Objevují se různé výklady toho, kdo se zasloužil o pád komunistických režimů jak u nás, tak v celém východním bloku. Proč se vlastně zhroutily?

Většina lidí přirozeně touží vlastnit a rozhodovat si samostatně o svých záležitostech. Komunismus jde proti této přirozenosti. To je asi hlavní objektivní příčina pádu komunistických režimů. Obdobně dopadne i jeho umírněná západní varianta – socialismus s kapitalistickou tváří.

Vy jste se před třiceti lety listopadu 1989 aktivně zúčastnil. Velkým tématem tehdy byla svoboda. Jak to s ní je. Jsme dnes svobodní?

Pokud bereme svobodu jako možnost rozhodovat si na svém a za své, pokud tím nezasahuji (nad míru přiměřenou okolnostem) do analogické možnosti jiného, pak jsme na tom rozhodně lépe než za bolševika. Do ideálu je ovšem daleko, posledních asi dvacet let jsme svědky čím dále větší role státu na úkor svobody jednotlivce. Troufnu si nicméně tvrdit, že tehdy nikdo pořádně nevěděl, co bychom měli chtít, věděli jsme pouze to, co nechceme.

Mnozí vzpomínají na roky devadesáté, kdy prý bylo svobody nejvíce. I vy si to myslíte?

Ano. Stačí srovnat množství právních předpisů, množství úředníků, množství úřadů, množství dotací…

V souvislosti s 90. lety se však  také mluví o zločinech privatizace. Oprávněně?

V době privatizace nepochybně docházelo k mnoha kulišárnám. Někdo měl přístup k informacím, kontaktům a úvěrům, jiní ne. Ale ještě jsem neslyšel žádný konkrétní názor, jak to šlo udělat jinak, pominu-li obecné deklarace typu „mohlo se to udělat lépe“.