Vládní koalice připravovala komplexní novelu zákonů o České televizi a Českém rozhlasu, ale nakonec upřednostnila cestu několika menších novel, z nichž ta první má měnit způsob volby mediálních rad. Je dobře, že se legislativa bude měnit postupně a ne najednou?

Bylo by dobře, kdyby vládní koalice své záměry nejdříve zveřejnila, získala si pro ně podporu minimálně u odborné veřejnosti – nejlépe formou odborné konference, kde by si vyslechla polemiku – a zapracovala námitky dříve, než ve Sněmovně při čtení ve výboru. Silou protlačovaná Sněmovnou není nejlepší způsob, jak zjistit, že prosazovaný nápad je blbost…

Dle mého skromného názoru člověka, který se zabývá mediální legislativou už více než dvacet let, je způsob volby mediálních rad to úplně poslední, co je třeba měnit.

Čím by se tedy mělo začít?

V první řadě vynucením dodržování zákona tam, kde to lidé nejvíce kritizují.

Dodržováním nestrannosti a objektivity zpravodajství, a to i v tak obtížných situacích, jaké nastávají nyní v souvislosti s válkou. Putin není pro zpravodajství netvor, ale prezident. Rusko není plné „Rusáků“, ale občanů. A Volodymyr není svatý, ale ve válce lže stejně, jako všichni. Jednozdrojová informace je jednozdrojová, i když ji vypráví mluvčí napadené Ukrajiny. A válka znemožňuje podávání objektivních zpráv, pokud nestojíme na bojišti sami, ale vezeme se na něčím tanku. To je třeba opakovat.

Neustále je třeba odkazovat na primární zdroje a nevydávat vyčteninky za informace. Reuters či AP jsou autority stejné, jako Nová Čína. Čili žádné. BBC je také aktivistická. Já chci vědět, čí je ta vyčtená informace. Kdo ji první řekl. Byl to Zelenskyj a nebo Gerasimov?

Zpravodajství je a musí být bezpříznakové. Nesmí být zřetelné, na jaké straně redaktor/hlasatel stojí. I kdyby stál na okraji masového hrobu. Nepřijatelná jsou přídavná jména a příslovce hodnoticí cokoliv a kohokoliv včetně slůvek „demokratický“ nebo „totalitní“. Na klasifikaci je třeba zapomenout. Zejména na nálepky o hybridních hrozbách, Putinových trollech, či dezinformacích tam, kde nejde o informaci, ale o odlišnou interpretaci skutečnosti – názor. Notebene nezapomeňme, že obě strany konfliktu lžou a pravda vychází najevo se zpožděním. Říkat dnes kategoricky, co je a co není pravda, může jen ten, kdo stojí na bojišti. Což není ani jeden novinář.

Otázky je třeba klást otevřené, nikoliv konfrontační. Redaktor zprostředkovává názor hosta, nikoho nezajímá názor jeho nebo jedné paní, která něco povídala. Embeded journalism zakládá podezření z dvojí loajality. Povídat by mohli novináři Kubal nebo Rožánek, objímající se se svými kamarády z řad vojáků. Jeden na prsou samopal, druhý nášivku PRESS. A pak jim věřte.

Čemu tedy věřit?

Existuje pět otázek připisovaných starověkému učiteli rétoriky v Římě Hermagorovi z Temnosu, které má zpravodajství jako shromažďování informací odpovědět: Kdo? Co? Kdy? Kde? a Proč? Každá otázka by měla mít věcnou odpověď – fakta, která je nutné uvést, aby byla zpráva považována za úplnou. Důležité je, že na žádnou z těchto otázek nelze odpovědět prostým „ano“ nebo „ne“. Až posléze převzal tyto vzorové otázky Aristoteles v Nikomachovské etice a Politice. Vše ostatní mimo odpovědi na těchto pět otázek je komentář. Názor. Mínění. Domněnka.

Naznačil jste, že informační zdroje z Ukrajiny mohou manipulovat stejně jako ruské. Jak se ale dobrat objektivního zpravodajství z války?

Dodržováním nestranné vyváženosti. Ruské zdroje jsou stejně dezinformační, jako ukrajinské. Morální hysterie není na místě. Opoziční zdroje jsou stejně tendenční, jako ty vládní, nelze jednu část politického spektra uštěkávat anebo nenávidět tak, jak to dělá například mladý Železný. Televize musí sloužit komunistům i antikomunistům. Protože jedni i druzí si ji platí. Neviděl jsem v ČT jediný pořad, který by interpretoval minulost jinak, než aktivisté ze spolku Post Bellum a další odpůrci socialistického režimu. Snad jen, když vysílali Nemocnici na kraji města. Když slyším o tvůrčí nesvobodě v době Husákova socialismu, nechápu, kde jsem to prožil mládí a kde jsem studoval. A ve vztahu k EU musí televize i rozhlas respektovat jak názory „pro“, tak názory „proti“ v míře, kterou aktuálně určují průzkumy veřejného mínění. To vše je třeba vynutit pracovněprávními sankcemi, když po dvaceti letech po televizní rebelii jsou někteří redaktoři přesvědčeni, že rozhlas či televize je „jejich“. Není. Jsou „naše“.

Byl jsem jedním z těch, kteří pro obě média připravovali etické kodexy. A prosadil jsem do nich po zkušenostech z televizní rebelie zcela záměrně sankce podle zákoníku práce. Vyhazov pro ty, kteří poruší zákon či Kodex. Sněmovna tuto verzi kodexu schválila a ta dodnes platí. Stačí podle kodexu postupovat a postup náležitě zdůvodnit, aby případný soud v pracovně-právním sporu netápal.