Pokud vám někdo říká, že ví, jak to dopadne, lže vám. Leccos se dá odhadnout, ale s jistotou víme jen, že ruská ofenziva nepostupuje tak rychle, jak Rusové doufali. A stejně tak víme, že do Česka dorazilo už přes sto tisíc uprchlíků z Ukrajiny.

Dá se asi předpokládat, že se válka ještě potáhne a že asi neskončí rozhodným vítězstvím ani jedné z válčící strany. Tak, jak se válka potáhne, poroste i příliv běženců na naše území.

Stejně tak je možné předpokládat, že počáteční euforie bude postupně vyprchávat a bude přicházet kocovina. Vzpomeňte, jak to bylo s covidem. Na začátku lidi šili roušky a po půl roce už byli úplně otrávení.

Už teď to začíná být vidět a pod povrchem to začíná bublat. Část veřejnosti má pocit, že se Ukrajincům pomáhá až příliš, zatímco část naší vlastní populace se nemá úplně nejlépe.

Uprchlická vlna totiž nepřichází v době nějakého extrablahobytu, ale naopak v čase nevídaného a všeobecného zdražování. Už půl roku lidi drtí inflace. Vlastní bydlení se pro mnohé stává nedostižným snem. A ceny elektřiny, plynu i pohonných hmot trhají rekordy.

Vláda tyhle problémy přehlíží a frustrace lidí roste. A do toho přicházejí uprchlíci. Je jim potřeba pomoci, ale pro spoustu lidí je nepochopitelné, že pro uprchlíky najednou peníze jsou, zatímco pro ně samotné, kteří pracují a platí daně, peníze nejsou.

Vyvolává to pocit nespravedlnosti. A tenhle pocit může být hybnou silou větších společenských změn. Jen si to představte. Válka na Ukrajině se potáhne ještě pár týdnů nebo měsíců a za tu dobu jich k nám přibude třeba pět set tisíc.

Navíc sociální postavení Ukrajinců v Česku se změní z levné pracovní síly na válkou postižené uprchlíky, kteří se budou těšit podpoře ze soukromých zdrojů i z veřejných peněz. To se spoustě lidí nebude líbit.

Bude u nás půl milionu Ukrajinců?

Předpokládejme, že válka v nějaký moment skončí. A co bude dál? Můžeme asi předpokládat, že část z nich se následně vrátí domů, ale nemalá část jich u nás prostě už zůstane. Jednoduše proto, že se nebudou mít kam vrátit, protože jejich město nebo vesnice bylo za války srovnáno se zemí, nebo proto, že nechtějí žít v Rusku, protože před válkou žili na území, které Rusko buď anektovalo, nebo okupuje.

To může být případ obyvatel částí Luhanské a Doněcké oblasti, které byly před válkou pod kontrolou Ukrajiny. Ukrajinský prezident Zelenskyj už ostatně připustil, že by Ukrajina mohla uznat nezávislost obou tamních separatistických republik, a je nasnadě, že ty v nějaký moment požádají o začlenění do Ruska, podobně jako se to stalo v případě Krymu a Sevastopolu.

Představte si, že byste byli postaveni před možnost zůstat v Česku nebo žít v Rusku. Co byste si asi tak vybrali? No jasně, že Česko. Ani sebevětší rusofil by v Rusku žít nechtěl, a už vůbec v Rusku zasaženém ekonomickými sankcemi, vedle kterého jsou naše vlastní ekonomické problémy procházka růžovým sadem.

Jenom pro dokreslení, základní úroková sazba je dneska v Rusku 20 %. A je možné, že v horizontu několika měsíců si tamní ekonomika projde kolapsem.

Už před válkou žilo v Česku podle odhadů na dvě stě tisíc Ukrajinců. Předpokládejme, že v důsledku války tohle číslo naroste až na shora uvedených půl milionu.

To bude na jednu stranu dobrá zpráva. Pomůže nám to s (ne)řešením důchodové reformy. Firmy získají přístup k levné pracovní síle, díky čemuž se stanou konkurenceschopnějšími. Zároveň se zaplní minimálně část volných pracovních míst, zejména u nízko kvalifikovaných profesí.

Obrácenou stranou mince bude snížení tlaku na růst mezd a dost možná i reálné snížení životní úrovně, které ostatně spousta lidí zažívá na vlastní kůži už teď, když (ne)růst jejich mezd není schopen pokrýt ani inflaci.

A časově se k tomu přidá vystřízlivění z úvodního nadšení a politická událost pětiletky – prezidentská volba. Podhoubí, které dnes vzniká, může nejlépe využít SPD a Tomio Okamura. Má k tomu totiž nejblíž.

Příležitost pro Okamuru

Strana vznikla na kritice migrace. Kritizuje dlouhodobě EU i politiku zeleného údělu. A hlavně je v opozici, takže nemusí žádné seshora uvedených problémů skutečně řešit. Pokud by se proto Okamura rozhodl v prezidentské volbě kandidovat, měl by šanci sjednotit za sebou velkou část opozičního tábora.

Ostatně už jednou kandidoval. V roce 2013 ale nedokázal sesbírat dostatek podpisů. Což by se mu teď asi nestalo.

Jeho největší konkurencí na téhle půlce hřiště bude Andrej Babiš, kterého mnozí mají za favorita, ale jehož akcie vlivem ukrajinské krize budou klesat. Pro Babiše bude totiž obtížné vymezit se proti přílivu Ukrajinců, kteří „berou českým lidem práci“. Sám totiž tyhle lidi zaměstnává a v Agrofertu se už beztak třepou, jak si levnou pracovní silou sami pomůžou.