Rusko v Radě bezpečnosti OSN zablokovalo přijetí prohlášení, které odsuzovalo zintenzivnění bojů na východě Ukrajiny a ostřelování přístavu Mariupol, při němž zemřely zhruba tři desítky lidí. Petro Porošenko na mimořádné schůzi bezpečnostní rady Ukrajiny vyzdvihl mírové dohody z Minska jako cestu k pokojnému řešení krize. Jak se díváte na tyto události?

Domnívám se, že Porošenkovi nic jiného nezbývá. Čelí obrovskému tlaku především doma a snaží se zřejmě získat čas, protože si dobře uvědomuje, že na jaře se separatisté pokusí získat některé dříve ztracené pozice zpět. Ukrajina teď potřebuje konsolidovat armádu a nemůže si dovolit zbytečnou eskalaci napětí. Je krajně nepravděpodobné, že by raketový útok na Mariupol byl ukrajinskou provokací, jak se snaží naznačovat někteří separatisté (i když se k útoku nejprve přiznali), nic by tím nezískali.

Podle ministra zahraniční Lubomíra Zaorálka boje v Mariopulu naznačují, že chce Rusko vytvořit pozemní koridor mezi Donbasem a anektovaným Krymem. Souhlasíte s tímto výrokem?

Útok na Mariupol potvrdil vedle jiných i separatistický velitel Alexandr Zacharčenko, aby to vzápětí popřel. Jestli byl mariupolský incident začátkem ofenzivy s cílem vydobýt si koridor až na krymský poloostrov, to teď stoprocentně nevíme, ale z vojenského hlediska má vytvoření tohoto koridoru pro Rusko smysl a upřímně řečeno, z jeho pohledu je dokonce nezbytný.

Někdejší ministr zahraničních věcí Alexandr Vondra konstatoval, že Ukrajina vojenskou ofenzivu proruských separatistů očekávala, nepředpokládala ale, že přijde dřív než v březnu. Podle Vondry tak mohl Kreml a proruské síly Donbasu využít toho, že Západ upíná po střelbě v redakci Charlie Hebdo svou pozornost na Francii – a na nebezpečí islámského terorismu. Co si o tom myslíte?

Pro Moskvu je samozřejmě výhodné, pokud Západ soustředí svou pozornost jinam. Pokud jde o islámský terorismus, tak podle mého názoru již tak úplně neplatí, že čím více se Západ bude vyčerpávat v bojích s džihádisty na Blízkém východě, tím volnější ruce pro Rusko. To možná platilo na počátku minulé dekády, kdy vojenské kampaně v Afghánistánu a Iráku poutaly pozornost Západu a to do jisté míry přispělo k mocenskému vzestupu Ruska. Ta současná džihádistická hrozba, reprezentovaná zejména Islámským státem, má jiný charakter. Protože tak, jako se oči Evropy a USA obracejí po útoku na Charlie Hebdo ke Francii, mohou se záhy oči Rusů obracet k Machačkale, Volgogradu nebo koneckonců Moskvě či Petrohradu. Hrozba vracejících se „foreign fighters“ na Rusy dopadne možná tvrději než na Evropany.

Na jednání ministrů zahraničí v Berlíně se Kyjev a Moskva shodly na postupu při stažení těžkých zbraní, vytvoření demarkační linie a bezpečnostních zónách mezi pozicemi ukrajinské armády a proruských separatistů na východě země. Jak hodnotíte výsledek této schůzky?

Oddělení vojsk a stažení těžkých zbraní s ráží vyšší než 100 milimetrů do vzdálenosti 15 kilometrů od linie kontaktu předpokládaly již minské dohody. Klid zbraní ale žádná ze stran fakticky nedodržovala, na papíře zůstal také závazek oddělení vojsk a z velké části i výměny zajatců. Jsem k naplnění této nové dohody skeptický už proto, že řada povstaleckých skupin (a částečně i některých jednotek na ukrajinské straně)  bojuje na vlastní pěst a už z principu se touto dohodou nebude cítit vázána.

