Proces s bývalou ukrajinskou vojákyní a později členkou ukrajinského dobrovolnického batalionu Ajdar měl složitý politický kontext. A doprovázely ho od počátku dvě verze toho, co se stalo, které v podstatě odpovídají dvěma stranám konfliktu o Ukrajinu. Obrovská mentální propast, která se rozestoupila mezi Ukrajinou a Ruskem a postavila obě země proti sobě, je tak přirozeným kontextem celého procesu. 

Politika a justice

Politizace obecně justici nesvědčí, a to nejenom v současném Rusku. V jeho případě však máme právní kulturu, kterou pomohl vytvořit komunistický režim a následná postkomunistická transformace v podmínkách pro Rusko typické institucionální slabosti. Není ovšem objektivní hodnotit celý současný právní systém politicky hybridního Ruska jako nefunkční a celkově svévolný. Příklady medializovaných případů s politickým kontextem, jako je kauza Jukosu nebo nyní kauza Savčenkové, nevypovídají o všem, i když politizované případy jistě nepřispívají k obecné důvěryhodnosti ruské justice. 

Je nicméně nepopiratelné, že to byly Putinovy reformy, které mezi roky 2000 až 2008 významně přiblížily ruský postkomunistický systém tomu západnímu, i když se jim nepodařilo vymýtit kulturní praxe postavené na neformální výměně. Tzv. telefonní právo, které porušuje princip nezávislosti soudů, se podařilo omezit, ale rozhodně ne vymazat. Jako relativní úspěch jsou například označovány arbitrážní soudy i fakt, že se běžní Rusové k soudům v posledních letech obraceli více i navzdory zažitému skepticismu a nedůvěře ve spravedlnost. 

Kdo je Naděžda Savčenková? 

Portrét Naděždy Savčenkové dostupný v dnešních médiích je v ukrajinském podání mytologizující a v ruském provedení démonizující. Savčenková dělala před Majdanem profesionální kariéru v ukrajinské armádě, dokonce získala privilegovaný přístup na vojenskou vysokou školu, a to na intervenci tehdejšího ministra. Před tím mezi roky 2004 až 2005 sloužila půl roku v Iráku jako součást ukrajinského vojenského mírového kontingentu. Po ukončení studia s kvalifikací pilota vrtulníku sloužila na různých pozicích v ukrajinské armádě, aby se v době Majdanu rozhodla (prý v době dovolené, ale fakticky jako dezertérka) pro službu v domobraně Majdanu a následně u neslavného batalionu Ajdar. 

Ten útvar patřil k těm polovojenským a polosoukromým jednotkám, které v prostředí konfliktu používaly násilí proti civilistům, případně se účastnily kriminálních aktivit v oblastech, kde ukrajinský stát zmizel z obzoru. Je také známo, že přitahovaly ukrajinské nacionalisty a extremisty. O těchto ideologických spojeních Ajdaru psal dokonce britský Guardian (http://www.theguardian.com/world/2015/mar/05/ukraine-women-fighting-frontline). Obvinění Amnesty International, že se batalion dopouští (http://europe.newsweek.com/evidence-war-crimes-committed-ukrainian-nationalist-volunteers-grows-269604) zločinů proti lidskosti, se objevila v době, kdy už byla N. Savčenková v ruském vězení, ve kterém je od července 2014. Informace ruského tisku (http://lenta.ru/articles/2016/03/22/guilty/) o tom, že se sama Savčenková podílela na praktikách mučení zajatců, není možné nijak potvrdit ani vyvrátit. 

Podobně si je třeba zopakovat, že Savčenková se stala poslankyní Rady a členkou PACE v době, kdy byla v ruském zajetí. Byla tedy spíše kandidována (než, že by kandidovala) už jako vězněná a jako součást ukrajinské volební kampaně na podzim 2014, ve které Rusko figurovalo jako válečný agresor a často také jako zdroj veškerých ukrajinských problémů (strategie externalizace). 

Savčenková v ukrajinské politice: hrdinka nebo oběť? 

Politický kontext má tedy kauza Savčenkové nejenom v Rusku, které je za tento proces široce kritizováno, ale také v samotné Ukrajině. Hrdinka Ukrajiny, jak ji ocenil prezident Porošenko, N. Savčenková se stala marketingovou tváří kampaně strany Vlast bývalé premiérky a jedné z ukrajinských oligarchů z dněpropetrovského klanu Julie Tymošenkové. Vězněná Savčenková byla volebním tahákem strany, jejíž postavení po Majdanu v roce 2014 značně osláblo. 

Savčenková tak nahradila mučednický obraz ne moc populární Julie Tymošenkové, kterou uvěznil Janukovyč, ale která byla za podvody vyšetřována už před lety v USA, aby byla zázračně všech obvinění zbavena (a rozsudek si odpykal jen její šéf). Její straně se také s pomocí obrazu Savčenkové podařilo udržet po volbách v roce 2014 přítomnost v parlamentu. Tato situace udělala ze Savčenkové ve své podstatě politický PR projekt. Její politickou popularitu podpořil nejen fakt vězení a protestních hladovek, ale rovněž například vydaná biografie, kterou zřejmě N. Savčekovová nenapsala osobně, a spojování s Majdanem a obranou vlasti. Mučednický obraz Savčenkové zůstává celé měsíce součástí ukrajinsko-ruské informační války, ve které Západ bezpodmínečně podporuje Ukrajinu. 

