O víkendu jsme zažili Mnichovskou bezpečnostní konferenci, kde opravdu americký viceprezident Mike Pence zdůraznil, že USA budou chtít, aby se Evropa více podílela na financování své obrany. Do toho zaznělo varování republikánského senátora Lindseyho Grahama, že „rok 2017 bude rokem, kdy Rusku nakopeme zadek“. Americká delegace sice spojence nepotěšila výzvou „navalte prachy“, ale ujistila je zároveň, že NATO považuje za důležité a nikdy ho nezradí. Jak hodnotit toto jednání? On tam totiž nebyl Donald J. Trump, který o potřebě boje proti Rusku nikdy sám nemluví – vždy pošle svého vládního kolegu nebo podržtašku a protiruské tóny nikdy nezmiňuje sám od sebe, když si sám může volit, o čem chce mluvit. To taková Clintonová... Všimla jste si toho? Čili v Mnichově mluvil „deep state“? Či jak?

Amerika v Mnichově zazněla vícehlasem a mám za to, že evropští politici nyní přemýšlejí, který hlas mají brát vážně a který mohou pustit druhým uchem ven. Jinými slovy, kdo ve skutečnosti ve Washingtonu vládne a rozhoduje o tom, co bude dál. A přemýšlejí o tom nejen evropští politici, ale vlastně všichni, včetně Rusů, Číňanů a tak podobně. Samozřejmě platí, že čím déle bude taková nejistota trvat, tím více bude narůstat neřešených problémů a „svět bude upadat do většího chaosu“, pokud bych to měla říci nadneseně. Nejistá a nečitelná Amerika totiž může ve světě uvolnit síly, které by se jinak „držely zpátky“ nebo by jen poslušně čekaly na další americké příkazy. 

Jistě, Clintonová by byla „jasná“, ale naštěstí tu s tou svou válečnickou náturou není. Při pohledu na všechny, kdo pro ni roní slzí, pořád nechápu, jak si někdo může myslet, že bez válek a krveprolití nemůže mít Amerika budoucnost. Nicméně, sice to nechápu, ale rusofobové, „deep state“ a vojensko-průmyslový komplex jsou z vyhlídky na mírovou koexistenci tak vystrašení, že jsou s to zvolenou hlavu státu „uhonit“. A zatím se jim to vcelku i daří – tím míním pohled na jestřáby, kteří nastupují do rozhodujících zahraničněpolitických funkcí kolem prezidenta. Zaznívají ale samozřejmě i jiné hlasy. Třeba Zbigniew Brzezinski před pár dny v New York Times vyzval Trumpa ke spolupráci s Čínou a Ruskem, protože jinak podle něj nebudou globální problémy zvládnutelné. Je samozřejmě otázkou, jakou váhu ještě mají více méně konstruktivní názory „staříků“ typu Brzezinského nebo Kissingera, veteránů studené války. 

Nicméně, zpět k Mnichovu. Bylo zvláštní, že tam viceprezident Pence použil všechny ty mantry o demokracii, svobodě atd. atp., protože Trump se jim vcelku vyhýbá. Nejspíš chápe, že jsou to všechno jen dávno vytunelované slogany, které jen v určitých kruzích slouží k tomu, aby se příslušníci určitého myšlenkového proudu navzájem i po tmě identifikovali. A když mluvil o vší té lásce k Evropě a NATO a ochotě udělat jim pomyšlení, samozřejmě pokud si to zaplatí, blesklo mi hlavou, že na stejném principu funguje třeba eskort servis. A když si k tomu přidáme odbojné prohlášení Jeana-Clauda Junckera, podle něhož by se Evropa neměla podvolovat americkému tlaku na navyšování výdajů na zbrojení, nabízí se možnost, že láska mezi Evropou a USA bude za Trumpa, Mattise a dalších taková jaksi tantrická… 

Každopádně, je to měsíc od začátku úřadování DJT. Petr Schnur se vyjádřil, že „systém“, tedy ti „normální“ politici demokratů i republikánů, ho bude chtít „vykastrovat“. Zejména v otázce Ruska. Vy jste minule sdělila, že toto zklamání ze slabosti DJT se začíná rozmáhat. Čili co z toho, co DJT tento měsíc dělal, udělal sám od sebe a co mu bylo vnuceno? Co třeba nový poradce pro národní bezpečnost McMaster, kterého opěvuje John McCain? A k té „přizpůsobivosti“ DJT: Jistý floridský profesor vypočítal, že americký prezident ještě letos skončí ve funkci. Koneckonců, za jeho odvolání se konají průvody. Je to až tak vážné?