Dokonce i skon Karla Gotta výrazně rozdělil českou společnost. Na Žofín se s ním přišlo rozloučit téměř padesát tisíc jeho obdivovatelů, ulice před jeho vilou byla zaplněna svíčkami a vzpomínkovými předměty, byl mu vystrojen velkolepý pohřeb se státními poctami a vyhlášen státní smutek, ale slyšet byli i kritici pohřbu se státními poctami a státního smutku, kteří připomínali zpěvákovo propojení s minulým režimem. Jaký je váš pohled?

Já myslím, že pohřby s účastí státu by se měly týkat jen významných státníků a národních hrdinů, tedy například vojáků padlých v Afghánistánu. Pro ocenění umělců, nebo třeba i vědců máme jiné možnosti. Takhle abychom pomalu zavedli nějakou komisi, která by posuzovala, kdo ano a kdo ne.

Ani největší odpůrce Karla Gotta nemůže popřít, že on byl významným fenoménem v životě naší společnosti. Významným ale ještě neznamená kladným nebo záporným. Gott se rozhodně nijak nezasloužil o naši státnost. Takže ty úplně první úvahy o uspořádání státního pohřbu nemohu nazvat jinak než jako naprostou hloupost.

Psychiatr Cyril Höschl zmínil, že Karel Gott provázel životy generace Čechů, Slováků a Němců, kteří strávili většinu života v šedém komunismu, Gotta měli rádi a mohli se s ním morálně identifikovat. Stud, že volili komunisty, potřebovali vytěsnit. „Identifikace s někým, kdo taky nebyl žádným disidentem, z nás smývá hříchy světa,“ podotkl na Dvojce Českého rozhlasu Höschl. Myslíte, že jsme si i prostřednictvím slavného zpěváka omlouvali kývání komunistům?

Husákův režim si národ v podstatě koupil. Nabídl relativně bezproblémový život s nevelkými možnostmi, ale značnými jistotami. Na oplátku očekával, že se lidé vůči režimu nebudou vymezovat. Do toho obrazu Gott ideálně zapadal – on přímo ztělesňoval tuhle nepsanou dohodu: Uhlazené vystupování, krásný hlas zpívající o ničem, pohodlný život bez občansky odvážných postojů… Byl jakousi vlajkovou lodí té Husákovy pseudo idyly.

Nad smrtí Karla Gotta se zamyslel i písničkář Jaroslav Hutka. Podle něj byl zpěvák slavný „z rozhodnutí strany a vlády“, lidé prý jiné možnosti neměli, a tak se Gotta naučili milovat. „Bylo nás víc, co jsme měli nadání, nekopírovali jsme úspěšné světové hity, měli píli, ale vytvářeli písně proti proudu a zákazům. Také jsme se nějak prosadili, ale když někdo dostane koně a druhý jde bos po kamení, tak prostě dojde jinam a je na něj jiný pohled,“ porovnal Hutka svou kariéru s Gottovou. Je na tomto tvrzení něco pravdy? Těžil Gott významným způsobem ze spolupráce s režimem?

Myslím, že Gott by byl úspěšný v každém režimu. Měl zřejmě schopnost chytnout ten masový proud. A poptávka po nekonfliktní spokojenosti byla, je a bude. Byl ostatně oblíbený a velmi úspěšný i v západním Německu. Když jsem v roce 1987 mohl poprvé navštívit svého dědečka, politického emigranta žijícího ve Vídni, byl jsem v šoku, když mi říkal, jaký má Gott v Německu úspěch. Pro mne byl tehdy Gott synonymem režimu, který jsem nenáviděl. Jiná věc je, že v konkrétních podmínkách normalizace činil konkrétní kroky vstřícné k režimu, tedy se morálně příliš neosvědčil. A využíval situace ve svůj prospěch.

Paradoxně ovšem i Jaroslav Hutka, kterého si lidsky velice vážím, vděčí za svou slávu tehdejšímu režimu. Tím, jak se vůči němu vymezil, získal veliké publikum, které by jinak neměl. Na rozdíl od Gotta mu to nepřineslo ekonomický prospěch, ale slávu a popularitu ano.