Poslední léta byla bohatá na události, které podle mnohých představují největší výzvu nejen pro ČR od listopadu 1989. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu 1989 dostali, o nás samých?
Zasvé vzal zcela jistě koncept „konce historie“ a představy, že by svět mohla čekat jen bezstarostná perspektiva bez valných ohrožení. Demokratická budoucnost záleží i na práci na ní a ochotě ji bránit – demokracii stejně jako jiné stabilizační prvky našeho světa nelze brát jako samozřejmost, která když přišla, nemůže se již ztratit. Z tohoto hlediska je zvlášť na pováženou, jak lehkovážně se jako společnost stavíme k našemu místu v Evropské unii nebo v NATO a spoluzodpovědnosti za ně.
Myslíte si, že sdělovací prostředky podporují demokratickou otevřenou diskusi, nebo jde o manipulaci a propagandu? A případně v čem?
Jak které. Z politiky ale nerad známkuji média. Myslím, že to politikům nepřísluší.
V současnosti se hovoří o tom, že více než 85 procent legislativy přichází z Bruselu a český Parlament ji musí jen povinně implementovat. Lze tedy ještě hovořit o demokracii?

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík