Prezident Miloš Zeman se rozhodl zasadit další ránu České televizi a navrhl její zestátnění, tedy převedení její formy z veřejnoprávní instituce, financované poplatky, na státní organizaci, placenou z rozpočtu. Podporujete takový návrh?

Zásadně takovou hloupost nepodporuji. I tesař si občas usekne ruku. Mistra poznáte na první pohled. Má nejen ruce, ale i hlavu právem na svém místě.

Stačí si představit, co by s vysíláním udělala podřízenost České televize vládě Bohuslava Sobotky, resp. jejímu ministrovi pro lidská práva a menšiny Dienstbierovi, ministru zahraničí Zaorálkovi, ministru průmyslu Mládkovi, ministru obrany Stropnickému nebo ministru vnitra Chovancovi. Sobotka by nám v pětiminutovce lásky k EU vysvětloval nutnost vyššího stupně integrace v neoliberálně asociální ESU (Evropská sociální unie), Dienstbier by nám vyprávěl tklivé příběhy nešťastných islamistů ze Sýrie, prchajících před zlým socialistou Asadem do islámského ráje v Německu a dokazoval by nám, že podpora barevné revoluce v Damašku je vrcholnou povinností americké vlády a naší vlasteneckou povinností je s USA souhlasit. Kdo nesouhlasí, je ruský troll. Mládek by nám každý den názorně ukazoval jednu výhodu TTIP, Stropnický by zdůvodňoval účinnost zastrašování Ruska českými Pandury, Chovanec by nám zdůvodnil potřebnost cenzury protistátního Facebooku a blahodárnost léčby pendrekem na nádraží. A nikdo by jim neoponoval. Protože oni by na vládě schvalovali každoroční rozpočet ČT. Obdobné by to bylo, když by čirou náhodou vládl znovu Klaus, Nečas, Julínek a Langer…

Ano, Zeman vsedě by byl každý den dotázán Dolanským v předklonu, co si myslí o tom či onom… A Ovčáčkovy tiskovky by byly v plném znění přenášeny vždy, i kdyby prezidentův mluvčí deset minut mlčel.

Mě stěží může někdo nařknout z nenávisti vůči prezidentovi. Volil jsem ho, souhlasím s ním v mnohém. Repektuji ho jako hlavu státu, která se nebojí formulovat strategické body domácí i zahraniční politiky a korigovat ne vždy moudrá slova a činy Sobotkovy vlády. Nicméně preferuji odbornost pohledu nad servilitou vůči komukoliv. A proto nyní dávám prezidentovi žlutou (ne červenou) kartu. Za neprofesionalitu přístupu, o které se Lenin kdysi vyjádřil jako o vylévání vaničky i s dítětem.

Zatím nikdo nevymyslel jinou – a i podle mě poměrně rozumnou – cestu než veřejnoprávní model fungování mediální veřejné služby. To, že Česká televize v jedné části své činnosti, týkající se desetiny jejího rozpočtu a její činnosti, nefunguje, je otázka personální, nikoli systémová. Demokracie je správná, pokud jí nechybí demokraté. Zestátnění či plíživá privatizace, která bude následovat po takovém kroku, je hloupost.

Zestátnění je cesta k služebnému poklonkování, k nezájmu a odporu občanů a následně po devastaci sledovanosti k postupné a potupné privatizaci. K jásotu komerčních televizí, kterým už ve vymývání mozků diváků nebude nikdo konkurovat. To už víme od doby, kdy se zestátnila či ekonomickým vydíráním exekutivě podřídila některá média v Evropě – naposledy například televize Slovenska, Maďarska či Polska. Opravdu není třeba, aby namísto 25%–35% podílu na trhu měla ČT pouze 5–10 % jako STV po vyhladovění Rybníčkem, následném politickém vydírání Ficem a sloučení do RTVS za Radičové.

Když už nějaké změny v ČT, a ne takovéto... Tak jaké?

Česko má vynikající zákony o médiích veřejné služby, které snesou srovnání s německými či francouzskými, v mnohém je i předčí, má v mnoha ohledech vynikající televizi i rozhlas veřejné služby, ale má dnes bohužel mizerné zákonodárce. Povinností zákonodárců je hnát k odpovědnosti Radu České televize i Radu Českého rozhlasu, které zvolili, a ptát se jich, jak objektivně a jak vyváženě obě média informují, jak plní to, co jim zákon ukládá. Povinností zákonodárců je reflektovat stížnosti občanů – diváků a posluchačů a sledovat, jak věcně a fundovaně na ně s respektem k zákonu Rady odpovídají. Jak Rady vedou redaktory i ředitele k úctě a respektu k zákonům a dodržování Kodexu veřejné služby. V případech, jako je trvalá polemika nemalé části veřejnosti o objektivitě zpravodajství a vyváženosti publicistiky, je na místě vyvolat odbornou i politickou diskuzi na volebním výboru, která povede k doporučení Radě či k neschválení zprávy o činnosti, zprávy o hospodaření a následnému odvolání neschopné Rady. A jmenování nové, lepší. Tak, jak předvídá zákon. Či k odvolání neschopného radního, který je politikem, což podle zákona nesmí (Vodochodský – zastupitel za KDU-ČSL, Stehlík – zastupitel za KDU-ČSL, kdysi Jaklová za ODS), nebo který je schopen dovodit, že cenzuru nepohodlných názorů České televizi nařídila EU, což samozřejmě je nesmysl (Michal Jankovec).