Ani jeden z původních kandidátů na zástupce ombudsmana nezískal dostatek hlasů v Poslanecké sněmovně. Druhé kolo volby bude za dva měsíce. Prezident Miloš Zeman opět navrhl vás – Stanislava Křečka a Zdeňka Koudelku. Jak celou situaci vnímáte?

Jde o dost bezprecedentní situaci v krátké historii ombudsmanství u nás, vyvolanou jednak nedostatky zákona, kterým byl ombudsman – ochránce – ustaven, a jednak celkovou situací ve společnosti. Vztah ochránce a jeho zástupce je ze zákona nejasný, oba jsou navrhováni a voleni stejným způsobem, přičemž úřad je zřízen jako monokratický, tedy s výlučnou pravomocí a odpovědností samotného ochránce. Takže vztah zastupovaného a zástupce je složitý. Ochránce může pověřit „zástupce“ částí agendy, ale také nemusí. A na chod úřadu pak zástupce nemá – jako tomu bylo a je v mém případě – žádný vliv. A pokud jde o stav společnosti, pak návrhy prezidenta na cokoliv jsou její jistou částí přijímány – mírně řečeno – s nedůvěrou. Autoritě úřadu to rozhodně neprospívá, a pokud záměrem Poslanecké sněmovny je – zcela rozumně – volit již v prosinci nejprve ochránce a až potom jeho zástupce, bylo by asi vhodnější do té doby volbu zástupce přerušit, než ji neúspěšně znovu opakovat. Ale je to zcela na úvaze poslanců.

Vy sám můžete zůstat zástupcem ombudsmana. Jak se vám tato funkce vykonává s vašimi odlišnými postoji od například Anny Šabatové?

Jak již jsem napsal shora, u mne ani tak nešlo o výkon funkce zástupce, neboť k tomu jsem připuštěn nebyl, ale o výkon samostatné působnosti v oblastech, které mně byly svěřeny, a o realizaci mám vlastní představy. Také o tom, co by měl ombudsman u nás podle mého názoru vykonávat. Oproti obecným představám se určitě v devadesáti procentech názorů s doktorkou Šabatovou shoduji. Problém je, že máme zcela rozdílné představy právě o aktuálním působení ombudsmana ve společnosti a v pohledu na práva a povinnosti občanů u nás. Jsem totiž přesvědčen, že k tomu, aby ochránce přepočítával důchody a vyjadřoval se k chování stavebních úřadů, není třeba osobností navržených prezidentem a Senátem a volených Poslaneckou sněmovnou. A v otázce současného pojetí lidských práv – jakkoliv u nás ombudsman nemá ochranu lidských práv ve své působnosti – se pak velmi neshodneme, ale to je na další úvahu.

Zeman vás i Koudelku ocenil slovy, že jste oba zárukou kvalifikovanosti poskytovat ochranu jednotlivcům před nespravedlivým jednáním nebo nečinností veřejné správy. Dále vaši osobu označil jako záruku „zachování kontinuity dosavadní činnosti instituce“. I přes veškerou kritiku, která se na vaši hlavu sem tam snese, souhlasíte s tím? Jak můžete být „zachováním kontinuity dosavadní činnosti instituce“?

Přes veškerou úctu k názorům pana prezidenta se domnívám, že úřad ze všeho nejvíce potřebuje nikoliv kontinuitu, ale zásadní diskontinuitu, respektive návrat k takovému pojetí práce ombudsmana, jak ho měli na mysli doktor Motejl a doktor Varvařovský. Kdybych k této diskontinuitě, respektive k těmto návratům a k přípravě zcela nezbytného, nového zákona o postavení ombudsmana u nás mohl přispět, považoval bych to za svůj vklad do jeho historie. Ale několikrát jsem již zdůraznil, že bych funkci zástupce vykonával jen po dohodě se zvoleným ombudsmanem a právě výběru a volbě nového ombudsmana by nyní měla politická reprezentace věnovat větší pozornost, než se aktuálně zabývat jeho zástupcem.

Sám se zastáváte těch, kteří se práva nemohou dobrat. Jak se z vašeho pohledu tato snaha mění? Zeptám-li se zjednodušeně, je to těžší, nebo lehčí? A jak pomáhají zákonodárci?

To souvisí s tím, co jsem napsal shora. Já mám ojedinělou zkušenost nejen z politické funkce poslance, ale především z práce advokáta zabývajícího se právy občanů, a nikoliv jen teoretické znalosti lidsko-právní problematiky. Jezdil jsem zastupovat před soudy v bytových záležitostech Romy a chudé lidi po celé republice, o vyloučených lokalitách vím skoro vše. Takže kritika mých občasných kritických postojů třeba právě k řešení romské problematiky ze stravy salonních ochránců lidských práv mne nechává klidným…

Uvědomuji si, že mnoho věcí jsem i jako poslanec nedohlédl a podcenil.  Zákon o exekucích se politické reprezentaci zcela vymkl z rukou a vedl k mnoha tragédiím. A někdy dobré zákony narážejí na nejen ekonomický stav společnosti: k čemu jsou nám dobré zákony chránící nájemce bytů, když si lidé ani přiměřené bydlení nemohou ze svých příjmů zaplatit? Snaha zastávat se práv občanů je obtížná vždy, dnes z jiných důvodů, než tomu bylo před třiceti lety.