Kdy jste se vlastně s Bohumilem Hrabalem seznámili?

Poprvé jsme se osobně seznámili na výstavě Obraz a písmo ve Špálově galerii. Psal se rok 1966, byl jsem mladík a tenkrát tam Jindřich Chalupecký dělal kurátora. Byla to slavná výstava, kde vystavoval třeba Jiří Kolář. Pak jsme se dlouho neviděli a potom jsme se párkrát setkali na různých akcích. Vše vyústilo v to, že jsme se scházeli v Plzeňském dvoře, kam chodilo plno lidí. Třeba sochařka Magda Jetelová, básník Karel Marysko, grafik Josef Hampl a tak dále. Pak jsem Hrabala požádal, jestli dá svolení, že bychom v Jazzové sekci vydali Obsluhoval jsem anglického krále, protože u nás kniha nikdy oficiálně nevyšla.

Jaký byl Bohumil Hrabal? Exhibicionista, nebo introvert?

Pár lidí si k tělu připustil. Svou ženu, básníka Maryska a další. Psal brzo ráno, pracoval jen dopoledne. Pak jezdil se svým ruksáčkem do Prahy. Když spal v Kobylisích, chodil do Plzeňského dvora, Brčálky a ke Zlatému Tygrovi. Měl rád společnost.

Když jste si u piva povídali, co jste většinou řešili? Ženské, fotbal anebo politiku?

Na politiku jsme moc nenarazili. Nicméně jsme si vypravovali o situaci v kultuře, jaké jsou výstavy, o knížkách. Ostatně knihy z Jazzové sekce jsem mu dodával.

Jak moc vydání jeho knihy Obsluhoval jsem anglického krále ovlivnilo sdružení Jazzová sekce?

Byl to jeden z velkých důvodů, proč nás zavřeli.

Hrabal byl po druhé světové válce rok členem  KSČ, než zjistil, že to není šálek jeho čaje. Mluvili jste i o tom?

Vidíte, to ani nevím. O tom jsme se opravdu nikdy nebavili.

Proč zrovna on dokázal tak věrně vystihnout povahu skoro se vším smířených a vlastně i trochu spokojených prostých lidí v době normalizace?

Měl rád hospody, chodil mezi lidi a tam těch příběhů bylo nespočet. Vzpomínám si, jak na Pepu Čečila, který hrával na heligónku přezdívanou „fňukna“, volal zahraj a muzikant zařval: Padla bomba na Rusy. Třískali jsme do stolů. V té době, v roce 1978, to byl dost průser.

Inspiroval vás Hrabalův život nebo dílo k vytvoření nějakého obrazu?

Při malování spíš vycházím z českého poetismu, dada a surrealismu. Nicméně mě dost ovlivnil. Byl opravdu poetický člověk. Mluvené a psané slovo vytváří fantazii. Když si vezmete jednotlivé literární postavy od Hrabala a čtete o nich, tak si je zároveň i představujete. Naopak film už vás jasně směruje, jak ta postava vypadá. Pro mě je Hrabalovo dílo důležité, protože vzbuzuje fantazii.

Jak jste tedy vnímal filmy, které byly z Hrabalových knih natočeny?

Ostře sledované vlaky jsou výborný film, který zapadl do své doby. Jde o vrcholné dílo Jiřího Menzela. Podařily se i Postřižiny. Ale jinak vím, že Hrabal ty filmy moc rád neměl. Kamarádil se s Menzelem, vážil si ho, ale vždy byl hlavně spisovatelem. V Činoherním klubu se od něj hrál Něžný barbar a spousta dalších věcí. Vždycky jsem si říkal, počkejte, až přijde. A jednou dorazil s Egonem Bondym. Pozoroval jsem je. Šlo o nějakou zkoušku a najednou se z pódia ozvalo: To je pivo, to je jako šlehačka. Oba dva se dojemně usmívali. Stačilo slovo pivo a žádná kritika už se nevznesla.

Hrabal, Bondy a Karel Kryl byli podle mě takovými v podstatě mluvčími hospody. Vidíte to stejně?

Bylo to v nich. Kryl byl velký poeta, Bondy doktor života a Hrabal básník v próze. Výborný román z hutí od Hrabala je Jarmilka. Vyšel jako povídka. Nicméně je to román a skvělý.

Zrovna Kryl se v posledních letech života dost přikláněl k ČSSD Miloše Zemana. Jak to bylo po roce 1989 s Hrabalem?

Měl obrovské sociální cítění. Když byla v Činoherním klubu premiéra Něžného barbara, tak jsem tam zatáhl Václava Havla. Sedli si na schody, rozléval se tam sud piva. Hrabal psal: Ať žije Václav Havel. Havel zase: Ať žije Bohumil Hrabal. Lidé stáli ve frontě s programy a nechali si to do nich vpisovat. Podle mě se s Havlem měli rádi. Havel ctil Hrabala jako velkého spisovatele, který ho ovlivnil.

Opravdu tak často rozdával balíky peněz v igelitkách?

Ohledně knihy Obsluhoval jsem anglického krále mi volal, že pro mě něco má. Sešli jsme se v metru a dal mi igelitku, v níž bylo šedesát tisíc korun ve stovkách. Říkal: Tady máte, abyste to mohli vydat. A je také známá historka, kdy při sametové revoluci přišel na FAMU jako Mikuláš a dal jim asi sto tisíc v košíku. Nikdo nevěděl, kdo to je a až později se provalilo, že to byl Hrabal. Kdo ví, kde ty peníze skončily.

Nyní jste v Jazzové sekci vydali zmiňovanou knihu podruhé, ale s dobovými dokumenty, jak vám kvůli tomu tenkrát StB zatápěla. Myslíte si, že to mladou generaci poučí?

Mladí lidé bohužel málo čtou. Pokud si knihu přečtou, tak se dozvědí, jak to bylo v té době všechno hrozně složité. Něco vydat nebylo vůbec jednoduché. V sekci jsme si říkali, že podle Helsinských dohod cenzura neexistuje a vydali jsme to. Byly to ale velké peripetie a kvůli „anglickému králi“ jsem zažil mnoho výslechů. Tam mi vyhrožovali, že budu trestně stíhán a tak. My to už měli všechno vytištěné a s Karlem Srpem jsme se dohodli, že to pustíme mezi lidi. To byl opravdu jeden z hlavních důvodů, proč nás tenkrát zavřeli.

Ostatně u jakých odvážných lidí jste knihu v roce 1982 vytiskli?

Měl jsem kamarády, říkal jsem jim „kamikadze print“. Honza Kaliba a Pavel Kohout nám v Lucerně dole ve sklepě tiskli první věci pro Jazzovou sekci a potom se odstěhovali do Modřan. Uměli držet jazyk za zuby. Když zemřel Pavel Wonka, tak jeho příbuzným v Hradci Králové zakázali, aby vytiskli parte. Hlásil to Ivan Medek na Hlasu Ameriky. Ráno mi poslal Havel pod krycím jménem „přítel z metra“ vzkaz, abych se o to postaral. V Modřanech už uzavírali sázky, v kolik asi přijedu. Do dvou hodin bylo parte a bratr Wonky si pro něj přijel. Až později jsem se dozvěděl, že je paní Wonkové ani nedovolili rozeslat poštou. Kluci z Modřan byli opravdu stateční, ale podobných hrdinů každodenního života bylo nespočet.