Jaký byl rok 2022 z pohledu politologa?

Byl to rok plný překvapení, myslím, že jeden z nejtěžších roků nejen v historii České republiky, ale i v historii Evropské unie. V okamžiku, kdy poměrně nedaleko vypukne válka, zpřehází plány prakticky všech evropských politiků, a že pak dopadne na životní úroveň, na stav ekonomiky nebo na trhy s energiemi, s tím se dá jen počítat, a také proto neměla Fialova vláda příležitost plnit své programové prohlášení. Jen tahala kaštany z ohně a reagovala na události, které se na nás valily.

Rok 2022 byl také prvním rokem vládnutí pětikoaliční vlády Petra Fialy. Těžko se plní sliby, když přijde něco, jako je válečný konflikt na Ukrajině. Jak si vláda v rámci konfliktu poradila s věcmi, které před ní stály?

Myslím, že vláda se soustředila především na to, aby zajistila maximální bezpečnost České republiky a aby adekvátně reagovala na ruský vpád na Ukrajinu. Do toho vrhla všechny své síly, takže jí méně sil zbývalo na řešení domácích problémů, ale ve vztahu k ukrajinské válce se vážnějších chyb nedopustila. Pomohla nejen koordinovat postoj k válce v rámci České republiky, kdy je důležité, že zavládl konsenzus mezi vládou a prezidentem Milošem Zemanem, i mezi vládou a opozicí – přinejmenším s nejsilnějším opozičním hnutím ANO.

Ale stejně tak se vláda snažila koordinovat společný postoj Evropské unie – které jsme předsedali – k Ukrajině, a i tohle zvládla. To znamená, že Ukrajina získala podporu naší České republiky, podporu zemí Evropské unie, a zároveň jsme se věnovali tomu, jak zvládnout humanitární krizi související s přílivem uprchlíků z válkou postižených území. Tam – až na nějaké drobnosti, jako špatná koordinace mezi vládou, kraji a obcemi nebo samotná registrace uprchlíků – vláda zvládla humanitární část krize celkem dobře. Zatímco v domácích tématech můžeme být kritičtí, v zahraničněpolitických vláda velkou chybu neudělala, což vyplývá i z toho, že si zajistila podporu prezidenta i nejsilnějšího opozičního hnutí.

Zmínil jste zahraniční politiku vůči té domácí. Pětikoalice čelí kritice, že se více věnovala zahraničním problémům, ale zanedbávala české občany. Co vy na to?

Rozumím tomu, že reakce na válku a reakce na uprchlickou vlnu byla pro vládu priorita a byla by prioritou pro jakoukoliv vládu. Ono dilema je ale vlastně falešné. To, že politici kladou větší důraz na řešení mezinárodní situace, je pochopitelné – ale disponují širokými týmy spolupracovníků; aparáty, ministerstva a veškerá mašinerie mají dost kapacit, aby zvládaly i problémy českých občanů, respektive dopady energetické a ekonomické krize na naše životy.

V této věci si myslím, že vláda byla velmi nedůsledná, pomalá, řadu opatření přijímala velmi pozdě nebo až pod tlakem opozice a veřejného mínění, nebo třeba i firem a obecně Tripartity – a navíc ještě ty kroky vláda velmi špatně komunikovala. Myslím, že vláda by měla stihnout obojí – reakci na ukrajinskou krizi, ale i rychlou a efektivní pomoc českým občanům a firmám, ale tato pomoc přišla podle mě pozdě a vládní deštník proti drahotě je poměrně děravý.

Byly to právě současné strany pětikoalice – ODS, KDU-ČSL, TOP 09, STAN a Piráti –, které za minulé vlády Andreje Babiše (ANO) kritizovaly špatnou komunikaci s veřejností a chaotický postup. Vedly si nyní u moci lépe?

