V roce 1999 jste působil v české armádě. Vzpomenete si, s jakými pocity tam bylo vnímáno naše přistoupení k NATO?
Nebyli jsme na to připraveni. Skutečností je fakt, že od nasazení protichemického odřadu našich vojáků do společné koalice v rámci osvobozování Kuvajtu v roce 1991, se začaly v armádě dít významné změny. Nabyté zkušenosti byly tehdy k nezaplacení. Zastaralá výzbroj, nedostatečná výstroj, staré taktické postupy, jazyková bariéra a k tomu ihned na počátku smrt prvního vojáka ppor. Petra Šimonky. Vzpomínám, jak jsme se všichni překotně učili situační značky NATO a samozřejmě anglický jazyk.
Dalším přelomovým bodem bylo nasazení našich vojáků do zemí bývalé Jugoslávie v letech 1992–1995 v rámci mírové mise UNPROFOR, a to dokonce v síle praporu. U nás vzniklo Výcvikové středisko mírových sil OSN v Českém Krumlově, které zabezpečovalo přípravu. Následně se tato mise „překlopila“ do misí IFOR a SFOR. Toto byly přelomové body. Takže jsme všichni očekávali, že vybavení a zabezpečení vojáků v zahraničních misích dosáhne stejné úrovně i v ostatních součástech armády po našem vstupu do NATO. Ve skutečnosti se to až na výjimky nestalo, a to přetrvává do dnešních dnů.
Po vstupu do „obranné“ aliance ještě nezaschl inkoust na smlouvě k přistoupení a došlo k „humanitárnímu“ bombardování Jugoslávie bez Rezoluce RB OSN. Takových kroků bylo více. Takže spíše otazníky nad skutečností, že když byla zrušena Varšavská smlouva, tak mělo být zrušeno i NATO. Hovořil o tom jednu dobu i prezident Václav Havel.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo