Povídání o Ukrajině začneme jinak než válkou, která na jejím území probíhá už téměř čtyři měsíce. A sice událostmi starými devadesát let. Jak jste se dostal k tomu, že jste začali natáčet dokument o hladomoru na Ukrajině z počátku třicátých let?
Cesta k filmu o hladomoru v Ukrajině v letech 1932-1933 byla dlouhá a občas i trnitá. Původně – v roce 2005 – jsem nabízel námět na dokumentární film o Ukrajině jako takové. V té době se tady pohrdalo touto národností, což bylo způsobeno tím, že o Ukrajině v podstatě nikdo nevěděl nic. Když mi byl námět zamítnut s tím, že: „Koho by zajímala nějaká Ukrajina“, věděl jsem, že to téma je neprůchodné. Až při natáčení dokumentárního filmu pro Českou televizi o našich krajanech na Ukrajině jsem narazil na vyprávění o hladomoru. Moc jsem o tom v té době nevěděl, jako o tom – podle mě – nevědělo 99 procent Čechů. Začal jsem vyhledávat různé zdroje, jak se co nejvíc o tomto tématu dovědět. Když chci nějaké téma otevřít, vždycky se snažím najít co nejvíc podkladů a prostudovat je. Narazil jsem na to, že v éře Sovětského svazu se o tom nesmělo mluvit a kdo promluvil, byl odeslán třeba na deset let na Sibiř. A z toho plynoucí strach přetrvával ještě několik let po rozpadu SSSR.
Nakonec se mi povedlo navázat kontakty s archivy na Ukrajině s příslibem, že pro účely našeho filmu tajné materiály odtajní. V té době jsem začal hledat spolupracovníky. Domluvil jsem se s Markétou Adamcovou, se kterou jsme spolupracovali na dvou filmech, že pomůže při psaní scénáře a při dalších nezbytných pracích pro přípravu eventuálního natáčení. A tak jsme v roce 2017 začali pracovat na konkrétních přípravách. Hledali jsme producenta, začali jsme jezdit po archivech na Ukrajině a sbírat materiály pro realizaci filmu. Hlavním motorem pro nás byla skutečnost, že o této obří tragédii se u nás – a předpokládám, že i v Evropě – pořád nevědělo téměř nic a naší snahou bylo toto téma otevřít.
Proč se ale z plánovaného filmového či televizního dokumentu stal dokument knižní?
Přes naši veškerou snahu uplatnit náš projekt v rámci televizního vysílání, ani přes snahu najít producenta se nám nepovedlo sehnat dostatek finančních prostředků. Film jsme proto natáčeli až do roku 2021 za pomoci jen dvou sponzorů, což neřešilo ani pět procent celkového rozpočtu. Zbytek jsme financovali ze svých prostředků. A i když jsme film nabízeli několikrát, pokaždé jsme se setkali s tím, že to nikdo nechtěl. Kromě již zmiňovaného odmítnutí „koho bude zajímat nějaká Ukrajina“, jsme se dočetli, že „téma není ničím zajímavé, máme lepší projekty v plánech“, nebo také, že „téma je nacionalistické a není vyvážené“. Brali jsme to tak, že každý producent i vedení televize se samostatně rozhoduje o tom, co bude vysílat a co ne. Takže – co přijme a co nepřijme. Náš film měl smůlu v tom, že nebyl nikým přijat už od samého začátku. A jelikož nám bylo posbíraného materiálu líto, nabídli jsme ukázky ze scénáře s průvodním slovem o vzniku našeho filmu nakladatelství Olympia. A protože se text šéfredaktorovi líbil, vznikla kniha. Její hlavní podobu jsme nechali na odbornících v nakladatelství. My jsme dodali jen text a fotografie vytvořené ze záběrů z filmu. Všechno to nejdůležitější z filmu však v knize je.
Jaké byly vaše hlavní zdroje pro co nejvěrnější vylíčení a popis tehdejších událostí?
Zdrojů pro věrné vylíčení tehdejších událostí jsme měli několik. Dbali jsme přitom na to, aby se informace „křížově“ shodovaly. Když například řekli něco vědci, hledali jsme potvrzení jejich slov v archivech. Když jsme něco našli v archivech, žádali jsme o doplnění buď vědce, nebo archiváře, vědecké pracovnice v archivech. Zároveň jsme některé skutečnosti srovnávali s dobovými informacemi v tisku. Velkým průvodcem byly také deníky, které si psali lidé v těch letech. Pro nás byl východiskem deník učitelky Radčenko, která si psala pečlivě poznámky, a v archivu jsme měli možnost prostudovat každou stránku jejího deníku. Mimochodem, když její deník našlo KGB v roce 1945, byla za „pomluvy socialistického zřízení“ odsouzena na deset let do pracovních táborů na Sibiři. Dostali jsme také v Národním Muzeu Hladomoru-Genocidy v Kyjevě starší záznamy vzpomínek pamětníků, sice ne příliš technicky kvalitní, protože z VHS záznamů už se dnes těžko něco přepisuje do současné kvality, přesto tato svědectví mají vypovídací hodnotu. V archivech jsme dohledávali korespondenci mezi Stalinem a oblastmi, nebo rozsudky nad „kulaky“.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jiří Hroník