Reakce Fialovy vlády na krizi byla velmi podobně chaotická jako reakce Babišovy vlády na covid, v tom mezi nimi rozdíl není. Možná je v tom, že na rozdíl od Andreje Babiše byl Fiala se svými ministry svázán ideologickým pohledem na politiku i na ekonomiku. Vláda má pocit, že alfou a omegou je zabránit rozpočtovým schodkům, směřovat k vyrovnaným rozpočtům, ať to stojí, co to stojí. Proto byla zdrženlivá ve vymýšlení a připravování rozpočtových výdajů, které by měly rodinám a firmám v krizi pomoci – a zároveň je neochotná sáhnout také na příjmovou stránku rozpočtu a uvažovat o daňových úpravách.

Zatímco Babišovo vládnutí za covidu byl čistě manažerský chaos, v případě Fialovy vlády šlo ještě navíc o chaos podepřený ideologickými mantrami, kterých se Fialova koalice velmi těžko vzdává.

Platí podle vás, že pravicové postupy dostávají v krizi zabrat a je nutné přistoupit k levicovým krokům?

Za krizí máme vždy větší tendenci spoléhat na stát než za dobré ekonomické situace, a to bez ohledu, jestli je u moci levice nebo pravice. To znamená, že za krizí musí i pravice plánovat nečekané výdaje ze státního rozpočtu – a na to Fialova vláda příliš dobře připravena nebyla. Dodnes má problém zorganizovat si adekvátní příjmy a výdaje, což je nezbytné v případě jakékoliv krize, aby i politici vyšli vstříc snaze občanů opřít se o stát. Pokud se občané o stát nedokážou opřít v těžkých časech, tak k němu nebudou mít důvěru ani v časech lepších a nebudou ani loajální k jeho politickým reprezentantům. 

V situaci, kdy sledujeme klesání životní úrovně, kdy se výrazně propadají reálné mzdy – a jediné mzdy, které od ledna výrazně poskočily, jsou platy ústavních činitelů... Jde o velmi špatný základ komunikace mezi vládou a občany do budoucnosti.

Důvěra veřejnosti ve vládu je podle posledních průzkumů Centra pro výzkum veřejného mínění 28 %. Co udělat v roce 2023 pro to, aby ta důvěra vzrostla?

Předností současné vlády je, že je celkem stmelená, pevná, a že koalicí, i když zahrnuje pět stran, neotřásají různé rozpory, což je výsledek dobrého přístupu Petra Fialy při sestavování vlády a vládních lídrů. Vláda by se více měla soustředit, aby hledala pro své kroky podporu u opozice, u zájmových skupin ve společnosti, i u samotných voličů, to se děje nedostatečně. Vláda by měla v nadcházejícím roce konzultovat opatření, se kterými bude přicházet, i s Tripartitou. Pokud jde o udržení sociálního smíru, jak Fiala často zmiňuje, nesmí se dívat na realitu jen ekonomickýma očima, ale reflektovat situaci i nejslabších skupin ve společnosti.

S tím jde pochopitelně ruku v ruce komunikace, protože Fiala si dokáže posypat hlavu popelem, že komunikace byla špatná, ale nesledujeme zlepšení a nemáme pocit, že by politici zvládali krizi po boku občana. Jen čekáme, s čím zase přijdou, a vyhlídky do nového roku nejsou nijak slavné, když se uvažuje o seškrtávání některých sociálních výdajů, dávek, podpory nezaměstnanosti i o změně valorizačního mechanismu. To jsou všechno peníze, které mohou občany bolet – a vláda nedělá nic ke společnému dialogu se sociálními partnery, s veřejností, aby vymyslela kroky, které budou sociálně ohleduplnější.

A stejně tak by měl dialog probíhat i při řešení příjmové stránky rozpočtu, protože dříve či později se zvýšení daní nevyhneme. Jde jen o to, na koho dolehnou; zda na ty, kdo už jsou na tom dnes nejhůře, nebo jestli bude vláda – tato nebo jiná – uvažovat o tom, aby těmi plátci do státního rozpočtu byli především ti, na které krize nijak zvlášť obtížně nedoléhá.

