Německo podle zprávy Spolkové agentury pro sítě (BNA) vyrobilo v minulém roce 55 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů energie. Vy určitě nepatříte k těm, co by za to našim západním sousedům aplaudovali. Vidíte přesto v tom výsledku něco pozitivního?

Péče o zdravé životní prostředí je potřebou pro všechny odpovědné lidi na této planetě, nesmí se ale stát jen záminkou k ovládání občanů strachem a šířením klimatické hysterie. Z toho totiž na hony kouká prvořadé úsilí klimaticko-energetického komplexu zajistit si lobbisticky obrovské zisky na masové šíření technologií, jež jsou postaveny na povětrnostních podmínkách. Ve skutečnosti s občasnými zdroji energie (OZE), dnes dominantně solárními a větrnými, nejsou spojeny nízké, ale naopak obrovské a stále rostoucí náklady.

Na jedné straně tak nesmírně bohatnou ti, kdo jsou se zeleným byznysem spojeni, na straně druhé vše musí zaplatit občané ve svých účtech za elektřinu, plyn, ale také rostoucími „trestnými“ emisními daněmi uvalenými na benzín, naftu, letecký petrolej, bydlení a tak dále. Jen ekonomicky zajištění, odpovědní a informovaní občané budou činit vše možné pro udržitelné životní prostředí, prudce zchudlí lidé si takový „enviromentální luxus“ nebudou moci dovolit – bez skrupulí v kamnech třeba spálí jakékoli plasty a jiné odpady, aby měli dostupné teplo.

Evropská unie ve své zanícenosti pro zelené zítřky s něčím takovým určitě nepočítá. Jaká další opatření v blízké budoucnosti hrozí snížením životní úrovně běžné populace?

K emisním povolenkám, kterými zeleným oligarchům vlastně všichni spotřebitelé mj. asi jednou korunou z každé spotřebované kWh elektřiny nechtěně dotačně financují jejich miliardové příjmy, přijdou od roku 2027 emisní cla na produkty, jež země Evropské unie ve stále větší míře dovážejí ze zemí jako Čína či Indie. Evropská komise toto clo nazvala Mechanismem pro úpravu uhlíkových hranic (Carbon Border Adjustment Mechanism, CBAM). I když oficiálně to má zabránit tomu, aby podniky v EU po tvrdém uplatnění emisních certifikátů CO2 přesouvaly svou výrobu do zemí mimo Evropu. Ve skutečnosti si země EU dále zdraží dovoz životně důležitých komodit a služeb (například ocele, cementu a dalších), jež už dle stále restriktivnějších ekologických podmínek, a tedy ani ziskově, nepůjde v EU produkovat.

Je sice pěkný výsledek, že Němci své emise od roku 1990 snížili o 36 %, ale ve stejném období je Čína a Indie zvýšily o bezmála 400 % a otevírají stále nové uhelné zdroje. O čem se v EU vlastně bavíme, je omezení emisí hlavně z elektroenergetiky, svět je stále z více než 80 % spotřeby primárních zdrojů energie závislý na uhlí, ropě a zemním plynu a dle americké vládní Agentury pro informace v energetice tento podíl do roku 2050 dále poroste, protože rozvojové země nemají alternativu jiných zdrojů pro svůj hospodářský růst.

Obnovitelné zdroje budeme muset čím dál více využívat i u nás. Jak si s tímto vynuceným způsobem výroby a dodávání energie poradí česká ekonomika?

K občasným zdrojům energie, které v českých podmínkách mají v solárech maximálně 13% roční časovou využitelnost a ve větrnících nejvýše 23 %, se musí v elektroenergetické soustavě vždy zachovat stabilní zdroje, které spolehlivě dodají elektřinu, když slunce nesvítí a vítr nefouká. To může být na rozdíl od tvrzení zelených propagandistů souběh nefunkčnosti kdykoli a hlavně za tzv. temného období (německy Dunkelflaute). Typicky to platí pro situaci mrazivé inverze.

Představa, že vzniklou obří díru v dodávkách elektřiny mohou zacelit bateriová úložiště či zdroje spalující zelený vodík vzniklý elektrolýzou demineralizované vody (55 kWh elektřiny a 11 litrů upravené vody potřeba na výrobu 1 kg vodíku, který musí být stlačen a zchlazen na mínus 252 °C a jehož logistika je velmi složitá a drahá), naráží na obří náklady a tedy i ceny takto vyprodukované energie. Dle výpočtu předního českého energetického experta prof. Františka Hrdličky z ČVUT by obří baterie pro zajištění dodávky elektřiny pro Česko na pouhých 24 hodin přišla na cenu srovnatelnou s HDP ČR (asi 6 000 miliard korun) a s životností asi 10 let. Jedna kilowatthodina z baterie tak přijde i dle optimistické kalkulace společnosti Tesla na 2200 korun (nikoli MWh, ale skutečně jen 1 kWh).

Přestože německé ministerstvo hospodářství a ochrany klimatu oslavuje, že „padesátiprocentní hranice získané elektřiny z obnovitelných zdrojů energie byla pokořena“, může dlouhodobě fungovat neustále rostoucí podíl OZE na celkové produkci energie za cenu ekonomické stagnace či poklesu?

Výsledkem takové zelené tranzice příkladně na Německu je budování paralelních dvou větví energetiky: politicko-ideologické upřednostňovaných a již 23 let dotovaných OZE (dnes je se 150 GW vlastně rovna dvojnásobku nejvyššího denního zatížení soustavy v Německu) a trpně přijímaných „rezervních, záložních“ zdrojů z uhlí (38 GW) a zemního plynu (32 GW), které dostávají dotační, tzv. kapacitní platby, jež provozovatelům kompenzují ztráty z omezování výroby. Poslední tři moderní jaderné elektrárny si atomem vystrašení Němci pod vedením populistických politiků zavřeli 15. dubna 2023. Kapacita zeleného vodíku zatím v Německu neexistuje a má se zřejmě ze 100 % do země dovážet, snad z Afriky a Chile. Nad tím vším se buduje zcela nová distribuční síť, která se speciálními datovými centry a zapojením umělé inteligence musí zvládat v minutových intervalech obrovskou výkonovou nerovnováhu zaviněnou závislosti OZE na povětrnostních podmínkách.

Nelze se tedy divit, že běžná cena elektřiny v Německu je kolem 0,40 eura/kWh (9,80 Kč), a někteří experti se domnívají, že s dalším plánovaným (ale nereálným) růstem instalovaného výkonu OZE na 350 GW v roce 2030 (80% podíl na energetickém mixu) a na 700 GW v roce 2035 (100% podíl v energetickém mixu) cena elektřiny vyskočí až na 0,80 eura/kWh (19,60 Kč). Už současná cena elektřiny je ale pro německý průmysl nepřijatelná, kdy například šéf koncernu Volkswagen Oliver Blume pro zachování konkurenceschopnosti obří německé automobilky požaduje finální cenu elektřiny 0,07 eura (1,70 Kč). Firmy v Německu, kde vládě v Berlíně docházejí prostředky na dotování těchto cen energie, již opouštějí zemi a přenášejí výrobu do Asie či Ameriky.

Česko jde už léta bezmyšlenkovítě ve stopách svého západního souseda a nejinak je tomu i v případě energetiky. Čeká nás tedy stejně neblahý vývoj?

Podobnému vývoji čelíme v České republice, kde se kopírují německé dotace do solárů a větrníků, a dokonce předčasně se má ukončit výroba z uhlí bez myslitelné náhrady, nejpozději mají být všechny tepelné elektrárny odstaveny už v roce 2033. Německá vláda ovšem dosud nerevidovala svůj plán ukončit produkci energie z uhlí až v roce 2038. A nebude to moci učinit, protože nemá peníze na rychlou výstavbu 55 velkých paroplynových elektráren (výkon 25 GW), které by měly uhelné zdroje přechodně nahradit, než je zase má substituovat zelený vodík. Koncem roku 2023 Spolková agentura pro sítě (BNA) vydala zprávu, která v kruzích expertů vyvolala senzaci. Ovšem česká média ji „velkoryse“ pominula, protože není v souladu s mainstreamovým zeleným narativem. Přinejmenším do konce března 2031 vlastně vládě zakázala odstavit 26 velkých uhelných elektráren, jež jsou dle BNA „zcela nezbytné pro stabilitu sítě“.

Ovšem v rámci politické taškařice jménem dekarbonizace tyto zdroje budou postaveny mimo trh (tedy jakoby v systému nebudou existovat) a budou dostávat peníze ve formě kapacitních plateb mj. za to, že jsou v pohotovosti pro případ potřeby. A ty samozřejmě nastávají neustále, nejen v zimě. Zájemci o tuto tematiku vše mohou velmi dobře sledovat a analyzovat v Německu i další zemích na portále Electricity Maps.

U nás to bude fungovat podobně?

Ne. Česko si totiž kapacitní platby na uhelné a plynové zdroje v Bruselu „zapomnělo“ dojednat. Česku tak už v roce 2025 hrozí, že se stane vysoce závislým na dovozech (dosud export 10-12 % produkce), jež v krizových zimních měsících nebude ani odkud importovat (Němci také dovážejí) a může ve špičkách spotřeby o pracovních dnech chybět až ¼ stabilní elektřiny. Uvažovaná „regulace na straně spotřeby“ by nutně v takové situaci znamenala odstavování velkých a energeticky náročných průmyslových firem.