Ministři zahraničí EU se mimořádně sejdou kvůli Ukrajině ve čtvrtek. Co od tohoto jednání očekáváte? A jak se bude podle vás dále vyvíjet dění na Ukrajině?

Ve hře je jistě zpřísnění sankcí, ačkoli je otázka, zda je například EU schopná a ochotná se výrazněji zasadit o odříznutí Ruska od platebního systému SWIFT, což by byl citelný zásah, neboť by pravděpodobně značně omezil grandiózní ruské zbrojní plány.

Pokud jde o Ukrajinu, klíčové teď je, jak na tom budou její ozbrojené síly. V tuto chvíli ukrajinská vláda zvažuje vyhlášení válečného stavu. Nemyslím si, že by to byl úplně nejšťastnější krok, protože pak by hrozilo zakonzervování současného stavu a nemožnost dalších reforem, což teď ukrajinská armáda potřebuje ze všeho nejvíc. Ale okolnosti k takovému kroku samozřejmě Ukrajince dotlačit mohou.

Jaký vývoj očekáváte v Rusku, na které jsou uvaleny sankce a značný vliv na jeho ekonomiku mají i nízké ceny ropy?

Musíme si uvědomit dvě věci. Dopad klesajících cen ropy je dohromady s uvalenými sankcemi pro ruskou ekonomiku katastrofální. Takže v tomto smyslu sankce fungují. Zda se tím podaří dotlačit Rusy ke změně kurzu je věc druhá. Důležitější je otázka, jak na útlum budou reagovat běžní Rusové, jejichž životní úroveň vzrostla za poslední roky na osminásobek, zda budou nadále k Putinovi loajální. Za hospodářský vzestup mu vděčí, ale teď díky jeho politice ztrácejí. Ale jestli narážíte na možnost „barevné revoluce“ v Rusku, to se mi nezdá příliš pravděpodobné. V podobných situacích v historii v Rusku fungovaly spíše palácové převraty.

Podle Dmitrije Medveděva by ruská ekonomika neměla být postavena na prodeji ropy, ale na podnikatelském umu. Je ale možné takovým způsobem ekonomiku Ruské federace přetvořit? Nezačínají pouze Rusům dlouhé a těžké časy?

Možné to je, ale fakt, že si tento problém Rusové uvědomují, ale roky s ním nic nedělali, anebo toho systémově nebyli schopni, ukazuje, že minimálně za této aktuální mocenské konstelace v Rusku k výraznější restrukturalizaci ekonomiky nedojde.

Neustále se mluví o nutnosti reforem, přeměně státní správy, likvidaci korupce a podobně. Jen sám Putin to zmiňoval v řadě svých minulých projevů. Co z toho je však možné už zaznamenat? Jinými slovy, dějí se už nějaké procesy, které by měly nejen dlouhodobě Rusku pomoci, ale také udržet celonárodní podporu prezidentu Putinovi?

Nic podobného se v Rusku neděje. Putin není schopen realizovat vnitrostátní reformy, proto se spoléhá na nacionalistickou, velkoruskou hysterii, kterou média propagují, právě aby odvrátil pozornost od těchto neúspěchů.

Ministr Lavrov mluvil o „integraci integrací“, tedy blízké spolupráci EU s Eurasijskou unií. Jak pevná tato eurasijská spolupráce může být? Jak širokou síť dalších kontaktů je Rusko schopno vybudovat? Mohou nalákat třeba Egypt nebo Turecko? A dá se říci, že díky rozšiřování Eurasijského svazu vzniká jakási protiamerická koalice?

Problém Ruska je, že je příliš veliké a prakticky s nikým nesdílí totožné zájmy. Když nepočítáme státy jako Bělorusko a Kazachstán, tak veškeré integrační projekty prosazované Ruskem buď nefungují na bázi jednání rovného s rovným, anebo jde o účelová spojenectví. Takže Egypt a Turecko jistě budou s Ruskem spolupracovat v řadě otázek, mohou vytvořit důležité společné energetické projekty, a dokonce k sobě mohou cítit jisté sympatie vzhledem ke způsobu vládnutí, ale tyto státy budou pragmatické, v jejich zájmu není obrátit se k Západu zády.