V jednom ze svých komentářů jste zmínil, že Česká republika má opozici na baterky. Jak si tedy poslední rok vedla opozice, tedy hnutí ANO a hnutí SPD?

Opozice ve Sněmovně hrála roli, jakou jí přisoudily volební výsledky, a logicky tahala za kratší konec provazu. Záleželo, jestli jí vláda bude v něčem naslouchat – a takové naslouchání se bohužel nekonalo. Na druhou stranu, současná opozice působí poměrně dost povrchně. Ví, co vláda dělá špatně, dokonce umí i říci, která opatření by pojala jinak, ale ani ona nenabízí komplexní řešení krize – už jen proto, že hnutí ANO není klasickou levicovou stranou, která by měla levicový pohled na svět a rozpočtové výdaje by podporovala rozpočtovými příjmy, které by byly výrazné, silné a zasáhly by bohatší část společnosti nebo větší firmy.

V tomto směru Babiš neumí překročit svůj stín miliardáře, umí pouze říkat, co Fialova dělá špatně, což může působit atraktivně v určitém okamžiku, ale při výhledu České republiky do budoucnosti to nic sympatického neslibuje, protože tady máme bezradnou vládu v řadě ohledů, ale umím si přestavit, že kdyby se mocenské poměry změnily, měli bychom zde stejně bezradnou opozici. To znamená, že úkolem pro opozici v nadcházejícím období je formulovat mnohem přesvědčivější, konzistentní a ucelený program, který bude hovořit nejenom o tom, do čeho se v rámci společnosti bude investovat, ale také, odkud se na to budou brát peníze, jakým způsobem zajistit stabilitu veřejných služeb a jak se postarat, aby lidé nebyli za krizí závislí na sociálních dávkách, ale aby se jejich život odvíjel do toho, že mají práci a za tu práci dostávají spravedlivou mzdu.

Ve Sněmovně první rok chyběly ČSSD a KSČM. Sociální demokracie se během toho roku zbavila více než sto milionů dluhů a hodlá odstartovat svůj návrat mezi poslance. Jak se jí kroky k návratu dařily?

Proměna sociální demokracie je strašně pomalá a nedostatečná. Je pravda, že v uplynulém období se soustředila na řešení vlastních ekonomických problémů a ekonomické problémy se jí vyřešit podařilo, ale nejsem si jistý, jestli uvnitř ČSSD panuje konsenzus nad dalším směřováními strany. Cítím stále různé poziční boje, na celostátní i na regionální úrovni, takže pokud někdo očekával, že Michal Šmarda a jeho politický program bude respektován a že se jím bude sociální demokracie řídit, tak je k tomu ještě poměrně daleko.

Mimo jiné i proto, že například v Praze v komunálních volbách neuspěla společná kandidátka ČSSD se Zelenými a s dalšími levicovými stranami, což mohlo v očích mnohých poškodit vizi sjednocování levice, ke které dříve či později musí dojít. Ale mnozí mohou mít pocit, že sociální demokracie by měla pracovat především na vlastní záchraně, a to jsou věci, které nejsou v ČSSD prodiskutované, a pokud je nevyřeší, nebude pro veřejnost dostatečně zajímavá a důvěryhodná.

Výsledky komunálních voleb ukázaly, že tam, kde má sociální demokracie pevné jádro voličů a schopné politiky, tam kvóty udržet dokážou, ovšem dobýt zpátky ztracené se jim nepodařilo a ukazuje se, že není stoprocentně nejlepší nápad sestavit stranické vedení z úspěšných komunálních politiků, protože nyní scházejí ČSSD lidé, kteří by se pohybovali na celostátní úrovni a dokázali by se vyjadřovat k celostátním tématům, a v očích veřejnosti se sociální demokracie zneviditelňuje.

Jak bylo vidět a slyšet KSČM?

