Pro Čechy jsou dnes zeměmi zaslíbenými Kanada, Švýcarsko, Austrálie a Nový Zéland. Žijete v jedné z nich. Můžete střízlivým pohledem posoudit, do jaké míry jde o pravdivé či falešné představy?

Myslím, že představy jsou vždy z principu falešné. Určitý obrázek si o dané zemi udělá člověk, který tam nějakou dobu žije neturistickým způsobem. Svoji odpověď rozšířím částí textu, který se mi zatím nepodařilo dopsat. Václav Havel s oblibou mluvil o komunistickém marasmu, z něhož se prý budou celé generace vzpamatovávat, než se naučí tak nějak správně žít v občanské společnosti, kde nakonec pravda a láska zvítězí. Tak nějak si pamatuji jeho „odkaz".

Musím připustit, že Havla a jeho pseudofilozofické bláboly nemám rád. Se skutečným životem nemají nic společného. Do Kanady jsem se poprvé dostal těsně před začátkem normalizace, tedy v září 1969. Na život v tehdejší kanadské společnosti jsem si zvykl velmi rychle. Otázka samozřejmě je, co výraz „kanadská společnost" vlastně znamená. A také, jakými dveřmi do ní vstupujete. V onom šedesátém devátém jsem přišel do studentského prostředí s nevelikým, ale zaručeným stipendiem v kapse. Univerzitní prostředí mě navíc izolovalo od problémů, které jsem na vlastní kůži vnímal až jako skutečný emigrant. Po roce jsem se vracel do Prahy se dvěma základními poznatky. První byl, že jsem mezi českou a kanadskou univerzitou neviděl podstatný rozdíl. Jako špatný chemik, za kterého se dodnes považuji, jsem za rok stačil obhájit MSc. Většinou se to dělá dva roky. Druhý byl naprostý individualismus studentů. Když jsem studoval na Přírodovědecké fakultě v Praze, v laboratořích jsme si pomáhali. Bylo to klasické rozdělení na my, tedy studenti, versus oni, tedy učitelé. Poté, co jsem do Kanady v roce 1987 odjel natrvalo, jsem si začal uvědomovat, že o té zemi skoro nic nevím. To, že člověk jede na Niagaru a navštíví nějaké muzeum nebo galerii, v podstatě nic neznamená. Zlom v poznávání cizí země nastane, když přijdete do styku s úřady, sociálními službami, pracovním prostředím a školou pro děti. Pak ještě trvá dost dlouho, než člověku v hospodě přistrčí štamgasti židli a řeknou, sedni si k nám.

Češi velmi rádi nadávají na zdejší úředníky, policisty, politiky. Je to při srovnání s vyspělým Západem oprávněné?

Protože jezdím od roku 2008 do Prahy zcela pravidelně, přišel jsem do styku s úřady a  zdravotnictvím. S několika politiky jsem si vyměnil názory prostřednictvím e-mailů. S policií jsem se při řízení auta do styku nedostal. Gustáv Husák kdysi v jednom projevu řekl: „Vy ani nevíte, co tady máte." Byla to pravda, omezená nedostatečnou možností poznat, jak to chodí jinde.

Termín „vyspělý Západ" je svým způsobem zavádějící. Rozpětí mezi bohatými a chudými je i v Kanadě obrovské. Být chudý v Kanadě je stejně mizerné jako být chudý v Česku. Ne-li horší. Záleží tedy na tom, abychom nesrovnávali jablka a hrušky. Úředníci a do jisté míry lékaři a zdravotnický personál mají v popisu práce sloužit veřejnosti. Policie je naopak mocenský orgán do značné míry ovládaný politiky. No a politici jsou kapitola sama pro sebe. Pokud jde o první kategorii, myslím, že se postupem času situace změnila natolik, že dané služby jsou v Česku velmi dobré a profesionální, takže lidé by měli spíš chválit než si stěžovat anebo dokonce nadávat. Jednání policie je do značné míry ovlivněné kvalitou řídících mozků. Z Kanady mám poměrně rozsáhlou zkušenost s řízením auta. Za dvacet sedm let jsem byl policií zastaven třikrát, dvakrát při běžné kontrole a jednou kvůli rychlé jízdě. Chytila mě horlivá policistka, když jsem se trochu rychleji rozjel na úplně prázdné silnici. Musela vidět, že jsem sám od sebe zpomalil k limitu a dál jel spořádaně. Byla v neoznačeném autě, takže jsem o přítomnosti policie neměl tušení. Kanadská policie nechá řidiče žít. Rychlostní omezení mimo města jsou 90 a 100 kilometrů v hodině na dvouproudé a čtyřproudé silnici. Typicky se toleruje 10 až 15 kilometrů nad limit. Protože moc korumpuje, politici jsou všude podobní, ne-li stejní.

Jak dopadne vaše srovnání života v Kanadě s tím v Česku v detailech?

