Pane doktore, ohledně mladíka, který postřílel v Mnichově devět lidí a zastřelil i sám sebe, se mluví o tom, že trpěl depresemi. Skoro to vypadá, jako by ho tím někteří snad i omlouvali. Vypovídá ale opravdu tento zřejmě dlouhodobě chystaný čin o někom, kdo má deprese?

Je dobré znát bližší okolnosti. Zda dotyčný byl v dlouhodobé odborné péči, nebo navštívil psychiatra ojediněle. Většinou však depresivní stav bere člověku energii, chuť do života. V případě tohoto mladíka myslím, že byla přítomna silná zloba, což příliš o ztrátě energie nesvědčí. Plánování činu též vyžaduje jistou aktivitu, motivovanost. 

A není vlastně každý, kdo něco takového udělá – rozhodne se povraždit lidi a třeba i odpálit sám sebe – psychicky narušený, ať už se hlásí například k Islámskému státu, nebo čemukoliv jinému?

V jistém smyslu slova takový člověk psychicky narušený je. Psychickou poruchou trpí v podstatě každý vrah či člověk páchající vážný kriminální čin. Důležité však je, že pokud deprese není jasně diagnostikovaná coby projev vážné psychické choroby (psychózy), je takový člověk plně za své chování odpovědný. Není možné, aby se za své potíže skrýval a aby byl za své činy omlouván. Skoro u každého pachatele závažnějšího trestného činu, který je ve vězení, můžete objevit například narušenou atmosféru v jeho rodině během dětství a dospívání. Přesto tito lidé musí za své chování přijmout plnou odpovědnost.

Když jsme u toho, velká část muslimů žije od narození oproti jiným mužům pod určitým tlakem. Sex mohou mít až po svatbě, svatba bývá podmíněná majetkem, nesmí pít alkohol, kdežto tady vidí popíjet lidi alkohol vlastně běžně. Nemůže je toto natolik frustrovat, že pak právě jejich pocity mohou vyústit v takové činy, jako byl například další útok na ženu na nádraží v Německu nebo útok Maročana na ženu a její dcery ve Francii?

Nemožnost naplnit přirozeným způsobem své sexuální a jiné potřeby hraje určitě roli v hromadění napětí, frustrace. Pokud však tito muži žijí ve společnosti, která jim po celý život vštěpuje nenávist a nadřazenost nad ostatními na základě víry, hraje tento fakt dle mého názoru rozhodující roli v jejich chování.

A pokud se jedná opravdu o uprchlíky před válkou, co válečná traumata, reakce na hrůzy, které prožili? V co mohou vyústit?

U takových lidí se může vyskytnout posttraumatická stresová porucha. Ta, pokud je neléčena, může znamenat vážné zhoršení kvality života dotyčného. Známé jsou případy válečných veteránů z Vietnamu, o které se jejich vlast nedokázala přiměřeně postarat. Tyto poruchy někdy zmizí spontánně, někdy je nutná odborná pomoc. Problém Evropy je, že nemáme ani čas, ani prostředky na léčbu traumat u velkého množství lidí, zvláště, kdy lze předpokládat mizivou motivaci k léčbě z jejich strany. 

Dokážete odhadnout, jak velké procento mezi migranty ze Sýrie a dalších podobných zemí právě takovýchto lidí, kteří se mohou pokusit o nějaký útok, může být?

To odhadnout nedokážu a nemá to valný smysl. Obětem jejich útoků a pozůstalým je naprosto jedno, jaké procento z agresivních jedinců útočník představoval. Podstatné je, že vidíme, že takoví se vyskytují v míře, která je pro nás absolutně nepřijatelná. 

Frustraci a velký stres u nich pravděpodobně vyvolávají i nesplněné sny, se kterými do Německa a dalších zemí přišli. Může to u nich vyvolat touhu po pomstě, která nakonec skončí podobným činem?

