Česká veřejnost až nečekaně žije událostmi v Katalánsku, kde byli zmasakrováni účastníci referenda. Objevují se varování typu „takhle EU zatočí s každým, kdo nebude držet hubu a krok“, byť Katalánci byli až dosud pro EU. Čím si vysvětlit takovou sympatii? A jak se vy díváte na postup vlády v Madridu? A co různá srovnání týkající se Krymu, Kosova, nebo třeba i vzniku Československa, které vzniklo také „neústavní“ cestou? Úřaduje nám tady dvojí metr? 

Katalánské referendum a brutální reakce centrální španělské vlády přišly v době, kdy v České republice sílí skepse vůči Evropské unii, nebo alespoň proti způsobům, jakým Brusel zkouší řešit své problémy a vnucovat tato řešení ostatním. Českou republiku žene k soudu kvůli migraci i kvůli neplnění povinnosti v souvislosti s pravidly volného pohybu pracovníků po EU. Za to druhé už prý máme platit pokutu ve výši skoro milionu korun denně, i když příslušný návrh čeká v parlamentu na schválení. 

A najednou jedna z vlád, které mají k Bruselu nejblíž, pošle na Katalánce, kteří jsou přece jen o nějaký ten level „neposlušnější“ než my, rovnou policii a Národní gardu s gumovými projektily a obušky. Přes osm set zraněných je memento, které se nedá nijak „okecat“. V barcelonských ulicích se tedy svým způsobem v neděli bojovalo i o Prahu, tedy o zdejší nálady a budoucí tvář politiky České republiky vůči EU, neboť strany, které se až dosud ještě alespoň tvářily prounijně, nyní více méně mlčí nebo se snaží masakr obhajovat nelegitimností referenda samotného. Vyznívá to ale poněkud trapně a jako další příklad pokrytecké politiky dvojího metru. Jen si vzpomeňte, kolika z nich vadil ilegální Majdan. A pokud by se něco podobného odehrávalo v případě nějakého národa v mnohonárodnostním Rusku, už by byl oheň na střeše a sankce by se zas jen hrnuly. Najednou se ale ukazuje, že vůle nějakého národa v rámci EU po sebeurčení je nelegitimní jen proto, že „bruselským“ v časech další centralizace a koncentrace moci prostě nevyhovuje. A je to. 

Jak už jsem ale napsala na Literárkách, katalánské referendum přitom ve skutečnosti není ničím „mimořádným“, protože poválečný důraz na neměnnost hranic a svrchovanost států v Evropě beztak už zanikl kupříkladu s rozpadem Sovětského svazu, rozdělením Československa nebo násilným rozpadem Jugoslávie, byť všechny tyto události se odvíjely na „periferii“ Evropy, a byl jim proto přikládán i náležitý význam. Do kategorie neudržitelnosti hranic svým způsobem spadá i nedávno přijatý ukrajinský školský zákon, který stanovuje ukrajinštinu jako vyučovací jazyk. Vyvolal protesty nejen v mnoha regionech Ukrajiny, ale i ve většině sousedních zemí; mimo jiné to jen dokládá, že se po rozpadu Sovětského svazu hranice překreslovaly ještě hodně málo. A třeba nedávné volby v Německu pro změnu prokázaly, že rozdělení „žije“ i v situaci, kdy byly vzájemné hranice smazány.