Od dubna takřka do začátku prázdnin čelila země sérii demonstrací, které byly nejprve označovány za protest proti jmenování ministryně spravedlnosti Marie Benešové do funkce a s tím spojenému údajnému ohrožení nezávislosti justice, ale postupem času vykrystalizovalo, že jsou namířeny především proti Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Jak jste ty akce spolku Milion chvilek vnímala vy?

Osobně se nedomnívám, že by nezávislost justice byla fakticky ohrožena. To, že dojde k selhání nějakého jednotlivce, neznamená, že by český justiční systém nefungoval dobře, nebo by k tomu neměl nastavené dobré podmínky. Na druhou stranu, jisté pokusy o útoky na nezávislost soudů zde ze strany určitých osob zaznamenat lze, a to dokonce i ze strany těch, kteří působí v nejvyšších státních funkcích. Nezávislost justice je přitom stěžejní podmínkou jejího fungování v právním státě, a tedy jakékoliv pokusy o její ohrožení je třeba důrazně odmítat a postihovat.

Souhlasím s tezemi, které spolek Milion chvilek hlásá, neboť nepovažuji za udržitelné a akceptovatelné, aby v čele české vlády stál člověk, který je jednak evidován jako agent v seznamech StB, a jednak trestně stíhán pro poměrně závažnou trestnou činnost. Mám za to, že obecně každý politik, který zastává nějakou významnější funkci, by se nejméně do vynesení pravomocného rozsudku o tom, zda se dopustil trestného činu, či nikoliv, měl takových funkcí vzdát.

Daly se ty protesty brát i jako zkušební palba před 17. listopadem, kdy si připomeneme třicáté výročí událostí, které vedly k přechodu od totalitní k demokratické společnosti? Je společnost v takovém kvasu, že by si dokázala vynutit odchod politiků, proti nimž se lidé na shromážděních nejvíce vymezovali? Čekáte horký podzim i s ohledem na to, že se demonstrace po té červnové s čtvrtmilionovou účastí svolává na pražskou Letnou v předvečer výročí, tedy na 16. listopadu?

Dnes je již jiná doba. V současné politické situaci se nedomnívám, že by někdo z těch, proti kterým jsou demonstrace namířeny, dobrovolně odešel. Je zde nedostatek politické kultury a morálky, mnozí politici se drží „u koryt“ za každou cenu a lidé už si také, bohužel, zvykli na to, že čelní političtí představitelé jsou trestně stíháni, či dokonce odsouzeni. Jak vidíme při volbách, lidem to nijak zvlášť nevadí. Bohužel. Politikům se to prostě podařilo názorově nastavit tak, že většina lidí je spokojená s tím, když má na první pohled vyšší příjem nebo nějaké úlevy, a když je jim přislíbeno, že je někdo ochrání před nějakým zrovna „aktuálním nepřítelem“. To, že ve skutečnosti jsme na tom ekonomicky hůř, mnozí voliči nevidí či ani nechtějí vidět.

Přesto mají demonstrace smysl. Ukazuje se, že občanská společnost je ještě schopna se semknout a bojovat za udržení demokracie. Až to bude každému jedno, tak nastane problém.

Pikantně v této atmosféře působí skutečnost, že v Poslanecké sněmovně prosadili komunisté usnesení, že „privatizaci 90. let provázely excesy, chyby a zločiny“. Je požadavek na „vyšetření zločinů privatizace“ oprávněný? A jsou zrovna komunisté ti praví, kdo by ho měli navrhovat? Tíží naši společnost více zločiny komunismu, nebo zločiny privatizace?

Z mého pohledu není rozhodující, kdo uvedený návrh inicioval, byť to ze strany KSČM mohlo vyznít poněkud absurdně. Pro usnesení však hlasovali i členové ANO, SPD, Piráti, sociální demokraté a někteří nezařazení poslanci. Jediný, kdo hlasoval vyloženě proti usnesení, byla většina poslanců z ODS – konkrétně 12 z 23. Zde se nabízí otázka – proč? Já osobně a v souladu se zmíněným usnesením Poslanecké sněmovny jednoznačně souhlasím s tím, že při privatizaci majetku státu došlo k velké řadě excesů, chyb i zločinů, které způsobily České republice a jejím občanům škody na majetku v řádech stovek miliard korun a které vlády České republiky dosud nedořešily a jejich následky neodstranily.

Pokud bych se měla vyjádřit k tomu, co tíží naši společnost více – zda zločiny komunismu, nebo zločiny privatizace, pak poměřování těchto kategorií není úplně vhodné. Zločiny komunismu se netýkaly „pouze“ majetku, ale i životů lidí této země. Vzpomeňme nejen na justiční vraždy, ale i tisíce zmařených životů v důsledku znárodňování, pronásledování, měnové reformy, pokusů dostat se za hranice a tak dále. Nemluvě o dalších negativních dopadech na lidi ve směru neumožnění odpovídajícího vzdělání či zaměstnání a na druhé straně výhod včetně ekonomických naopak pro ty, kteří byli členy „té správné strany“. Negativní důsledky komunismu ostatně pociťujeme stále a paradoxem je, že tzv. staré struktury působí dosud i na významných politických či ekonomických postech.