V polovině roku její zástupci vystupovali na společných akcích s politiky krajní pravice, dokonce se tam vyskytovala, tuším, předsedkyně Kateřina Konečná nebo prezidentský kandidát Josef Skála, který nebyl schopný sesbírat podpisy ani pro prezidentskou nominaci, což vypovídá o stavu a autoritě KSČM v současnosti. Myslím, že KSČM ztrácí ve svém směřování ještě více než ČSSD. Levicový radikalismus, internacionalismus je v současnosti vlastně rozmělňován přebíráním ultrapravicových receptů a podle mne v tuto chvíli je pro voliče, kteří jsou ochotní volit komunistickou stranu, jednodušší podporovat Okamurovu SPD nebo další protivládní systémové subjekty, protože ve své argumentaci působí uceleněji a konzistentněji než dnešní KSČM.

Rok 2023 startuje volbou prezidenta republiky a předvolební kampaně jdou do finále. Všiml jste si nějaké zajímavosti, která by stála za zmínku?

Nedá se mluvit o zajímavosti nebo o něčem nečekaném, ale pozoruhodné je, že na to, jak je pozice prezidenta republiky v ústavním systému slabá, tak přímá volba a kampaň před ní vyvolávají velká očekávání od prezidenta – co přinese, jak se chovat a podobně. Myslím, že je to zavádějící, takové šidítko, které přímá volba prezidenta dává. Mnohem více se z ní stává show, ve které se zajímáme o manželky, rodinné příslušníky, jejich zdravotní stav, soukromí – a méně se zajímáme, jak by nakládali se svými pravomocemi, a u řady kandidátů ani neznáme politické postoje nebo jak by reagovali na možné přicházející politické krize a další události. To je jedna věc.

A druhá věc, mnohem důležitější, že nás čeká nové pojetí prezidentského úřadu, protože buď do něj usedne některý z občanských kandidátů bez zkušeností z politiky, a pak lze očekávat, že prezidentství bude civilnější než za Havla, Klause či Zemana a nebude docházet k tolika politickým konfliktům mezi prezidentem a vládními činiteli. Anebo naopak, pokud by do prezidentského úřadu usedl některý ze stranických kandidátů, dá se očekávat ještě větší zpolitizování prezidentské funkce a ještě větší tendence prezidenta zasahovat do pravomocí vládě a vést s ní boj, protože by to znamenalo, že proti stojí opoziční prezident. Dočkali bychom se zvláštního způsobu české kohabitace, kdyby se názorově odlišná vláda musela sžít s názorově odlišným prezidentem. I to bude zajímavé sledovat, jak se výkon prezidentského úřadu od března změní.

Máte nějaké předsevzetí pro nový rok 2023?

Hlavně se snažit měřit stejným metrem všem. Mám pocit, že i my, kdo komentujeme politické dění, tak příliš často vsouváme do svých vyjádření vlastní politické názory a očekávání, a to může analyzování politického dění trochu deformovat. Pokud by se mělo jednat o osobní předsevzetí, tak jde hlavně o to zachovat si nadhled a chladnou hlavu.

Co byste politikům vzkázal do letošního roku?

Důležité je, aby v nadcházejícím roce opravdu sledovali, jak na který jejich krok reaguje veřejnost, aby byli s veřejností v nepřetržitém kontaktu. Války, ekonomické krize, výrazné propady životní úrovně často vedou k tomu, že lidé ztrácejí důvěru v politiku jako takovou i v liberální demokratický ústavní systém. To bude letos hlavním úkolem politiků – obhájit nejen své vlastní pozice, ale obhájit také liberální demokratický systém a rámec, v němž se pohybujeme.

Určitě bude i v nadcházejícím roce dost těch, kteří by chtěli svrhnout nejen vládu, ale také třeba demokratické uspořádání, což je dost velké riziko, které bychom neměli podceňovat. Prostě, pokud nebudou politici nepřetržitě usilovat o voliče a o jejich důvěru, nesmějí se pak divit, že důvěru mohou dříve či později získat ti, kdo by nenechali kámen na kameni.