I když mladé generaci už skoro nic neříkají únorové události roku 1948, od některých politiků i historiků slýcháme, že je třeba si komunistické převzetí moci stále připomínat a čerpat z něj zkušenosti i pro dnešek. Historik Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd ČR to zdůvodňuje tím, že přítomnost tehdejší události v mnohém připomíná. Žijeme v podobně zlomové době a je také ohrožena demokracie?

V určité zlomové době jistě žijeme, ale je otázka, čím přesně se podobá době po druhé světové válce. Tehdejší svět šel doleva, jak se říká, a současný svět směřuje kam? Rozhodně ne doleva, pokud tím myslíme poválečný imperativ rozšířený ve většině zemí: vyvarovat se selhání liberální demokracie – ekonomická krize, nástup Hitlera k moci, vznik války – tím, že vytvoříme spravedlivější ekonomický systém, který překoná propastné rozdíly v rozdělení bohatství a umožní sociální vzestup neprivilegovaných. Tak se na to dívala většina politiků, u nás to byly všechny čtyři strany Národní fronty včetně lidovců a národních socialistů. Dnes je toto téma v reálné politice stále okrajové a celosvětově se tyto rozdíly stále zvětšují.

Někdo pak může z února 1948 vyvodit absurdní poučení: únorový převrat byl nakonec umožněn tím, že převládl imperativ k ekonomické demokracii – k socializaci. Komunisté by se jinak nedostali tak snadno k moci. Poučení je: základním nebezpečím pro demokracii je imperativ socializace, který znamená snížení ekonomických a sociálních nerovností. A to je podivné poučení, protože tyto nerovnosti, zvlášť v dnešní extrémní podobě, naopak demokracii poškozují a omezují. Například se může stát, že právo volit bude opět určeno majetkem, jak tomu bylo před prosazením všeobecného volebního práva sociálnědemokratickými stranami na začátku dvacátého století.

V čem tedy spočívá analogie nynějšího stavu a situací po roce 1945? V šíření lživých zpráv a v neschopnosti demokratických politických stran adekvátně reagovat na situaci?

Mezi dneškem a poválečnou dobou jsou pouze vzdálené podobnosti, protože dnešní doba má přesně opačné základní směřování, než měla doba poválečná. Že dnešní pravicový populismus se také snaží manipulovat obyvatelstvo a také šíří polopravdy nebo falešné zprávy nebo že také chce získat co největší moc, je všechno, co se o tom dá říct. Jedna věc je však opravdu společná. Tehdejší demokratické strany nepřišly na to, jak reálně čelit vzestupu komunistů a jak odvrátit hrozbu převratu, a tak to vyřešily amatérsky provedenou demisí. Když se podíváme na dnešní strany, které chtějí čelit novému populismu, ukazuje se, že jsou podobně bezmocné a jejich recepty často končí pravým opakem: posílením populistických stran. Populismus říkám s jistou výhradou, protože hnutí ANO není klasická populistická strana, nýbrž spojuje tradičně demokratické a populistické prvky, ale to je jiné téma.

Proč ale minulý režim a jeho zakládající událost, únor 1948, zůstává určitým přízrakem, který obchází Českou republikou a hrozí, že se vrátí a znovu se uskuteční?

Je to celkem jednoduché. Věří někdo skutečně, že minulý režim nebo únor 1948 se může opakovat? Pokud ano, tak ať si srovná tehdejší svět a dnešní svět, tehdejší geopolitickou situaci a dnešní geopolitickou situaci a tak dále. Strašení návratem minulého režimu a novým únorem 1948 má určitou mobilizační funkci: něco se voličům musí říct, třebaže to má k realitě na hony daleko. Když pak přestává zabírat strašení minulým režimem, musí se nalézt nové strašidlo. Proto téma islámu a migrace přišlo jako na zavolanou a do značné míry začalo plnit funkci, jakou mělo téma „minulý režim“ nebo „únor 1948“: vyplňuje prázdno v politických programech.