Dost diskutovanou problematikou v letošním roce se stala i v české společnosti migrační krize. Některé české univerzity včetně olomoucké vytvořily humanitární týmy, které pomáhaly na hraničních přechodech nebo i v uprchlických táborech zvládnout vlnu běženců. Zapojila se do této činnosti i olomoucká arcidiecéze? Organizovali jste v tomto kontextu některé charitativní akce?   

Samozřejmě. Jménem celostátní Charity byla pověřena Diecézní charita Brno koordinací, ale i naše Arcidiecézní charita Olomouc organizovala materiální sbírky a vysílala dobrovolníky například do Maďarska či na srbské hranice. Pro řadu mladých to byla cenná zkušenost. Mohli si také udělat svůj obrázek reality, která se často lišila od toho, co ukazovaly naše sdělovací prostředky.

Jaký je vůbec váš názor na migrační krizi? Nemůže ohrozit naše životní křesťanské hodnoty, když se do Evropy dostal více než milion muslimských běženců? Neobává se církev negativních vlivů ze strany islámu nebo dokonce cílených útoků teroristů, například na ty nejvýznamnější církevní objekty?

Otázku bezpečnosti musí posuzovat jiné orgány, ne církev. Nebezpečí teroristů jistě existuje. Jeden milion muslimů v Evropě navíc však křesťanství neohrozí. Záleží především na Evropanech, jestli chtějí mít křesťanské hodnoty. Ty se totiž neuchovávají jako archeologické vykopávky či starožitnosti v muzeích či v knihovnách, nebo v mrazácích a velkoskladech obchodních řetězců. Ty jsou plodem křesťanského života. Pokud Evropané nebudou žít podle evangelia, křesťanské hodnoty tu nebudou. Pokud nebudou mít Evropané stabilní rodiny a  více dětí, nemohou mít budoucnost. Evropa má dnes miliony prázdných domů. Ve třetině bytů žijí lidé jen po jednom. Mají strach o své pohodlí a majetky jako pověstní lakomci. Většinou nedokážou žít pro budoucnost, obětovat se pro děti, spíše žijí na dluh, na úkor dalších generací, jak to potvrzují i politici schodkovým rozpočtem. To bere lidem naději. Díky Bohu, že jsou mezi námi početné rodiny. Já jsem v rámci Roku rodiny chtěl ukázat těmto rodinám vděčnost, tak jsem pozval rodiče, kteří mají pět či více dětí, do Olomouce na operu. Farnosti z diecéze mi dodaly víc než 350 adres. Bylo to povzbudivé, ale mělo by jich být víc a měli bychom jim štědřeji pomáhat, jestli se nechceme bát cizinců s jinou kulturou a jiným náboženstvím.

V posledních dnech média informovala, že Česko přijme několik desítek syrských křesťanů stejně jako Slovensko. Bude jim pomáhat také česká církev v jejich přizpůsobení našim životním podmínkám nebo dokonce konkrétně i olomoucká arcidiecéze, pokud by se chtěli u nás usadit?

Církev proto pověřila Charitu. Ta má na webových stránkách formuláře, kde mohou lidé nabízet různé druhy pomoci – od bydlení přes zaměstnání po učení českého jazyka; dále  pomoc při jednání na úřadech, či finanční dary. Lidé se opravdu angažují. Pro těch schválených 150 lidí, kteří jsou nejen ze Sýrie, ale i z Kurdistánu, je pomoc zajištěná především prostřednictvím Nadačního fondu Generace 21, s nímž spolupracujeme. Církev udělala taky velkou finanční sbírku, kterou jsme pomohli především lidem v Kurdistánu, ale i na Ukrajině.

Řadu měsíců probíhají v ČR církevní restituce. Jsou podle vašeho názoru úspěšné? Podaří se církvi získat svůj bývalý movitý majetek v takovém rozsahu, aby mohla dobře pečovat i o mnoho cenných historických staveb a také se ještě intenzívněji věnovat své charitativní a duchovní činnosti?  

O restitucích se zbytečně moc mluví. Většinou probíhají klidně, i když je pravda, že někde mají velké zdržení. Například naše diecéze zatím převzala jen něco málo přes polovinu lesů, které se mají vracet, ale já věřím, že se to dotáhne. Než bude majetek dostatečně vynášet, bude nejprve potřebovat investice. Od tohoto roku se už snižuje státní dotace na provoz církví a my budeme muset každý rok vydělat na doplnění té snížené dotace. Máme řadu škol, kde sice stát platí většinu jejich provozu, ale nic nám nedává na opravy škol. Jen naše největší gymnázium v Kroměříži potřebuje opravy za zhruba sto milionů. Podobné je to s Charitou. Jen v naší diecézi máme 1500 zaměstnanců. Většina jejich platů jde z pojišťoven a z dotací, ale naše budovy volají po investicích. Staráme se také o mnoho kostelů. U nás v diecézi je jich přes tisíc, ale na ty už z restitucí nezbude. O ty se starají věřící a doufám, že i nadále jim pomohou obce a dotace na památky.

Jakým způsobem vlastně restituce změní církev? Přiblíží ji celospolečenskému dění jako například v sousedním Polsku? Bude například církev moci více nabízet pracovní místa široké veřejnosti a zaměří se i ve větším rozsahu na potřebné duchovní vzdělávání v ČR? 

