Jak hodnotíte uplynulá léta? Jak jsme na tom třicet let od listopadu 1989?

30 let od listopadu 1989 jsme na tom nepochybně dobře. Podařilo se vybudovat demokratický stát se všemi funkčními institucemi a pluralitní demokracií. Jsme mnohem bohatší, můžeme cestovat po celém světě, můžeme si koupit to, na co máme, a nemusíme stát ve frontách. Považuji oněch 30 let za roky úspěšné, i když jsme občas škobrtli a udělali jsme nějaké chyby, ale tím bychom se neměli nechat otrávit.

Co přinesl listopad 1989 vám osobně?

Listopad 89 pro mě znamenal zcela zásadní životní změnu. Z vedoucího domova důchodců na malé vesnici na benešovském okrese jsem se velmi rychle dostal do politiky, přestěhoval jsem se do Prahy, potkal jsem svoji ženu, máme děti a mám práci, která mě plně uspokojuje. Ještě v říjnu 89 by mě ani nenapadlo, že se můj život může tak razantně změnit.

Také máme díky němu svobodu. Mnozí se však obávají, že jí opět ubývá. Cítíte to také tak?

Nevím, jestli lze říci, že nám ubývá svobody. Já říkám pořád stejně, co si myslím a co cítím. Na druhé straně vnímám, že je tady řada skupin, které chtějí určovat, co je dobře a co není dobře, co je správné a co není správné. Nálepkují ty, kteří mají jiný názor. Lze si to názorně ukázat na jednoduchém příkladu. Kdybych před listopadem 89 napsal někam větu, že rodinu tvoří otec, matka, děti a případně prarodiče, tak se nad touto větou nikdo nepozastaví, protože to je fakt, který nemůže nikdo zpochybnit. Dnes mohu být za tutéž větu nazván homofobem, potlačovatelem minoritních skupin a podobně. Slova ztrácejí svůj původní význam a z toho mám velkou obavu.

Jste předsedou Národní rady osob se zdravotním postižením. Jsou tito lidé dostatečně začleněni (a to i ekonomicky) do společnosti, zlepšuje se to oproti minulosti? A je toto případné zlepšení dostatečné?

Život lidí se zdravotním postižením se jak ekonomicky, tak společensky v mnohém zlepšil. Zpřístupňuje se prostředí, jsou podpůrné programy pro zaměstnávání a studium lidí se zdravotním postižením a mnoho dalšího. Samozřejmě, že je pořád co zlepšovat. Některé instituce, které mají pomáhat lidem se zdravotním postižením, nefungují tak, jak by měly, a to je velká chyba, na to si mnozí stěžují. Stát striktně vyžaduje dodržování lhůt a pravidel od občanů, ale sám je velmi často porušuje.