Ukrajinská a ruská verze 

V časech informační války a reálného konfliktu na Donbase je velmi problematické poznat pravdu. Ta je ostatně stejně jako sama N. Savčenková rukojmí okolností. Ukrajinská verze příběhu Naděždy Savčenkové tvrdí, že Savčenková byla při plnění povinností v Luhanské oblasti unesena proruskými opolčenci (podle Kyjeva teroristy) a předána ruským orgánům na území Ruské federace. Obvinění z toho, že byla Savčenková přímo nápomocná zabití dvou ruských žurnalistů, je odmítáno jako ruská lež s tím, že pilotka měla mít na dobu útoku alibi. Konkrétně měla být v této době už v zajetí proruských separatistů. 

Naopak ruská varianta tvrdí, že Savčenková předala koordináty pozic žurnalistů ukrajinskému dělostřelectvu, které potom novináře střelbou usmrtilo. Měla být zajata opolčenci a následně měla uprchnout a nelegálně překročit ukrajinsko-ruskou hranici směrem do Ruska. Důvody pro její útěk do Ruska, ale nejsou vůbec jasné. Podle této verze byla zatčena v Rusku, kde byla po několik měsíců vyšetřována ruskými úřady a následně s ní proběhnul sledovaný soudní proces. 

Bude Savčenková vyměněna na Ukrajinu? 

I přes velký nátlak a světovou kritiku zcela podle očekávání Rusko neustoupilo a proces dotáhlo do konce. Jak známo, Rusko v současných podmínkách zcela rezignovalo na svoje pozitivní prozápadní image a dává přednost pragmatickému, ale tvrdému jednání ve stylu politického realismu a machiavelismu. Účel světí prostředky, je nové heslo Putinovy zahraniční politiky. Ruská strana tím pádem i pod palbou západní kritiky odmítala jakoukoliv diskuzi o budoucnosti Savčenkové do ukončení soudního procesu. 

N. Savčenková byla v úterý odsouzena (http://www.gazeta.ru/social/2016/03/22/8137571.shtml) celkem k 22 letům vězení v kolonii s běžným režimem a k pokutě 30 tisíc rublů za nelegální překročení hranice. Rozsudek vstoupí v platnost za 10 dní od úterního vyhlášení. Ukrajina ani sama Savčenková verdikt samozřejmě neuznávají a obvinění považují za fabrikovaná. Sama odsouzená v době vyhlašování verdiktu zpívala lidovku, které zněla dříve na Majdanu a později demonstrativně deklarovala pozdrav „Sláva hrdinům“. Vynesením rozsudku ovšem její kauza neskončila. 

Podle některých náznaků je možné, že se stane objektem obchodu (http://vesti-ukr.com/strana/140918-poroshenko-predlozhil-obmenjat-aleksandrova-i-erofeeva-na-savchenko) mezi Ukrajinou a Ruskem. Podobně tomu bylo například u široce medializovaného případu estonského agenta Estona Kohvera, který byl v Rusku odsouzen a následně – za mnohem menšího zájmu médií – vyměněn (http://rian.com.ua/russia/20150926/374312632.html) za ruského agenta, vězněného v Estonsku za špionáž ve prospěch Ruska. 

Vyšší hra 

Samotný Kreml zatím hned po rozsudku vysílal ambivalentní signály. Putinův mluvčí Peskov řekl (http://www.interfax.ru/russia/499903), že Rusko bude v případě Savčenkové postupovat v souladu se zákony a popřípadě o jejím dalším případu rozhodne prezident v rámci svých pravomocí. Odmítl (http://www.gazeta.ru/politics/news/2016/03/23/n_8407043.shtml) také slova ukrajinského prezidenta Porošenka o tom, že by Putin slíbil její propuštění v době jednání normandského formátu. 

Výměna zajatců mezi Ukrajinou a Ruskem je součástí dohod Minsku-2, ale vázne podobně jako celá minská dohoda z února 2015 v konkrétní realizaci. A ta je zase západní podmínkou pro zrušení protiruských sankcí. Nejnovější návštěva amerického ministra zahraničí Kerryho v Moskvě se věnovala kromě Sýrie právě revitalizaci vyjednávání o Ukrajině a chtěla se dále dotknout (http://www.interfax.ru/russia/499958) osudu bývalé ukrajinské pilotky. Sergej Lavrov následně po jednáních s Kerrym potvrdil (http://www.gazeta.ru/politics/2016/03/23_a_8139083.shtml), že ruská strana bere ukrajinské návrhy o výměně vážně a slyší je. 

Také ale připustil, že jako problém vidí situaci dvou ruských vojáků z GRU (Moskva to odmítá), kteří na Ukrajině čekají na soud a na rozsudek. Oba jsou obžalováni z terorismu a vraždy a právě oni by se měli stát protějškem N. Savčenkové. Jejich soudní proces je ale podle všeho na dlouho. Není divu, když advokát jednoho z obžalovaných beze stopy zmizel a advokátka druhého sama čelí trestnímu oznámení. Na druhou stranu na Ukrajině se zatím osvědčila praxe výměn bez soudu, což dává určitou možnost i tady. Jak dál bude nyní zřejmě záležet na tom, jak se ve věci Savčenkové rozhodne Vladimir Putin, a to na základě dalších zájmů ve vysoké hře kolem Ukrajiny. 

V Moskvě byl ve středu také ministr zahraničí Německa Frank Steinmeier, který se v současném kontextu a den po vyhlášení rozsudku nad ukrajinskou pilotkou vyjádřil (http://www.gazeta.ru/politics/news/2016/03/23/n_8408921.shtml) v tom smyslu, že oboustranné vztahy mezi Německem a Ruskem „dávají důvod pro optimismus“. Za pozornost také stojí, že německý ministr podtrhnul (http://www.gazeta.ru/politics/news/2016/03/23/n_8408945.shtml) společný zájem na boji proti terorismu, něco, o čem český prezident Zeman objektivně hovořil v době, kdy bylo Rusko v „morální karanténě“ Západu. Jenže časy se mění. Všimli si toho už na pražském zamini?