V blížících se volbách do Evropského parlamentu se budou o přízeň voličů ucházet jak strany a hnutí typu TOP 09, STAN či nových subjektů europoslanců Jaromíra Štětiny či Pavla Teličky, pro něž jsou priority a postoje bruselských elit více než přání českých občanů, ale i ti, co hlásají, že budou hájit naše národní zájmy. Jaké jsou ty české národní zájmy a nejsou zájmům jednotlivých členských zemí nadřazeny zájmy Evropské unie jako celku, třeba ve formě proporčního rozdělení imigrantů do jednotlivých členských zemí, aby tíhu nenesly jen Itálie a Řecko?

Český národní zájem není zase tak složité téma. Je to bezpečí občanů i republiky jako celku. To především. Pak je to zachování určité minimální míry suverenity, a to například v otázkách bezpečnosti, sociálního zabezpečení, v otázkách azylu a migrace. K českému národnímu zájmu jistě patří i možnosti exportu našich podnikatelů. A našli bychom další oblasti, jako například energetickou bezpečnost, čisté životní prostředí a podobně. Nicméně vzhledem k situaci v dnešním světě dávám na první místo bezpečnost. Bohužel, Evropská unie čím dál více narušuje to, co bych nazval naší bezpečnou zónou. Oblast rozhodování, nad kterou dosud máme kontrolu. Jsme státem, který má svou přítomnost a budoucnost ještě stále ve svých rukách. Říkám-li státem, nemyslím jakýkoli stát, žádnou prázdnou nádobu, do které lze nalít libovolnou ideologii a libovolné lidi dle aktuálních nálad. Myslím tím konkrétní stát s konkrétními tradicemi, s konkrétní historií. Myslím tím českou, moravskou a slezskou zemi. Stát, který nikoho nikdy nekolonizoval, nikoho vojensky neokupoval. Stát, který nemusí cítit žádný komplex z minulosti a nemusí si ho léčit tím, že bude páchat civilizační sebevraždu. Může nás mrzet maximálně to, že jsme se nebránili, když jsme měli a mohli. Spolupracujme s evropskými národy, ale nenechejme si vnutit myšlenku, že nutnou daní za tuto spolupráci je nekritické přijímání nesmyslů.

S naplňováním svých zájmů v rámci Evropské unie nebyli spokojeni Britové, a tak si odhlasovali brexit. Ve čtvrtek nad ránem byl ale na jednání nejvyšších představitelů členských zemí EU dohodnut další odklad odchodu Spojeného království, a to až na konec října. Čí je to vina, že se ani po třech letech od referenda v červnu 2016 nepodařilo Britům z Unie vymanit? A věříte vůbec, že se jim to podaří?

Myslím, že je třeba nazvat věc pravým jménem. Proces vystoupení z Evropské unie, jak jej upravuje Lisabonská smlouva, podle které dnes EU funguje, je úmyslně nastaven tak, aby vystoupení z EU bylo fakticky velmi obtížné, až nemožné. Formálně to tak možná nevypadá, ale praxe ukazuje, že to tak je. Osobně bych dnes vsadil jen málo na to, že Velká Británie skutečně EU opustí. Rád se budu mýlit. Ne proto, že bych z jejího vystoupení měl radost, ale proto, že si to Britové odhlasovali v referendu. A takové rozhodnutí má být naplněno, protože to je skutečná demokracie. Opakování hlasování proto, že nedopadlo dle mých představ, je zvrácenost, která má s demokracií společného jen máloco. Veřejné mínění je komplexní jev, který se neustále mění a přechodná lhůta, kterou Lisabonská smlouva nařizuje, znamená, že rozhodnutí o vystoupení, rozhodnutí o podmínkách vystoupení a samo vystoupení se nutně odehrají v rozdílných kontextech, v rozdílných společensko-politických situacích. Vzhledem k tomu, jak silný vliv mají evropeističtí aktivisté v médiích a v jiných sférách veřejného života, je zřejmé, že čas bude vždy pracovat proti těm, komu se povedlo v referendu prosadit vystoupení z Evropské unie. Na příkladu Velké Británie je to dobře vidět. Abych to shrnul, jednou se Britové rozhodli a toto jejich rozhodnutí mělo být v nejkratším možném čase naplněno. Mohu si o jejich rozhodnutí myslet cokoli, ale to, že dosud EU neopustili, je špatná zpráva pro demokracii.

Česká republika je jednou ze zemí, kterých se úzce dotýká kauza dvojí kvality potravin. Tento týden bude Evropský parlament schvalovat dohodu, která je proti této praktice benevolentní, když šance na přijetí pozměňovacího návrhu, jenž zahrnuje zákaz jakéhokoli odlišného složení výrobků se shodným označením či obalem, je nepatrná. Co si myslíte o tom, že v EU budou nadále existovat spotřebitelé první a druhé kategorie, do níž spadají i Češi?

To je pro mě naprosto nepřijatelné. Na tomto příkladu vidíme, že když dojde na věc, jdou vzletné ideály stranou a na stole jsou jen zájmy. Berme proto spolupráci států v EU pragmaticky a nechtějme si hrát na evropský stát. A hlavně, mějme se vždy na pozoru, když na nás jdou se vznosnými ideály evropské integrace. Známý brněnský bavič Franta Kocourek měl takové heslo: „Furt ve střehu“…