Turnovská nádražní pobočka městské knihovny tolik lidí patrně ještě nezažila. Politolog Jan Kubáček – rodák z Turnova – měl na své přednášce vyprodáno. Jmenovala se Od Havla k Babišovi: Politický vývoj od sametové revoluce k dnešku.

V úvodu se věnoval vlivu let 1968-69 a následné normalizace na politický vývoj v Československu. „To, že mnohé věci se děly až na konci osmdesátých let – až po dění v Polsku či v Maďarsku – souvisí hodně zvláště s rokem 1969 a s nástupem normalizace. Generace, která vstoupila na scénu s normalizací a se zvacím dopisem, dělala do poslední chvíle vše, aby nedošlo k jakékoliv změně pohledu na vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968,“ uvedl Kubáček. Jejich odpor byl tak výrazný, že i Michail Gorbačov se k tomu odhodlal až v prosinci 1989. „Když se v roce 1990 hledaly nové elity, kdo bude reprezentovat Československo, podle jakého politického scénáře se bude pokračovat, zda se bude navazovat na Pražské jaro či hledat nové způsoby řešení, tak do toho období 1968-69 opět kuriózně vstoupilo,“ upozorňuje.

Končící normalizační komunisté totiž byli ochotni raději jednat s Václavem Havlem a s jeho kolegy, než s osmašedesátníky, tedy s bývalými spolusoudruhy, které ze strany vyhodili na začátku normalizace. „Paradoxně i Václav Havel byl při vyjednávání raději obklopen technokraty typu Mariána Čalfy, s představiteli Prognostického ústavu a s dalšími, jen aby nemusel zapojovat do politického života bývalé osmašedesátníky sdružené do uskupení Obroda,“ povšiml si. „Tím se vlastně rozhodlo, že se nepůjde variantou nějaké třetí Šikovy cesty, ale cestou jinou,“ zdůraznil. Nakonec jediný z osmašedesátníků dlouhodobě zůstal v politice Zdeněk Jičínský.