Moje zkušenost platí pro velmi úzký segment společnosti. Pracoval jsem ve společnosti, v níž převládali vysokoškoláci a průmyslováci. V kanadských poměrech absolventi odborně zaměřeného postsekundárního studia. Pohyboval jsem se tedy mezi lidmi určité příjmové kategorie. Protože moje maloměsto leží na řece, většina lidí z tohoto okruhu měla motorový člun, i když často jen u domu jako symbol majetnosti. S lidmi, kteří se živí manuální prací, prodávají v McDonaldu anebo pracují u benzinových pump, jsem se prakticky mimo jejich zaměstnání nesetkal.

V Česku se nadává na Evropskou unii. Ponechme stranou Václava Klause, který se kdysi naučil pár ekonomických pouček a vidí v EU zlo, které brání v rozvoji jeho pojetí kapitalismu. Většina populace by si ale měla uvědomit, že EU je především garantem sociálních jistot. V Kanadě je například nárok na deset dní dovolené. Když má zaměstnavatel se zaměstnanci podepsanou kolektivní smlouvu, je dovolená většinou delší. Stejně podmíněná je dovolená v nemoci, penze a benefity pro rodinu zaměstnance. Velké rozdíly mezi Kanadou a Českem vyplývají z rozlohy obou zemí. Zejména pokud jde o život mimo velká města. V Česku vládne představa, že se Severoameričan s chutí stěhuje za prací. Jakoby přemísťování bylo součástí jakéhosi procesu nabývání životních zkušeností. Moje zkušenost je jiná. Na stupni hodnot je nejvýše stabilita daného zaměstnání. Z podniku, kde jsem pracoval, neodcházel prakticky nikdo, kromě těch, kteří šli do penze, jejich pozice byla zrušena kvůli neustálým reorganizacím anebo dostali lukrativní nabídku odjinud. Současný život v Kanadě a Česku je v jednotlivých příjmových a společenských kategoriích zhruba stejný. Mám pocit, že se Kanaďani příliš nevytahují svým bohatstvím.

Několikrát jsem se u tenisu setkal s bývalým nejbohatším Kanaďanem Rodem Brydenem. Byl to takový nenápadný člověk, kdysi vlastník klubu Ottawa Senators, který chodil podobně ošuměle oblečen jako já a byla s ním řeč o čemkoliv. Nevěděl o mně víc, než že máme dcery ve stejném turnaji. Jistě, ti bohatí mají svoje kluby a drahé restaurace, kam se nedostanete, ale jsou svým způsobem normální. Asi k tomu přispívá to, že se lidé běžně oslovují křestními jmény.

Nadávají Kanaďané také úplně na všechno, jak je to občas slyšet v českých hospodách?

Když jsem přijel do Kanady, zachytil jsem ještě konec rozkvětu našeho podniku. V té době mě zaujalo, že se na schůzích našeho oddělení diskutovalo, a to někdy dost ostře. Z pražské Přírodovědecké fakulty jsem na to nebyl zvyklý. Tak, jak upadalo financování výzkumu a do vedení přicházeli lidé zvenčí, kteří k vědě a jadernému výzkumu neměli žádný vztah, došlo k zásadní změně. V podniku vznikly podmínky pro vertikální cenzuru. Vše, co šlo nahoru, se na každé zastávce trochu uhladilo, aby prezident společnosti a nadřízený ministr, který měl klíč od pokladny, byli spokojeni. Postupem času si to lidé uvědomili, aniž by znali bonmot Jiřího Suchého, že je nebezpečné domnívat se cokoliv. Nakonec jsem v našem oddělení zůstal s otázkami sám. Byla to podobná služba, jakou poskytl Švejk feldkurátovi, když se při jeho kázání rozplakal. Mám pocit, že české nadávání je odrazem zájmu o politiku, který zatím přetrvává. V kruzích, v nichž jsem se pohyboval, se o politiku nezajímal prakticky nikdo. Znal jsem jednoho z prvních Kanaďanů, kteří zahynuli v Afghánistánu. Seděli jsme, nějakých patnáct lidí, u kafe, když tu zprávu přinesl kolega, u kterého ten padlý několik let bydlel. Nikoho to nezajímalo. Smůla, poznamenal kdosi, a řeč se okamžitě stočila na to, kdo dostal povolenku na odstřel losa a který klub NHL koho koupil pro novou sezonu. I mezi Kanaďany jsou jednotlivci, kteří se zajímají o svět a jsou znepokojeni domácí politikou. Jsou to ale výjimky potvrzující pravidlo. České nadávání má ještě jiný rozměr, totiž neochotu jedince ocenit dobrou službu nebo jednání. Když jsem na jednom úřadu řekl, že to mají dobře zorganizované a že jejich jednání bylo velmi profesionální, úředník si posteskl, že jsem první, kdo jim to říká. Obávám se ale, že apatie k věcem veřejným časem doputuje i do Česka.