Pochopitelně. Patrně většina migrantů měla naprosto zkreslené představy o zemích, do kterých přicházejí. Nutno říct, že často, velmi často tyto představy potencovali naprosto nezodpovědní a neschopní politici, které doplnila nepočetná, leč škodlivá množina naivních individuí známých pod termínem „vítači“. Toto zklamání je silným motivem k pomstě, nesmíme zapomenout, že zásadní vliv hraje jejich neochvějná představa o vlastní nadřazenosti na základě „té pravé“ víry. Ale nejedná se jen o pomstu, to by u mnohých naivů evokovalo logický řetězec, že se migranti mstí za něco, co my jsme jim provedli, že jejich msta je vlastně oprávněná. Ne, agresivní vztah k nám je charakteru vyplývajícího z víry – podmanit si obyvatelstvo žijící na území, které si vybrali.

Co podle vás vůbec vede i velmi mladé lidi k tomu, aby se radikalizovali a obětovali kvůli své víře třeba i svůj život?

Opět – mluví se o radikalizaci coby procesu, který nastal až v průběhu pobytu na území, na která migrovali. Tak to není – ten radikalismus jim přikazuje jejich víra, je zakódován v jejich psychice. Dnes se již ví, že třeba sklon k dobrodružnosti, bezcitnost a otrlost jsou dány geneticky, proč by nemohl být radikalismus též vlastností zakotvenou ve strukturách mozku? Radikalismus tam je podobně jako v každém z nás určitá míra agresivity. Potom již jen stačí impulz a nositel této vlastnosti jedná. Ten impulz může být z našeho pohledu nicotný, třeba, že ženy jsou oblečeny jinak, než určuje víra.

Když se vrátíme k útoku mladíka v Mnichově, psalo se také o tom, že ho mohl inspirovat čin Breivika, který vraždil právě před pěti lety. Myslíte si, že je to možné? A co by k tomu mladého člověka vůbec vedlo?

Inspirovat může kohokoliv cokoliv. Opět – pokud hrůzný čin spáchá někdo z našeho kulturního okruhu a někdo jiný spáchá něco velmi podobného, lze mluvit o nápodobě. Činy migrantů však jsou činy, jejichž četnost a způsoby provedení mluví za všechno; já osobně nechám zkoumání souvislostí s činem Breivika akademikům, kteří si mohou na tom třeba postavit disertaci.

Jen v posledních dnech bylo v Německu několik útoků, ať už je nazveme všechny teroristickými činy, nebo ne. Myslíte si, že mohou inspirovat další útočníky?

Opět – pokud se budou dít další útoky, není to inspirace. Je to program a ten je zaměřen proti nám. Tak s tím něco dělejme. Nesklouzávejme do klasifikace teroristický – neteroristický. Tuším, že to mají rádi nekompetentní, neschopní politici, kteří vždy plácají nesmysly o boji proti terorismu. Pokud tedy nějaký čin označí jako neteroristický, není potřeba se proti němu postavit?

A je možné se těmto činům vůbec bránit, nebo jsme proti nim naprosto bezmocní?

Rozlišujme. Opravdu nevím, jak se s problémem budou vyrovnávat země, kde je počet nebezpečných jedinců takový, že se dá mluvit o nadkritickém množství. V těchto zemích je pravděpodobný vývoj takový, že se jej bojím popsat. V našich končinách bezmocní nejsme – požadujme důrazně po lidech, které nazýváme politiky, aby plnili svou nejzákladnější povinnost – zajistit bezpečí lidí, za které nesou odpovědnost, vyžadujme, aby si tu odpovědnost uvědomili. Nenechme je experimentovat s budoucností dalších pokolení ve jménu prázdných takzvaných evropských hodnot. Zatím máme ještě dost demokratických prostředků. 

Z vašich zkušeností, jak myslíte, že budou reagovat lidé například v Německu, pokud takovýchto útoků bude přibývat?

Tak s tímto zkušenost nemám. Výše se zmiňuji, že možný vývoj a reakci lidí se zdráhám popsat. A tak to zatím nechám.