Když jste v Ostravě představoval svou knihu Společnost věčného mládí, říkal jste, že „v 60. letech to, že spadne mezi bezdomovce, si připouštělo 15 procent lidí, dnes si to připouštějí tři čtvrtiny Francouzů“. Také jste zmiňoval, že jsme dohnali Západ v tom, že se učíme žít na pár metrech čtverečních. Jak předpokládáte, že se sociální situace změní v ekonomické krizi, která přichází?

To, že výrazně vzrostl počet lidí, kteří nevylučují, že skončí jako bezdomovci, neznamená, že významně vzroste počet bezdomovců. Je to jen indikátor toho, že poměrně prudce narůstá pocit nejistoty. Dnes není schopen nikdo odhadnout, jak se sociální situace pro koho s příchodem další krize vyvine. Jisté je jen to, že se zvýší existující rozdíly ve společnosti. Těch, kdo i z krizí profitují, bývá vždy mnohem méně, než těch, kdo na nich prodělávají. Zvýší se tedy míra nerovnosti.

Mimochodem, v knize máte kapitolu s názvem Jak být šťasten v době krize. To by se teď mohlo hodit. Píšete, jak v roce 2008 využil hospodářských problémů David Cameron a po drastických škrtech začal sledovat indikátor štěstí ve společnosti, protože peníze nejsou tak důležité jako radost v srdci. Sleduje se vlastně v Evropě nějak komplexně štěstí? Myslíte si, že s tím někdo přijde? Možná že právě taková brožura s grafy v EU chybí…

Nepátral jsem po tom, jestli mají třeba v Evropské komisi zvláštní úřad pro sledování míry štěstí. V Evropském parlamentu během mého působení žádný výbor pro měření štěstí neexistoval. Tam by to bylo ale zbytečné, málokde jinde najdete tolik šťastných, usměvavých a spokojených lidí jako v evropských institucích. Ke štěstí stačí někdy i málo. Britové byli šťastní, že odcházejí, ostatní byli šťastní, že zůstávají.

Bez ohledu na statistiky, pravdou je, že nejen u starších lidí, ale také u části mladé generace se šíří názor, že budoucnost je černá a „dobře už bylo“. Často ani nežertují. Jsou důvody k takovému pesimismu? Sledujete podobné názory u svých studentů? 

Naši absolventi pracují s nezaměstnanými, s předluženými, s lidmi propuštěnými z vězení, s dětmi z rozbitých rodin, s lidmi staršími a nemocnými, s bezdomovci. Přesto nebývají nijak zvlášť pesimističtí. Myslím, že mnohem více pesimistů se dá najít v oborech, jejichž absolventi tak úplně přesně nevědí, s čím pracují, a zda vůbec.

Už v minulých měsících, zejména v souvislosti s protesty mládeže proti klimatické změně, jsme slýchali názor, že dnešní mladí, generace „mileniálů“, jsou ztracená generace, nebo první generace, která se bude mít hůře než jejich rodiče. Není tento názor trochu přehnaný v situaci, kdy současní mladí vyrůstali v hospodářském růstu? Mimochodem, i hospodářská krize po roce 2008 odezněla během dvou let, a vlastně nebyla až tak moc dramatická…

Hospodářská krize se mnohem více dotkla mladých ve Španělsku, v Itálii i ve Francii než u nás. Naši mladí na svou první skutečnou krizi teprve čekají. Také je ovšem postihne selektivně a postihne je v různých ohledech.

Ti ve velkých městech budou mít potíže se zaplacením bydlení, ti v menších městech a na venkově s tím, aby sehnali práci. Bude se po nich po všech přitom vyžadovat, aby ve stále konkurenčnějším prostředí bojovali o své místo ve společnosti. Ti, kteří uspějí, nebudou příliš solidární se svými vrstevníky. A ti, kteří neuspějí, budou hledat nějaké viníky, které za svůj neúspěch učiní zodpovědnými.

Vždycky to tak fungovalo. Není důvod, aby to v epoše pravdy a lásky fungovalo jinak.