Už přibylo starostí. Vzrůstá také počet pracovních míst, ale procentuálně to nebude výrazné. Naše majetková správa včetně lesů bude mít asi sto zaměstnanců. Práce v lesích budeme svěřovat osobám samostatně výdělečně činným. Snažíme se o to, aby lidé měli dobré pracovní podmínky a hezké vztahy. 

Chceme také pokračovat v nabídce duchovního vzdělávání pro děti a mládež ve školách i na farách a v různých kurzech pro dospělé. Jako novinku nyní připravujeme kurzy pro manžele, kterými navážeme na přípravu snoubenců. 

Patří Česko v Evropě stále mezi nejvíce ateistické země, anebo se v tom od roku 1989 něco změnilo? Je naše společnost už duchovnější? Podařilo se nám také vychovat více kněží anebo se musíme stále spoléhat na pomoc od našich severních sousedů? 

Myslím, že dnešní společnost není o moc duchovnější než po sametové revoluci, i když stále přicházejí noví lidé, kteří hledají a taky nacházejí. Mám radost z mnoha křtů dospělých. Většina společnosti však podléhá konzumnímu způsobu života, jak jsem uvedl výše. Věkový průměr kněží se podařilo snížit, ale dostatek jich stále nemáme. Jsme vděční za pomoc z Polska a ze Slovenska.

Duchovní a morální ozdravění společnosti však není jen úkol pro církev. Je to zadání především pro rodiny, v nichž se klade základ lidské osobnosti, její kultury, a také pro školy, které nesmí oddělovat vzdělání od výchovy. Velikou zodpovědnost v této oblasti mají sdělovací prostředky, které bohužel většinou jdou jen za sledovaností a ekonomickým ziskem, a často dokonce navádějí ke zlu, místo aby vychovávaly a inspirovaly k vyšším ideálům.

Česká armáda se v posledních letech stále častěji zúčastňuje různých vojenských misí. V ní hrají nezanedbatelnou úlohu i vojenští kněží-kaplani. Jak byste zhodnotil jejich úlohu a dosavadní fungování? Pocházejí někteří i z vaší arcidiecéze?  

O práci kaplanů by měli hovořit spíše vojáci. Já slyším o vysokém hodnocení jejich práce, která rozhodně není snadná. My, kteří známe bojové situace jen z televize a z vyprávění, si neumíme moc představit, co prožívají lidé nasazení do boje, případně ti, kteří skutečně museli někoho zabít, nebo jim zahynuli kamarádi. Pro jejich psychiku a duchovní život to nejsou snadno řešitelné věci. Z naší diecéze jsou v současné chvíli dva kněží na vojně jako kaplani. Jeden z nich je hlavním kaplanem Armády ČR.

Byl právě končící rok 2015 pro českou církev v některém ohledu významný? Přinesl také pro ni některá nová důležitá témata? 

Právě uplynulý rok měl dvě výrazná témata. Jednak to byl rok Národního eucharistického kongresu, který se u nás konal na celostátní úrovni poprvé. Měl také diecézní stupeň, který se velmi vydařil. Jeden den byl věnován dětem, kterých přišlo přes čtyři tisíce, druhý den dospělým. Při té příležitosti vzniklo společenství věřících, kteří se věnují klanění Kristu přítomnému ve Svátosti oltářní a současně se snaží vidět Krista v potřebných lidech a sloužit mu. Společenství už má téměř dva tisíce členů, takže musíme dotisknout členské knížky.

V Římě se konala synoda o rodině. Téma rodiny bylo silně přítomné i v naší práci. Rodina je základem společnosti, a protože je dnes rodina v krizi, ztrácí evropská společnost při pohledu do budoucnosti naději. Stabilní rodina vytvářející zázemí jistoty a lásky pro děti potřebuje silnou podporu společnosti, nejen od politiků, ale i od sdělovacích prostředků a tvůrců kultury a zábavy. Nejpošlapávanější lidské právo u nás je právo dětí na rodinu, na věrnou lásku otce a matky.

Co byste popřál do příštího roku celé naší republice? A jaké období vlastně čeká českou katolickou církev? Má před sebou některé závažné výzvy? Na co se především zaměří, kromě své tradiční, cenné duchovní role? Na vzdělávání, charitativní nebo pečovatelskou činnost?  

Především se v tomto roce zaměřujeme na téma milosrdenství, protože papež František vyhlásil Svatý rok milosrdenství. Toto téma pronikne do všech oblastí. Kdybychom se naučili odpouštět lidem tak, jak Bůh odpouští nám, spustili bychom lavinu odpuštění, která by uzdravila mnohé mezilidské vztahy a zvláště rodiny. Kdybychom mysleli více na druhé a konali více skutků milosrdenství, bylo by na světě lépe. Papež František vyzývá ke skutkům tělesného milosrdenství: sytit hladové a dávat napít žíznivým, oblékat ty, kdo nemají co na sebe, přijímat cizince, pomáhat nemocným, navštěvovat vězně a pohřbívat mrtvé. Připomíná i skutky duchovního milosrdenství: radit pochybujícím, učit neznalé, napomínat hříšníky, těšit sklíčené, odpouštět urážky, trpělivě snášet protivné lidi a modlit se za živé i zemřelé.

V diecézi se konkrétně snažíme budovat v jednotlivých obcích společenství charitních dobrovolníků, kteří si navzájem pomáhají v konání dobrých skutků.

Celé republice přeji, aby i bez zapojení do nějakých charitních či církevních struktur objevila radost z dobrých skutků. Pak bude u nás jistě lépe.