické rovině, která dlouhodobě může výrazně proměnit rakouskou politiku.

Úřad prezidenta má podobně jako v Česku především ceremoniální náplň, i když i v Rakousku může hlava státu významně ovlivňovat tón veřejné a obrysy politické diskuse. Hofer sám už nyní obligatorně zdůrazňuje význam sjednocování společnosti navzdory polarizujícím volbám. Jenže otázkou do pranice je, jestli je v současných podmínkách takový cíl vůbec možný. Pro Hofera, ale i pro Van der Bellena.